IV.ÚS 822/26 – Ústavní soud

IV.ÚS 822/26 ze dne 14. 4. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele: A. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, advokátkou, sídlem Botanická 608/28, Brno, proti informaci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 28. ledna 2026 č. j. MV-191761-4/SO-2025 a informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 10. listopadu 2025 č. j. OAM-4377-12/ST-2025, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel je státním příslušníkem Běloruské republiky. V České republice mu byla v roce 2022 udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu a následně prodloužena. Znovu mu však prodloužena nebyla, protože na území České republiky opakovaně páchal trestnou činnost a nastaly u něj důvody pro odejmutí doplňkové ochrany. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2025 č. j. 19 Az 4/2025-22. 2. Stěžovatel následně podal žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra ("ministerstvo") stěžovatelově žádosti nevyhovělo podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože stěžovatel nesplňoval podmínku trestní zachovalosti (napadená informace č. j. OAM-4377-12/ST-2025). Stěžovatel poté podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Namítal, že došlo k porušení zásady non-refoulement, protože v Bělorusku mu hrozí vážná újma. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("komise) však jeho žádosti nevyhověla (napadená informace č. j. MV-191761-4/SO-2025). 3. Podle ministerstva i komise neudělením víza nedochází k porušení zásady non-refoulement, neboť stěžovatel není nuceně vracen do země původu. Pokud by policie zahájila řízení o správním vyhoštění stěžovatele z území, byla by v rámci tohoto řízení posuzována i možnost jeho vycestování. Při rozhodování o správním vyhoštění je totiž policie povinna podle § 120a zákona o pobytu cizinců vyžádat závazné stanovisko, zda nejsou u cizince naplněny důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona. Není-li vycestování cizince možné, udělí se mu na základě § 120a odst. 4 a 5 zákona o pobytu cizinců vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 3 téhož zákona. V řízení o správním vyhoštění tedy budou posouzeny všechny námitky stěžovatele, týkající se nemožnosti návratu do země původu. V případě konstatování nemožnosti vycestování by rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo vydáno, případně by nebylo vykonatelné. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Ochrana před navrácením do země původu je cizincům poskytována primárně v řízení o správním vyhoštění. Problém ale vzniká v kontextu § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném od 1. 10. 2025) na základě kterého ministerstvo "může v závazném stanovisku pouze odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí a rozsudek, pokud nedošlo k podstatné změně okolností, které byly v rámci těchto řízení ministerstvem nebo soudem posuzovány". Může se tedy stát, že v řízení o správním vyhoštění stěžovatele ministerstvo v závazném stanovisku pouze odkáže na neúspěšné řízení o prodloužení doplňkové ochrany. Stěžovateli ale doplňková ochrana nebyla prodloužena, aniž by došlo k posouzení, zda mu při návratu do Běloruska hrozí špatné zacházení, neboť nejprve byly posouzeny důvody pro vyloučení z doplňkové ochrany. V řízení ve věci mezinárodní ochrany tak správní orgán ani soud nezkoumaly hrozbu špatného zacházení v zemi původu. Důvody, pro které není možné stěžovatele navrátit do země původu, jsou přitom širší, než důvody, pro které je možné udělit mezinárodní ochranu. 5. Stěžovatel tak aktuálně nemá k dispozici řízení, které by mu s jistotou poskytlo ochranu před navrácením do země, kde mu může hrozit porušení čl. 3 Úmluvy. Účinnou ochranu před navrácením proto bylo nutné zajistit v řízení o žádosti o vydání víza za účelem strpění. V posuzovaném řízení ale hrozba špatného zacházení nebyla posouzena. Správní orgány měly upřednostnit mezinárodní závazky České republiky před § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který vyžaduje, aby cizinec splňoval podmínku trestní zachovalosti a měly posoudit, zda v případě stěžovatele nadále existují či neexistují důvody, pro které mu dřív byla udělena doplňková ochrana. 6. Stěžovatel zároveň navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření ve znění "[o]rgány veřejné moci, zejména Policie České republiky a Ministerstvo vnitra, jsou povinni strpět pobyt stěžovatele na území České republiky po dobu řízení o této ústavní stížnosti". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů (ústavní konformita výluky ze soudního přezkumu byla potvrzena v nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11). Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 9. Podle judikatury Ústavního soudu na udělení víza není právní nárok a (vyjma unijních občanů) neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (např. nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11, usnesení ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3178/24 či usnesení ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1549/25). Platná právní úprava je postavena na tom, že udělení souhlasu s pobytem cizince na svém území je výkonem diskrece státu, neexistuje ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů. Při přezkumu konkrétního rozhodnutí o neudělení víza proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3163/23, body 30-31, ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 4064/18, bod 15 či sp. zn. I. ÚS 1549/25, bod 15). 10. Ústavní soud v posuzované věci předně konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že není trestně zachovalý, což bylo důvodem neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území. Zpochybňuje pouze závěr správních orgánů, že neudělením víza v posuzované věci nedojde k porušení zásady non-refoulement. Tento závěr dovozuje z aktuální úpravy § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo "může v závazném stanovisku pouze odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí a rozsudek, pokud nedošlo k podstatné změně okolností, které byly v rámci těchto řízení ministerstvem nebo soudem posuzovány". Podle stěžovatele citované ustanovení může vést k tomu, že v případném řízení o správním vyhoštění nedojde k posouzení hrozby špatného zacházení v zemi původu, neboť k tomuto posouzení nedošlo v řízení ve věci mezinárodní ochrany. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. 11. V prvé řadě samotná komise jako rozhodující správní orgán v posuzované věci uvedla, že pokud bude policií zahájeno řízení o správním vyhoštění, budou v rámci tohoto řízení posouzeny všechny námitky stěžovatele týkající se nemožnosti návratu do země původu. Co je ale důležitější, § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců dává ministerstvu pouze možnost v závazném stanovisku odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany, neukládá mu však povinnost tak učinit. Dané ustanovení zároveň ministerstvo nezbavuje povinnosti, aby jako státní orgán dodržovalo všechna základní práva osob, o kterých rozhoduje. 12. Ministerstvo při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění musí pečlivě zhodnotit indiv