IV.ÚS 1699/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1699/25 ze dne 2. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAPPYCATERING, s. r. o., sídlem Hlavní 101, Dolní Dunajovice, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2025 č. j. 27 Co 40/2024-247, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Pila Bavory, spol. s r. o., sídlem Bavory 189, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání specifikovaných věcí z titulu ochrany rušené držby, kterou jí měla odejmout vedlejší účastnice. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 8. 2021 č. j. 7 C 177/2021-68 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice uplatnila vůči stěžovatelce zadržovací právo a na základě toho dospěl k závěru, že je nepřijatelné, aby zadržovací právo vedlejší účastnice bylo možno zrušit žalobou z rušené držby, kdy se neposuzuje oprávněnost držby, ale pouze faktický stav. Z toho důvodu okresní soud zamítl žalobu ohledně věcí, které vedlejší účastnice zadržela, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl z důvodu, že ostatní věci nebyly dostatečně určitě označeny. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 27. 1. 2023 č. j. 27 Co 194/2021-155 zčásti změnil usnesení okresního soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost vydat stěžovatelce položky specifikované v I. výroku, tj. movité věci, k nimž vedlejší účastnice uplatnila zadržovací právo, neboť stěžovatelka prokázala svoji poslední pokojnou držbu a její rušení vedlejší účastnicí. Okresní soud podle krajského soudu postupoval nesprávně, pokud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka další věci nedostatečně identifikovala, protože měl žalobu odmítnout, popřípadě stěžovatelku vyzvat k odstranění vad žaloby, tudíž krajský soud ve zbývajícím rozsahu usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížnost směřující proti uvedenému usnesení krajského soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1252/23 odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). 4. Následně okresní soud usnesením ze dne 1. 12. 2023 č. j. 7 C 187/2021-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2023 č. j. 7 C 177/2021-207, zčásti žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost vydat část věcí (I. výrok), zčásti řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil (II. výrok), zčásti žalobu zamítl (III. výrok), neboť u některých věcí nebylo možno bez jakékoliv pochybnosti uzavřít, že byly v rozhodném okamžiku v areálu vedlejší účastnice a byly v držení stěžovatelky, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). 5. Proti I. a IV. výroku usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu v I. výroku a návrh stěžovatelky na uložení povinnosti vydat specifikované věci zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že s ohledem na povahu žaloby z rušené držby a zákonnou lhůtu pro rozhodnutí soudů si stěžovatelka měla být vědoma toho, že její žaloba musí splňovat všechny zákonem požadované náležitosti, tedy měla přesně specifikovat movité věci a měla dostatečně tvrdit a označit důkazy k prokázání poslední pokojné držby a jejího svémocného rušení vedlejší účastnicí. Takové podstatné náležitosti její žaloba postrádala. V návaznosti na to krajský soud příkladmo u některých věcí doplnil, že stěžovatelka měla uvést alespoň jejich přibližný rozměr (konkrétně dřevěných fošen), měla uvést, jakým způsobem byly zabaleny bedny naplněné dřevěnými odřezky, u pracovních nástrojů mohla alespoň uvést značku jejich výrobce, popřípadě jejich barvu a z jakého materiálu byly vyrobeny. Stěžovatelka však žádné takové vlastnosti věcí, v jejichž držbě měla být rušena, dostatečně neuvedla, proto nemohla být v daném rozsahu se žalobou úspěšná. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka krajskému soudu zejména vytýká, že měl příliš přepjaté, formalistické požadavky na specifikaci věcí, u nichž se domáhala ochrany z rušené držby, a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, v němž měl Nejvyšší soud uvést, že u určitých výrobků (například televizoru) bude k identifikaci postačovat, pokud bude v žalobě uvedena značka a rozměr televizoru. Vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelky ani nenamítala, že by v držbě či detenci měla více věcí odpovídajících popisu provedenému stěžovatelkou. Krajský soud hodnotil její důkazní návrhy nikoliv ve vztahu k dostatečné identifikaci stěžovatelkou označených věcí, ale k prokázání existence poslední nerušené držby. Pokud měl krajský soud závěry okresního soudu za nesprávné, měl vyložit, v čem jejich nesprávnost spatřuje a proč jeho vlastní hodnocení je přesvědčivější. Žaloba stěžovatelky tak zkrátka neměla být odmítnuta toliko z důvodu, že na některých označených věcech chybělo sériové číslo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsled