IV.ÚS 2295/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 2295/25 ze dne 10. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Jandové, zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Komenského 1321/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 33 Cdo 1170/2023-355, výroku I. a) a výroku II. a) rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. ledna 2023 č. j. 54 Co 98/2022-306 a I. a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. února 2022 č. j. 11 C 351/2020-251, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Pavla Čermáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. jejich specifikovaných výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se vůči vedlejšímu účastníku domáhala určení, že je vlastnicí specifikované bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, na kterém dům stojí, s tvrzením, že vedlejší účastník jako kupující při uzavření kupní smlouvy zneužil její tísně. Pro případ, že by neuspěla s určovací žalobou, žádala od vedlejšího účastníka zaplacení částky 306 000 Kč, kterou vedlejší účastník obdržel na svůj účet, byť šlo o část kupní ceny náležející stěžovatelce. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na určení vlastnického práva zamítl (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 306 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění rozsudku okresní soud popsal složitou finanční situaci, v níž se stěžovatelka v době prodeje svého bytu vedlejšímu účastníkovi nacházela, neboť byla zatížena jednak dluhy jejího bývalého manžela a jednak dluhy vlastními. Přesto dospěl k závěru, že u stěžovatelky nebyly naplněny subjektivní znaky lichvy, neboť exekuční řízení, v němž vystupovala jako povinná, bezprostředně nesměřovalo k uskutečnění dražby. Uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce žalovanou částku odůvodnil zjištěním, že se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatil, neboť si uvedenou částku ponechal, ač měl povinnost vydat ji stěžovatelce. 3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok [výrok I. a)] a II. výrok v části, kterou byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 208 000 Kč [výrok I. b)], změnil II. výrok v části, kterou byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku dalších 98 000 Kč, a žalobu na zaplacení této části zamítl [výrok II. a)], změnil IV. výrok o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit soudní poplatek [výrok II. a)] a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění krajský soud uznal nelehkou finanční situaci stěžovatelky v době převodu bytové jednotky, avšak ani podle jeho názoru vedlejší účastník nezneužil její tísně s cílem obohatit se na její úkor. Bytovou jednotku do svého vlastnictví získal s úmyslem, aby ji on i stěžovatelka mohli nadále užívat pro společné bydlení. Zamítl-li krajský soud žalobu v částce 98 000 Kč, vyšel z toho, že tato částka představuje pohledávku vedlejšího účastníka za stěžovatelkou vzniklou platbami z jeho výlučných zdrojů, které provedl ještě před uzavřením manželství se stěžovatelkou, a to za účelem úhrady jejích dluhů. 4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání nevymezila takovou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neměla znaky lichevní smlouvy, protože vedlejší účastník při jejím uzavírání nebyl veden úmyslem zneužít tíživé situace stěžovatelky k získání sporného bytu. Při formulování tohoto závěru krajský soud přihlédl ke všem rozhodným zjištěním učiněným v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Za této situace nemohlo přípustnost dovolání založit ani eventuálně nesprávné posouzení hrubého nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a cenou obvyklou bytové jednotky, neboť hodnocení kupní smlouvy jako lichevní je vyloučeno již tím, že vedlejší účastník nebyl veden snahou o zneužití tísně stěžovatelky. K závěru krajského soudu o započtení části pohledávek, které měl vedlejší účastník za stěžovatelkou, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a toliko polemizuje s tím, jak se krajský soud vypořádal se započtením. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv především v souvislosti s hodnocením otázky zneužití její tísně a chybným hodnocením znaku "hrubého nepoměru" u lichevní smlouvy. Podle stěžovatelky učinily obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, nesprávný závěr, že vedlejší účastník nebyl veden úmyslem zneužít její tísně, neboť s ní plánoval v budoucnu žít. Tento jeho postoj však zjevně nebyl míněn vážně, neboť krátce po uzavření manželství se stěžovatelkou navázal vztah s jinou ženou. Z toho dovozuje, že vedlejší účastník byl veden snahou kořistit z její situace. Obecné soudy se rovněž nesprávně vypořádaly s otázkou hrubého nepoměru mezi cenou obvyklou a cenou, za kterou byl byt prodán. Pokud podle nich obvyklá cena bytu v září roku 2017, kdy k uzavření kupní smlouvy došlo, pohybovala okolo 900 000 Kč (na což však nebyl vypracován znalecký posudek), pak nemohly vycházet z toho, že kupní cena ve výši 720 000 Kč, kterou vedlejší účastník za byt stěžovatelce zaplatil, byla přiměřená, neboť stěžovatelka ve skutečnosti získala pouze částku 414 000 Kč. Z toho podle stěžovatelky také vyplývá, že závěr obecných soudů o úmyslu vedlejšího účastníka zachovat jejich společné bydlení je ve zcela extrémním rozporu s dokazováním, které bylo v řízení provedeno. Vedlejšímu účastníkovi totiž nic nebránilo v tom, aby jí na úhradu jejích dluhů poskytl finanční prostředky bezúročně. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak v rozporu s nálezem ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)], neboť soudy neposkytly stěžovatelce náležitou ochranu jako slabší smluvní straně. 6. Podle stěžovatelky je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepředvídatelné a překvapivé, neboť odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Podmínkou hodnocení smlouvy jako smlouvy lichevní je podle tohoto rozsudku už ta okolnost, že účastník smlouvy profitující z lichvy věděl nebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi nepříznivé životní situace. S touto otázkou se Nejvyšší soud nevypořádal. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu také vytýká, že nerozhodl o jejím návrhu na přiznání odkladu právní moci rozhodnutí krajského soudu. 7. Odůvodnění rozsudku krajského soudu o započtení části pohledávek vedlejšího účastníka hodnotí stěžovatelka jako nepřezkoumatelné a zmatečné. Krajský soud na jedné straně uvádí, že není možné započtení pohledávek nejistých nebo neurčitých, aby na druhou stranu učinil závěr, že zákaz zápočtu takových pohledávek nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahu mezi stranami. K započtení tedy přistupuje selektivně, vždy ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatelka zpochybňuje některé pohledávky, které vůči ní vedlejší účastník uplatnil, resp. kterými odůvodňoval započtení vůči finančnímu plnění, kterého se po něm stěžovatelka domáhala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaruče