IV.ÚS 911/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 911/26 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Martinem Prachařem, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2026 sp. zn. 74 T 11/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel je ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 11/2024 trestně stíhaný pro zvlášť závažný zločin podvodu spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Podle obžaloby se měl spolu s dalšími obžalovanými podílet na podvodných telefonátech z "call center", jejichž cílem bylo vylákat pod falešnými identitami od poškozených finanční prostředky. Obžaloba popisuje celkem 803 dílčích útoků, jimiž měla být způsobena škoda velkého rozsahu; stěžovatel se měl podílet na škodě ve výši přes 195 mil. Kč a pokusit se způsobit další škodu ve výši bezmála 59 mil. Kč. 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl podle § 23 odst. 1 trestního řádu o vyloučení části obžalobou vymezených skutků k samostatnému projednání v řízení vedeném pod sp. zn. 74 T 1/2026. V odůvodnění uvedl, že zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině a tzv. realizační trestný čin podvodu (posuzovaný jako pokračující trestný čin tvořený více dílčími útoky) je třeba považovat za dva samostatné skutky ve vícečinném souběhu. Ke skutku, který má podle obžaloby naplňovat znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, jakož i k některým dílčím útokům tvrzeného trestného činu podvodu, již bylo provedeno potřebné dokazování. K dalším cca 600 dílčím útokům ale dokazování provedeno nebylo a jeho doplnění by si podle odhadu soudu vyžádalo více než pět měsíců. S ohledem na zásadu rychlosti řízení proto tyto skutky vyloučil k samostatnému projednání. 3. Stěžovatel namítá, že soud vydal usnesení účelově s cílem obejít maximální délku vazby. Vyhlášením odsuzujícího rozsudku jen k části obžaloby se totiž přeruší běh lhůty započítávané do maximální doby trvání vazby. Ačkoli tříletá lhůta formálně uplyne až 25. 9. 2026, při započtení extradiční vazby na Ukrajině, která započala dne 12. 4. 2023, je stěžovatel omezen na osobní svobodě nepřetržitě již téměř tři roky. Stěžovatel nečinil žádné procesní obstrukce, přesto městský soud dosud provedl dokazování jen k menší části dílčích útoků. Svůj postup odůvodňuje organizačními důvody (rozvrh práce, dostupnost jednacích síní apod.), kvůli nimž nejde věc v dohledné době projednat v plném rozsahu. To však neodůvodňuje účelové štěpení věci do více řízení. O urychlení řízení zjevně nejde; rozdělením se naopak průběh řízení zkomplikuje a prodlouží. Ad absurdum by vždy stačilo vyloučit část věci a stěžovatel by mohl být vazebně stíhán po téměř neomezenou dobu. 4. Ústavní stížnost je nepřípustná. 5. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení o vyloučení části obžalobou vymezených skutků ze společného řízení postupem podle § 23 odst. 1 trestního řádu. Trestní řízení se v době vydání napadeného usnesení nacházelo ve fázi řízení před soudem prvního stupně a ve věci nebylo dosud meritorně rozhodnuto. Řízení o ústavní stížnosti však stojí na zásadě subsidiarity. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených práv (stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu výslovně stanoví, že ústavní stížnost není přípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 6. Ústavní soud v minulosti opakovaně dovodil, že ústavní stížnost směřující proti dílčímu procesnímu rozhodnutí o vyloučení části řízení o několika skutcích k samostatnému projednání (§ 23 odst. 1 trestního řádu) je zásadně nepřípustná (usnesení ze dne 3. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 68/25; ze dne 13. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 3238/24; ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1101/22, bod 17; ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3327/20). Případné neústavní vady tohoto dílčího rozhodnutí lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, včetně využití opravných prostředků proti výslednému meritornímu rozhodnutí či proti trvání vazby (v tomto ohledu se věc liší od nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08, o vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatel neměl k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl tvrzené protiústavnosti bránit). 7. Ústavní soud podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost neodmítne, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 tohoto zákona, pokud stížnost mj. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel ale žádné takové výjimečné okolnosti netvrdí a ani Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle tohoto ustanovení. 8. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Zdeněk Kühn v. r. soudce zpravodaj