IV.ÚS 849/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 849/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOLIDE INVEST, s. r. o., sídlem Dukelská třída 400/24, Brno, zastoupené JUDr. PhDr. Jakubem Valcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2026 č. j. 26 Co 458/2025-634 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2025 č. j. 64 EXE 2027/2019-565, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SLAVIA INVEST a. s., sídlem Křenova 438/7, Praha 6 - Veleslavín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na odklad provedení exekuce vedené pod sp. zn. 185 EX 1033/19. Podle městského soudu totiž podmínky pro odklad provedení exekuce nebyly splněny, neboť nelze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že z důvodů uváděných stěžovatelkou dojde k úplnému či k částečnému zastavení exekuce. Stěžovatelka odůvodňovala návrh údajně zmatečným postupem Krajského soudu v Brně při vydání usnesení ze dne 30. 7. 2024 č. j. 26 Co 48/2024-248 z důvodů existence překážky věci pravomocně rozhodnuté. Dále tvrdila, že exekuce bude částečně zastavena, neboť pohledávky vymáhané ve spojených řízeních se co do jistiny překrývají. 3. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Uvedl, že odklad výkonu rozhodnutí (exekuce) představuje specifický procesní institut, jehož účelem je zajištění přiměřené ochrany povinnému směřující k tomu, aby neprodlenou realizací výkonu rozhodnutí či exekuce nebyl nepřiměřeně poškozen. Tato ochrana povinného však má své přirozené limity a nemůže neadekvátně zasahovat do práv oprávněného. Nařízený výkon rozhodnutí může být odložen, jestliže lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven z důvodů předvídaných § 268 odst. 1 o. s. ř. Musí být tedy pravděpodobné, že ke konečné realizaci výkonu rozhodnutí nedojde a že výkon rozhodnutí bude zastaven. Tyto podmínky v dané věci přitom podle krajského soudu nebyly splněny. S námitkou stěžovatelky stran zmatečného postupu v řízení se neztotožnil ani krajský soud. Obě stěžovatelkou uváděná rozhodnutí totiž byla výsledkem různých řízení, jejichž předmět byl odlišný a nedošlo tak k rozhodnutí o otázce již dříve rozsouzené. Důvodná podle krajského soudu nebyla ani námitka stěžovatelky ohledně údajné duplicity vymáhaných pohledávek. Podle ustálené judikatury je totiž směnka samostatným titulem, byť se zpravidla opírá o určitý důvod mající původ v jiném titulu. Směnečný právní vztah je ovšem specifický a původní kauza stojící za jeho vznikem není pro směnečný závazek podstatná. Konkrétně to znamená, že plněním na zajišťovací směnku nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká závazek ze zajišťovací směnky. II. Argumentace stěžovatelky 4. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že exekuční soudy svévolně rozhodovaly o dvou původně samostatných exekučních věcech (vedených u soudu pod sp. zn. 64 EXE 2027/2019 a sp. zn. 81 EXE 1530/2021) ve společném řízení, aniž by o jejich spojení vydaly formální usnesení podle občanského soudního řádu. Soudy podle ní nepřípustně a automaticky převzaly fakt, že tato řízení sloučil ke společnému řízení soudní exekutor (u nějž byla pozdější věc sp. zn. 185 EX 596/21 ze zákona spojena pod dříve zahájenou věc sp. zn. 185 EX 1033/19). Stěžovatelka však s výslovným odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3049/25 upozorňuje, že spojení u exekutora učiněné s ohledem na hospodárnost vymáhání se do soudní fáze automaticky nepřenáší. Soudní řízení plní odlišnou (kontrolní) roli a soud musí vést řízení samostatně. Opačný procesní postup bez oficiálního spojení obou soudních spisů stěžovatelka považuje za zmatečný projev libovůle. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Ústavní pochybení v posuzované věci Ústavní soud nehledal. 6. Samotná skutečnost, že exekuční soudy zatížily řízení eventuální procesní vadou, jestliže formálně nerozhodly o spojení věcí podle ustanovení § 112 o. s. ř., automaticky nezakládá porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces totiž negarantuje zcela bezchybný procesní postup za všech okolností, nýbrž spravedlivost řízení je posuzována jako celek. Procesní pochybení, která nemohla mít vliv na konečné právní posouzení věci a celkový výsledek sporu, nemohou být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí (srov. k tomu např. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12). 7. Ve věci stěžovatelky absentuje dostatečná míra reálné materiální újmy na jejích právech. Ačkoliv stěžovatelka poukazuje na chybějící formální usnesení o spojení věcí, z celkového kontextu je zřejmé, že si byla existence obou dotčených řízení plně vědoma. K oběma spisovým značkám aktivně podávala své návrhy, mohla uplatňovat veškerá svá procesní práva a faktické projednání věcí v jednom řízení jí v konečném důsledku nijak neznemožnilo obranu jejích zájmů. Stěžovatelce nebyl omezen jak samotný přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), tak ani realizace ústavních procesních práv v proběhlém řízení. Stěžovatelka se proti závěrům obecných soudů ani věcně nevymezuje. 8. Zrušení napadených rozhodnutí by vedlo pouze k tomu, že by obecné soudy formálně vydaly usnesení o spojení věcí a následně by ve věci samé rozhodly zcela totožně. Takový postup by k ochraně práv stěžovatelky nijak nepřispěl, a naopak by v rozporu se zásadou ekonomie řízení celou věc neúčelně prodloužil. Neobstojí ani obecný odkaz stěžovatelky usnesení sp. zn. IV. ÚS 3049/25. Smyslem odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu je totiž ochrana účastníků z důvodů, že každý z návrhů může vyvolat specifické právní otázky vyžadující samostatná soudní rozhodnutí. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti neformuluje žádné dostatečně konkrétní (věcné) námitky, které by se vázaly výlučně k jednomu či druhému z dotčených exekučních řízení a jež by objektivně vyžadovaly jejich oddělené soudní posouzení. Netvrdí tedy, že by spojení věcí do jednoho řízení vedlo k tomu, že některé právní otázky byly opomenuty nebo některé procesní práva nemohla být uplatněna. Vytýkaná vada proto nedosahuje ústavněprávní dimenze. 9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu