IV.ÚS 1779/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1779/25 ze dne 3. 6. 2026 Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v případě tvrzeného rozporu s evropským právem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavních stížnostech stěžovatele 1. Jiřího Nepolského, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2024 č. j. 21 Co 231/2024-492 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. dubna 2024 č. j. 7 Exe 1545/2010-484 a stěžovatelky 2. Drahuše Ryplové, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173, výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2024 č. j. 26 Co 174/2024-155 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. dubna 2024 č. j. 7 Exe 548/2015-134, a to v části výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510 a usnesením ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173 porušil základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 3126/2024-510 a ze dne 2. července 2025 č. j. 20 Cdo 203/2025-173 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítají. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla zasažena jejich základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplynulo, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením (sp. zn. 21 Co 231/2024) k odvolání stěžovatele, coby povinného, potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"), jímž tento soud zamítl jeho návrh na zastavení exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice ve výši 156 599,69 EUR podle vykonatelného rozhodčího nálezu vyneseného dne 5. 2. 2010 ad hoc rozhodčím soudem v Ženevě na základě čl. 10 odst. 2 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 2. 10. 1990, vyhlášené pod č. 573/1992 Sb. (dále jen "BIT") a Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL. Vymáhaná částka odpovídá náhradě nákladů rozhodčího řízení. 3. Krajský soud aproboval závěry okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelovu exekuční věc nelze považovat za probíhající řízení ve smyslu Dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie ze dne 5. 5. 2020 vyhlášené pod č. 39/2021 Sb. m. s. (dále jen "Dohoda"). Konstatoval, že rozhodčí řízení je již ukončeno, Dohoda se tudíž na exekuční titul nevztahuje, a není tak dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Zopakoval názor, že je-li předmětem exekuce povinnost nahradit oprávněné vedlejší účastnici náklady řízení uložené exekučním titulem a tato povinnost nebyla zcela vymožena do 6. 3. 2018, jedná se o probíhající rozhodčí řízení ve smyslu čl. 1 odst. 5 Dohody, a rozhodčí nález proto není možné vykonat. Uplatní se totiž čl. 4 odst. 1 Dohody, podle kterého nelze rozhodčí doložku použít ode dne přistoupení České republiky do EU jako právní základ pro rozhodčí řízení. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že řešení stěžovatelem předestřené otázky plyne z jasného a výkladové obtíže nepřipouštějícího znění čl. 1 odst. 4 písm. a) Dohody, podle něhož se "ukončeným rozhodčím řízením" rozumí mimo jiné jakékoli rozhodčí řízení, které skončilo konečným rozhodčím nálezem vydaným před dnem 6. 3. 2018. Rozhodčí nález byl řádně vykonán před tímto dnem rovněž tehdy, jestliže nebyl vykonán související nárok na náhradu nákladů řízení. Tímto způsobem ukončené rozhodčí řízení není Dohodou dotčeno. 6. Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplynulo, že okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením (sp. zn. 7 Exe 548/2015) zamítl návrh stěžovatelky, coby povinné, na zastavení exekuce a na odklad exekuce. Vyšel ze shodných skutkových zjištění jako v případu stěžovatele, tj. že exekuce je proti stěžovatelce vedena podle rozhodčího nálezu ad hoc rozhodčího soudu v Ženevě ze dne 5. 2. 2010, vydaného podle čl. 10 odst. 2 BIT a Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní a obchodní právo UNCITRAL. Tento rozhodčí nález je ve vztahu ke stěžovatelce vykonatelným exekučním titulem, na nějž je povinna plnit v rozsahu, v němž se vedlejší účastnice domohla v řízení vedeném u okresního soudu (sp. zn. 8 C 6/2011) odporovatelnosti převodu nemovitostí. Jak již bylo řečeno, na základě tohoto exekučního titulu je vymáhána pouze pohledávka vedlejší účastnice na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR. 7. Okresní soud zamítl argument stěžovatelky, předkládaný rovněž ve shora rekapitulovaném řízení stěžovatele, poukazující na tvrzený nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu, daný přijetím Dohody, jež ukončila rovněž BIT. Okresní soud označil stěžovatelčino tvrzení za neopodstatněné, odkázal na čl. 6 Dohody, podle něhož jejím uzavřením nejsou dotčena ukončená rozhodčí řízení, tedy i řízení, jež vyústilo ve vydání exekučního titulu použitelného v nyní posuzované věci. 8. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným usnesením (sp. zn. 26 Co 174/2024) potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části, jíž zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce (výrok I). Krajský soud současně zrušil rozhodnutí okresního soudu v části, jíž rozhodl o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V části týkající se zamítnutí návrhu na zastavení exekuce zopakoval, že Dohoda nemá vliv na ukončená rozhodčí řízení s tím, že za ukončená řízení je nutno považovat i taková řízení, u nichž prozatím nedošlo k výkonu souvisejícího nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Krajský soud rovněž uvedl, že v nyní posuzovaném případě neshledal důvody pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. 9. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uzavřel, že prostřednictvím polemiky ohledně evidentního výkladu jednotlivých ujednání Dohody, čemuž odpovídá předestřená formulace dovolací otázky, není možné prosadit zvolené hledisko přípustnosti. II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatel shrnuje, že mu byla nálezem z roku 2010 vydaným v mezinárodním rozhodčím řízení na základě česko-německé BIT uložena povinnost uhradit České republice náklady rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR. Soudní dvůr však v roce 2018 ve věci Achmea rozhodl, že taková dohoda mezi dvěma státy EU je v rozporu s právem EU, a to již ode dne, kdy Česká republika vstoupila do EU (srov. rozsudek ze dne 6. 3. 2018 ve věci C-284/16). Obecné soudy přesto jeho návrhu na zastavení výkonu vydaného rozhodčího nálezu nevyhověly, přičemž poukázaly právě na Dohodu, podle níž se účinky rozsudku Achmea neměly vztahovat na již skončená řízení. Za takové řízení přitom soudy považovaly i řízení ve věci stěžovatele, neboť vydaný rozhodčí nález nebyl vykonán pouze ve vztahu k nákladům řízení. Takové rozlišování je však dle stěžovatele v rozporu s právem EU a judikaturou Soudního dvora, což dle jeho názoru potvrzuje i judikatura Spolkového soudního dvora (srov. dále). 11. Obdobnou argumentaci předkládá i stěžovatelka, jež namítá neplatnost exekučního titulu. Odkazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci Achmea, z něhož se podává, že rozhodčí doložky v bilaterálních dohodách o ochraně a podpoře investic uzavřených mezi členskými státy EU jsou v rozporu s primárním právem EU. Namítá, že závěry formulované v tomto rozsudku jsou použitelné i na období před 6. 3. 2018, tj. před datem vydání tohoto rozsudku, což dokládá i judikatura Soudního dvora. Dále uvádí, že účinky rozsudku Achmea