IV.ÚS 1964/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1964/25 ze dne 6. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2025 č. j. 17 Co 81/2024-333 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. února 2024 č. j. P 12/2023-284, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a I. B. a nezletilého O. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (pozn. v petitu ústavní stížnosti je uveden rozsudek ze dne 11. 6. 2025 č. j. 101 Co 123/2024-843, Ústavní soud zjistil, že jde o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, který byl napaden ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2234/24; protože stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil "správný" rozsudek, nevyzýval ho Ústavní soud k odstranění vady) s tvrzením, že jimi bylo porušeno hlavně jeho základní právo na rodinný život a na péči o děti garantované v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a základní právo na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"). Matka se návrhem u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného, které bylo naposledy upraveno v roce 2012 a bylo stanoveno ve výši 1 700 Kč měsíčně. Stěžovatel v průběhu řízení podal návrh na soudní úpravu styku s nezletilým. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že je důvodné rozhodnout o úpravě výživného 3 roky zpětně od podání návrhu, a neshledal, že by bylo v zájmu nezletilého upravit styk se stěžovatelem. Z těchto důvodů okresní soud napadeným rozsudkem zvýšil výživné s účinností od 11. 1. 2020 na částku 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 7. 8. 2020 ho upravil na částku 4 000 Kč a od 1. 1. 2022 ho navýšil na částku 5 500 Kč, současně rozhodl o dlužném výživném (I. výrok), návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). 3. Na základě stěžovatelova odvolání a po doplnění dokazování Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu v části I. výroku týkající se běžného výživného a ve II. výroku (I. výrok), v části I. výroku týkající se dlužného výživného změnil rozsudek tak, že stanovil jeho aktuální výši a nově jeho splatnost (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, že nastala změna poměrů, která odůvodňuje novou úpravu výživného, a potřeby nezletilého se podstatně zvýšily. Dále konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že je namístě stěžovateli zvýšit výživné na nezletilého tři roky zpětně od podání návrhu, poněvadž od poslední úpravy výživného uplynula dlouhá doba osmi let, došlo ke zvýšení příjmů stěžovatele, přičemž pro zpětné navýšení výživného je nerozhodné, zda jej matka v minulosti o zvýšení výživného žádala, jaké prostředky na výživu nezletilého vynakládala kromě své osobní péče, kdy je nesporné, že stěžovatel po celou dobu osmi let platil naposledy stanovenou částku 1 700 Kč měsíčně. Ke změně výroku o dlužném výživném přistoupil krajský soud s ohledem na uplynutí doby od vyhlášení rozsudku okresního soudu a s přihlédnutím k výši dluhu povolil stěžovateli jeho zaplacení do 12 měsíců od právní moci rozsudku. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele jsou oba napadené rozsudky nesprávnými a nespravedlivými; procesními postupy v řízení před jejich vydáním, ale i při jejich vydání a dále způsobem rozhodnutí ve věci samé byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu. Konkrétně připomíná, že matka po něm nepožadovala zvýšení výživného, přitom rozhodnutím soudů mu bylo doměřeno dlužné výživné v částce 200 000 Kč, čímž je vystaven neočekávanému ekonomickému tlaku. Je si vědom vyživovací povinnosti, ale matka nijak nezdůvodnila, co jí objektivně bránilo v podání návrhu na zvýšení výživného dříve, či co jí bránilo požádat ho o placení vyššího výživného bez ingerence soudu. Vzhledem k zamítavé části rozsudku týkající se úpravy jeho styku s nezletilým byl odkázán do role prostého plátce výživného. 5. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím soudů, jimiž mu byl zamezen styk s nezletilým, aniž by o tom bylo vedeno jakékoli dokazování, ale soudy vycházely toliko ze zprostředkovaných sdělení nezletilého. Připouští, že nebyl v kontaktu s nezletilým, ale to zcela vinou matky, která se bez jeho souhlasu s nezletilým odstěhovala z východních Čech na jižní Moravu, aniž by mu sdělila bydliště nezletilého. Došlo tak k vybudování syndromu zavrženého rodiče. S odkazem na nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 902/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) připomíná, že přání dítěte je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však není možné postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzít a rozhodnutí založit toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmu, obzvláště za situace, kdy je zjevné, že u nezletilého se vinou matky rozvinul syndrom zavrženého rodiče. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Směřuje-li ústavní stížnost proti části I. výroku rozsudku okresního soudu, který byl změněn II. výrokem rozsudku krajského soudu, není Ústavní soud příslušný o případné kasaci rozhodnout (není oprávněn rušit výrok, který byl změněn). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. 8. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí jen z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další