IV.ÚS 252/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 252/25 ze dne 29. 1. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 70 Co 242/2024-83, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a A. G. a nezletilého A. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že trpí celou řadou zcela zásadních vad, které ve svém souhrnu představují netolerovaný zásah do jejích základních práv, jakož i základních práv nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), konkrétně je v rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci z důvodu její naléhavosti a navrhla odložení vykonatelnosti napadeného usnesení. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 21 Nc 26009/2024 podal vedlejší účastník návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilým. Okresní soud usnesením ze dne 16. 10. 2024 č. j. 21 Nc 26009/2024-10 jeho návrh zamítl (I. výrok) a nezletilému jmenoval opatrovníkem město B. (II. výrok). Okresní soud uvedl, že vydání předběžného opatření není nezbytné a že považuje za vhodnější vyčkat na rozhodnutí ve věci samé, které bude založena na komplexním posouzení důkazů, včetně výslechu nezletilého. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a proto napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že nařídil předběžné opatření, podle něhož je vedlejší účastník oprávněn se stýkat s nezletilým každý první lichý kalendářní víkend v měsíci od pátku 16.00 hodin do neděle 16.00 hodin a upravil předání nezletilého. Podle krajského soudu je třeba zatímně upravit vztahy vedlejšího účastníka a nezletilého, neboť nezletilý s vedlejším účastníkem žil přibližně po dobu dvou let, oslovoval ho "tati", měl k němu citový vztah, následně se stěžovatelka odstěhovala, nicméně pozitivní vztah zůstal zachován. Krajský soud zohlednil i skutečnost, že v péči vedlejšího účastníka je polorodý bratr nezletilého a rozhodnutím tak bude podpořeno vytvoření hlubší sourozenecké vazby. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka při popisu skutkového a právního stavu uvedla, že mezi lety 2020 až 2023 byla v partnerském vztahu s vedlejším účastníkem, ve kterém se jim narodil syn. V říjnu 2023 byl tento partnerský vztah ukončen, stěžovatelka musela opustit společné bydliště, protože ji vedlejší účastník psychicky i fyzicky týral a napadal. Poté se vedlejší účastník začal domáhat styku s nezletilým, který je jejím synem z předchozího partnerského vztahu a vůči němuž není vedlejší účastník v žádném příbuzenském vztahu. 5. Napadené usnesení bylo podle stěžovatelky vydáno bez jakékoliv hlubší znalosti věci, bez provedení řádného dokazování, bez zjištění názoru a postoje samotného nezletilého a proti výslovně vyjádřenému odporu stěžovatelky, coby matky. Nezletilému je vnucováno umělé udržování pouta k cizímu člověku a fakticky je tak omezována možnost navazovat jiné vztahy a kontakty s osobami, které jsou aktivní součástí jeho života a členů rodiny nezletilého (zejména matka a otec nezletilého a prarodiče). 6. Využití navržených mimořádných institutů (přednostní rozhodnutí o ústavní stížnosti, odložení vykonatelnosti napadeného usnesení) je podle stěžovatelky plně namístě s ohledem na mimořádné okolnosti věci a s ohledem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. K tvrzením stěžovatelky o porušení základních práv nezletilého (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jeho procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady. Nezletilý musí být zastoupen zákonným zástupcem a dále musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Avšak vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti (viz níže), nebylo nutno učinit nezbytné procesní úkony k zastoupení nezletilého [obdobně usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. 12. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní sou