IV.ÚS 451/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 451/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 296/2025 ze dne 4. prosince 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda Městský soud v Praze rozhodnutím ve věci započtení zkušební doby z předchozího (zrušeného) odsouzení podle § 82 odst. 5 a § 92 odst. 2 trestního zákoníku porušil stěžovatelova základní práva. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 2. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") stěžovatele odsoudil rozsudkem č. j. 2 T 186/2019-342 ze dne 16. 9. 2020 k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 54 měsíců. Zkušební doba začala běžet právní mocí odsuzujícího rozsudku dne 16. 12. 2020. Nejvyšší soud první odsuzující rozsudek zrušil usnesením č. j. 6 Tdo 382/2020-425 ze dne 4. 5. 2021. Obvodní soud následně stěžovatele znovu odsoudil rozsudkem č. j. 2 T 186/2019-558 ze dne 11. 7. 2022 k totožnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 54 měsíců. Druhý odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 16. 11. 2022. 3. Dne 13. 10. 2025 podal stěžovatel u obvodního soudu žádost o zahlazení odsouzení z důvodu, že se ve zkušební době osvědčil. Tvrdil, že od právní moci původního odsuzujícího rozsudku dne 16. 12. 2020 do nabytí právní moci zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021 vedl řádný život a plnil podmínky zkušební doby. Činil tak však rovněž po vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu, neboť byl v té době chybně veden jako osoba odsouzená v evidenci rejstříku trestů. Stěžovatel po celou dobu vedl řádný život, zatímco mu nezákonný záznam v rejstříku trestů ztěžoval osobní i profesní život (měl kupříkladu nabídku práce v oblasti programování od britské společnosti, avšak z důvodu záznamu v rejstříku trestů nesplnil podmínku bezpečnostní prověrky). Jelikož období od nabytí právní moci prvního odsuzujícího rozsudku mělo být započteno, zkušební doba uplynula nejpozději dne 16. 6. 2025, tj. 54 měsíců od 16. 12. 2020. 4. Obvodní soud usnesením č. j. 2 T 186/2019-583 ze dne 16. 10. 2025 rozhodl tak, že se do trestu uloženého druhým odsuzujícím rozsudkem ze dne 11. 7. 2022 podle § 82 odst. 5 a § 92 odst. 2 trestního zákoníku započítává zkušební doba z předchozího odsouzení (na základě prvního odsuzujícího rozsudku ze dne 16. 9. 2020), a to v rozsahu od 16. 12. 2020 do 4. 5. 2021 (tedy pouze do dne vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu). Zkušební doba podle obvodního soudu skončí dnem 28. 12. 2026. 5. Proti usnesení obvodního soudu stěžovatel brojil stížností, kterou Městský soud v Praze dne 4. 12. 2025 zamítl usnesením napadeným ústavní stížností. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Městský soud v Praze porušil jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že trestní soudy měly do zkušební doby započíst celé období od právní moci prvního odsuzujícího rozsudku do právní moci druhého odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel totiž od 16. 12. 2020 do 16. 11. 2022 z důvodu přetrvávajícího záznamu v rejstříku trestů fakticky snášel veškerá omezení odpovídající výkonu zkušební doby, a to kvůli pochybení státních orgánů. Nezapočtení objektivně vykonané části zkušební doby představuje protiústavní prodloužení trestní represe ve formě nezákonného trestu se závažnými finančními a sociálními důsledky. 7. Druhý odsuzující rozsudek vydaný po kasačním rozhodnutí nijak nezohlednil dobu, kterou stěžovatel strávil pod tíhou trestního záznamu, neboť mu obvodní soud uložil totožný trest. Tím stěžovatele uvedl do výrazně horšího postavení, než kdyby dovolání vůbec nepodal - účinky jeho odsouzení jsou fakticky téměř o dva roky delší. Jde o nepřímou sankci za podání mimořádného opravného prostředku, jež je neslučitelná s ústavně zaručeným právem domáhat se ochrany svých práv a ústavními zásadami ukládání trestů. 8. Trestní soudy zároveň porušily právo stěžovatelovo na soudní ochranu, jelikož neprojednaly jeho návrh jak po stránce věcné (navrhováno bylo rozhodnuti´ o zahlazení odsouzeni´), tak po stránce argumentační (soudy se nezabývaly obdobím po doručeni´ zrušujícího usneseni´ Nejvyššího soudu). Záznam v rejstříku trestů nadto nebyl náležitě opraven ani po vydání sporného rozhodnutí obvodního soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, neboť pomíjí podstatu napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze v něm "pouze a jen" posuzoval, zda obvodní soud do zkušební doby správně započetl období od právní moci prvního odsuzujícího rozsudku do kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, tzn. období od 16. 12. 2020 do 4. 5. 2021. Proti závěru, že toto období bylo do zkušební doby započteno, přitom stěžovatel logicky nebrojí. 11. Městský soud v Praze v napadeném usnesení přímo uvedl, že "rozhodnutí o započtení měl obvodní soud v souladu se zákonem učinit ex offo v rámci rozsudkové postagendy" a že "pokud odsouzený [stěžovatel] zaslal soudu žádost o zahlazení ve smyslu § 363 tr. řádu, je nutné, aby obvodní soud v souladu se zákonem o takové žádosti rozhodl" (viz body 14 a 15 napadeného usnesení). Není proto v rozporu se základním právem stěžovatele na soudní ochranu, pokud se Městský soud v Praze výslovně nevypořádal s otázkou započtení období od vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu do právní moci druhého odsuzujícího rozsudku, tzn., od 4. 5. 2021 do 16. 11. 2022. Obvodní soud má povinnost se s touto otázkou vypořádat až v rozhodnutí o žádosti o zahlazení, kterou stěžovatel podal dne 13. 10. 2025. 12. Namítá-li tedy stěžovatel, že státní orgány pochybily, když v mezidobí po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu dále evidovaly stěžovatelův zrušený trest a že se tato skutečnost nepromítla do stanovené délky "nové" zkušební doby, jde o námitky, které Městskému soudu v Praze nepříslušelo řešit v řízení o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o započtení nesporné části zkušební doby před vydáním kasačního rozhodnutí (jak uvedl Městský soud v Praze v bodě 14 napadeného usnesení). Není proto v rozporu se základními právy stěžovatele, že se trestní soudy v posuzované procesní linii nevypořádaly s otázkou, zda se stěžovatel může požadovaného započtení domáhat nyní prostřednictvím žádosti o zahlazení, či zda se měl ochrany domáhat jinými dostupnými procesními prostředky, a to kupříkladu příslušnou žalobou ve správním soudnictví či prostřednictvím opravných prostředků proti druhému odsuzujícímu rozsudku. Jednoduše řečeno: otázku napravení nesprávného úředního postupu ve věci evidence stěžovatele v trestním rejstříku budou soudy muset řešit dále, bude-li to stěžovatel vyžadovat prostřednictvím náležitých prostředků ochrany jeho práv. 13. Zjevně neopodstatněná je pak i námitka, že zkušební doba není náležitě upravena ani podle usnesení obvodního soudu ze dne 16. 10. 2025. Faktické nerespektování a nevykonání rozhodnutí obvodního soudu automaticky nezpůsobují jeho protiústavnost. I v tomto případě nezbývá než zopakovat, že stěžovatel dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv má - měl by je ve vztahu k řádné evidenci jeho trestu v trestním rejstříku využít. V. Závěr 14. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu