62024CC0366
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 3. července 2025 (
1
)
Věc C‑366/24
Amazon EU Sàrl,
proti
Ministre de la Culture,
Ministre de l’Économie, des Finances et de la Souveraineté industrielle et numérique
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Francie)]
„Řízení o předběžné otázce – Vnitřní trh – Volný pohyb služeb – Volný pohyb zboží – Zachování nebo podpora kulturní rozmanitosti – Služba doručení knih do domu – Vnitrostátní právní úprava stanovující minimální cenu za toto doručení – Směrnice 2006/123/ES“
I. Úvod
1.
Francouzské literární prostředí se vyznačuje dlouhou historií platnosti opatření na ochranu kulturního dědictví, jejichž základním pilířem je již od přijetí Langova zákona (
2
) v roce 1981 cenová regulace. Uvedeným zákonem byla stanovena jednotná cena knih, která měla zaručit spravedlivý přístup k literatuře na celém území státu, a podpořit tak decentralizovanou síť knihkupectví, jakož i ediční rozmanitost jako protipól rostoucí uniformity trhu. Téměř o čtyřicet let později byl tento režim ochrany Darcosovým zákonem z roku 2021 přizpůsoben potřebám digitálního věku, a to zavedením minimální ceny 3 eur za doručení on-line objednávek knih v hodnotě nižší než 35 eur – tento krok směřuje přímo proti strategii gigantů elektronického obchodu, kteří dokáží náklady na dopravu absorbovat.
2.
Conseil d’Etat (Státní rada, Francie) hledá odpověď na otázku, zda je možné sladit jednak unijní právo založené na axiomu vnitřního trhu s volným pohybem výrobků a výrobních faktorů a jednak vnitrostátní kulturní politiku, která stanoví pevné ceny ve snaze zajistit ochranu nezávislých knihkupectví, zachovat pluralitu nakladatelství a potvrdit status knih jako „netržního zboží“ patřícího k národnímu dědictví.
3.
Zvláštností projednávané věci je, že předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru pouze otázky týkající se toho, podle jakých ustanovení unijního práva má přezkoumat dotčenou právní úpravu, a nikoli otázku k věci samé, zda je dotčená právní úprava slučitelná s unijním právem.
4.
V projednávané věci jde potenciálně o směrnice 2000/31/ES (
3
) a 2006/123/ES (
4
), jakož i základní svobody podle Smlouvy o FEU, konkrétně volný pohyb zboží podle článku 34 SFEU a volný pohyb služeb podle článku 56 SFEU.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
1. Směrnice 2000/31
5.
V bodech 18 a 21 odůvodnění směrnice 2000/31 se uvádí:
„(18)
Služby informační společnosti zahrnují širokou škálu hospodářských činností, které probíhají on-line. Tyto činnosti mohou spočívat zejména v on-line prodeji zboží. Činnosti, jako je dodávka zboží jako taková nebo poskytování služeb off-line, zde nejsou zahrnuty. […]
[…]
(21)
Budoucí harmonizace [na úrovni Unie] týkající se služeb informační společnosti a budoucí právní předpisy přijaté na vnitrostátní úrovni v souladu s [unijním právem] nejsou dotčeny rozsahem působnosti koordinované oblasti. Koordinovaná oblast zahrnuje pouze požadavky na on-line činnosti, jako jsou informace on-line, reklama on-line, prodej on-line a uzavírání smluv on-line, a netýká se právních požadavků členských států na zboží, jako jsou bezpečnostní normy, povinnosti týkající se označování nebo odpovědnosti za zboží, ani požadavků členských států na dodávky či přepravu zboží včetně distribuce léčivých přípravků. […]“
6.
Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Cíl a oblast působnosti“, v odstavci 6 stanoví, že „[t]outo směrnicí nejsou dotčena opatření na úrovni [Unie] a na vnitrostátní úrovni, která v souladu s [unijním právem] podporují kulturní a jazykovou rozmanitost a zajišťují ochranu pluralismu.“
7.
Článek 2 písm. h) uvedené směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
h)
‚koordinovanou oblastí‘ požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.
[…]
ii)
koordinovaná oblast nezahrnuje požadavky jako:
–
požadavky na zboží jako takové,
–
požadavky na doručování zboží,
–
požadavky na služby, které nejsou poskytovány elektronickou cestou.“
8.
Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Vnitřní trh“, stanoví:
„1. Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.
2. Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.
[…]
4. Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:
a)
opatření jsou:
i)
nezbytná z jednoho z níže uvedených důvodů:
–
veřejný pořádek, […]
–
ochrana veřejného zdraví,
–
veřejná bezpečnost včetně ochrany vnitrostátní bezpečnosti a obrany,
–
ochrana spotřebitelů včetně investorů;
[…]
b)
členský stát předběžně […]:
–
požádá členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření, a tento stát je nepřijme nebo jsou jeho opatření nedostatečná,
–
oznámí Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout tato opatření.
[…]“
2. Směrnice 2006/123
9.
V bodech 11, 33, 40, 76 a 83 odůvodnění směrnice 2006/123 se uvádí:
„(11)
Tato směrnice nezasahuje do opatření přijatých členskými státy v souladu s [unijními právními předpisy], které se týkají ochrany nebo podpory kulturní a jazykové rozmanitosti a plurality sdělovacích prostředků, včetně jejich financování. Tato směrnice nebrání členským státům v tom, aby uplatňovaly svá základní pravidla a zásady týkající se svobody tisku a svobody projevu. […]
[…]
(33)
Služby, na něž se vztahuje tato směrnice, se týkají širokého spektra neustále se vyvíjejících činností […]. Zahrnuty jsou i služby poskytované jak podnikům, tak i spotřebitelům, jako například […] distribuční odvětví […]. Uvedené činnosti mohou zahrnovat […] služby, které mohou být poskytovány na dálku včetně služeb poskytovaných přes internet.
[…]
(40)
[V p]ojetí naléhavých důvodů obecného zájmu‘, na které odkazují některá ustanovení této směrnice […] jsou zahrnuty přinejmenším tyto důvody: veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a ochrana veřejného zdraví […] cíle kulturní politiky včetně zabezpečení svobody projevu různých složek, zejména pokud jde o sociální, kulturní, náboženské a filozofické hodnoty společnosti; potřeba zajistit vysokou úroveň vzdělávání, zachování rozmanitosti tisku a podpora národního jazyka; zachování národního historického a uměleckého dědictví […].
[…]
(76)
Tato směrnice se netýká použití článků [34 až 36 SFEU] týkajících se volného pohybu zboží. Omezení zakázaná na základě ustanovení o volném pohybu služeb zahrnují požadavky vztahující se na přístup k činnostem poskytování služeb nebo jejich výkon a nikoli požadavky vztahují se na zboží samotné.
[…]
(83)
Je nutné zajistit, že je možné se od ustanovení o volném pohybu služeb odchýlit pouze v oblastech zahrnutých výjimkami. […]“
10.
Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, v odstavcích 1 až 6 stanoví:
„1. Tato směrnice stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb.
2. Tato směrnice se nezabývá liberalizací služeb obecného hospodářského zájmu vyhrazených pro veřejné nebo soukromé subjekty ani privatizací veřejných subjektů poskytujících služby.
3. Tato směrnice se nezabývá zrušením monopolů na poskytování služeb ani podporami udělovanými členskými státy, které upravují [unijní] pravidla týkající se hospodářské soutěže.
Touto směrnicí není dotčena svoboda členských států stanovit v souladu s [unijním právem], co považují za služby obecného hospodářského zájmu, jakým způsobem by tyto služby měly být organizovány a financovány, v souladu s pravidly pro státní podpory, a jakým zvláštním povinnostem by měly podléhat.
4. Touto směrnicí nejsou dotčena opatření přijatá v souladu s [unijním právem] na úrovni [Unie] nebo na úrovni členských států na ochranu nebo podporu kulturní nebo jazykové rozmanitosti nebo plurality sdělovacích prostředků.
5. Touto směrnicí nejsou dotčeny trestněprávní předpisy členských států. Členské státy však nesmějí omezovat volný pohyb služeb uplatňováním trestněprávních předpisů, které výslovně upravují přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon nebo se přístupu k této činnosti nebo jejího výkonu konkrétně dotýkají, a obcházet tak pravidla stanovená v této směrnici.
6. Touto směrnicí není dotčeno pracovní právo, […] kter[é] členské státy používají podle vnitrostátního práva, jež je v souladu s [unijním právem]. Touto směrnicí rovněž nejsou dotčeny právní předpisy členských států v oblasti sociálního zabezpečení.“
11.
Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„1. Tato směrnice se vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě.
2. Tato směrnice se nevztahuje na tyto činnosti:
[…]
d)
služby v oblasti dopravy […], které spadají do oblasti působnosti [hlavy VI části třetí SFEU];
[…]“
12.
Článek 3 odst. 1 téže směrnice zejména stanoví, že v případě rozporu ustanovení této směrnice s ustanoveními jiných unijních předpisů, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích, mají tato ustanovení jiných předpisů přednost a použijí se na dotyčná konkrétní odvětví.
13.
Podle článku 4 bodu 1 směrnice 2006/123 se „službou“ rozumí „jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná zpravidla za úplatu ve smyslu [článku 57 SFEU]“.
14.
Článek 15 této směrnice, obsažený v kapitole III, nadepsané „Svoboda usazování pro poskytovatele“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:
„2. Členské státy posoudí, zda jejich právní systém podmiňuje přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon splněním kteréhokoliv z těchto nediskriminačních požadavků:
[…]
g)
pevně stanovené minimální nebo maximální sazby, které poskytovatel musí dodržovat;
[…]
3. Členské státy prověří, zda požadavky uvedené v odstavci 2 splňují tyto podmínky:
[…]
b)
nezbytnost: požadavky musejí být opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu;
[…]“
15.
Článek 16 této směrnice, obsažený v její kapitole IV, nadepsané „Volný pohyb služeb“, stanoví:
„1. Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.
Členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území.
Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:
a)
nepřípustnost diskriminace: požadavky nesmějí být přímo nebo nepřímo diskriminační na základě státní příslušnosti nebo v případě právnických osob na základě členského státu, v němž jsou usazeny;
b)
nezbytnost: požadavky musejí být opodstatněny důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí;
c)
přiměřenost: požadavky musejí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné.
[…]
3. Členskému státu, do něhož se poskytovatel přemístí, nelze bránit ve stanovení požadavků pro poskytování služeb v případech opodstatněných důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí a v souladu s odstavcem 1. Tomuto členskému státu nelze rovněž bránit v uplatňování, v souladu s [unijním] právem, jeho podmínek zaměstnávání, včetně podmínek stanovených v kolektivních smlouvách.“
B.
Francouzské právo
1. Zákon z roku 1981
16.
Článek 1 první a čtvrtý pododstavec zákona z roku 1981 stanoví:
„Každá fyzická nebo právnická osoba, která vydává nebo dováží knihy, je povinna u knih, které vydává nebo dováží, určit prodejní cenu pro veřejnost.
[…]
Maloobchodníci musí uplatňovat skutečnou prodejní cenu pro veřejnost pohybující se mezi 95 % až 100 % ceny stanovené vydavatelem nebo dovozcem. Je-li kniha odesílána kupujícímu a není vyzvedávána v maloobchodní provozovně, kde se prodávají knihy, je prodejní cenou cena stanovená vydavatelem nebo dovozcem. Služba doručení knihy nesmí být v žádném případě, ať přímo nebo nepřímo, nabízena prodejcem zdarma, ledaže by kniha byla vyzvedávána v maloobchodní provozovně, kde se prodávají knihy. Služba musí být fakturována v souladu s minimální cenou stanovenou vyhláškou ministrů kultury a hospodářství na návrh Autorité de régulation des communications électroniques, des postes et de la distribution de la presse [Úřad pro regulaci elektronických komunikací, pošt a distribuci tisku, Francie]. Tato vyhláška zohlední ceny nabízené poskytovateli poštovních služeb na maloobchodním trhu s knihami a potřebu udržet hustou síť maloobchodníků na území“.
2. Vyhláška ze dne 4. dubna 2023
17.
Článek 1 arrêté du 4 avril 2023 relatif au montant minimal de tarification du service de livraison du livre (vyhláška ze dne 4. dubna 2023 o minimální výši ceny za službu doručení knihy) (
5
) stanoví:
„Minimální výše ceny za službu doručení knih uvedenou v čl. 1 čtvrtém pododstavci [zákona z roku 1981] je stanovena takto:
–
3 [eura] s daní za každou objednávku zahrnující jednu nebo více knih, jejichž pořizovací hodnota v nových knihách je nižší než 35 [eur] s daní;
–
více než 0 [eur] s daní za každou objednávku zahrnující jednu nebo více nových knih, jejichž pořizovací hodnota v nových knihách je vyšší nebo rovna 35 [eur] s daní.
Takto stanovená minimální cena se vztahuje na službu doručení knih pro jednu objednávku bez ohledu na počet zásilek, které objednávku tvoří.
Službu doručení knih hradí kupující současně s úhradou objednávky.“
III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení u Soudního dvora
18.
Společnost Amazon EU Sàrl (dále jen „Amazon“), založená podle lucemburského práva, podala u Conseil d‘État (Státní rada, Francie), která je předkládajícím soudem, žalobu na zrušení vyhlášky ze dne 4. dubna 2023.
19.
Na podporu své žaloby společnost Amazon tvrdí, že uložení povinnosti maloobchodníkům účtovat minimální cenu za službu doručení knih, které nejsou vyzvednuty v maloobchodní provozovně, kde se prodávají knihy, odpovídající minimální výši ceny stanovené vyhláškou ze dne 4. dubna 2023, je v rozporu se směrnicí 2000/31, a podpůrně se směrnicí 2006/123, jakož i se zásadou volného pohybu zboží, přičemž zdůrazňuje, že velká část knih, které ve Francii prodává, je doručována ze skladů nacházejících se v jiném členském státě.
20.
Na prvním místě má předkládající soud za to, že čl. 1 čtvrtý pododstavec zákona z roku 1981 upravuje pouze službu doručování knih. S ohledem na čl. 2 písm. h) bod ii) směrnice 2000/31, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku Ker-Optika (
6
), tudíž požadavek zavedený tímto ustanovením podle něj nespadá do oblasti působnosti této směrnice.
21.
Na druhém místě předkládající soud uvádí, že podle společnosti Amazon čl. 1 čtvrtý pododstavec zákona z roku 1981 váže volný pohyb služeb na požadavek, který je neslučitelný s podmínkami stanovenými v čl. 16 odst. 1 směrnice 2006/123. Ministère de la Culture (ministerstvo kultury, Francie) primárně tvrdí, že čl. 1 čtvrtý pododstavec uvedeného zákona byl přijat pro účely zachování ediční rozmanitosti, a tedy i kulturní rozmanitosti, a je tudíž podle čl. 1 odst. 4 uvedené směrnice vyloučen z její působnosti. Podpůrně toto ministerstvo tvrdí, že kulturní rozmanitost je důvodem, jenž umožňuje odůvodnit dotčenou právní úpravu.
22.
Na třetím místě se předkládající soud táže, zda v případě, že by byl přijat výklad navrhovaný ministerstvem kultury, je při posouzení právní úpravy z hlediska směrnice 2006/123 vyloučeno její posouzení z hlediska primárního práva.
23.
Na čtvrtém místě pokládá předkládající soud otázku, zda v případě, že by takové posouzení mělo být provedeno z hlediska primárního práva, musí být vnitrostátní opatření stanovující minimální cenu za doručení zboží do domu považováno za opatření týkající se způsobu prodeje tohoto zboží, a tudíž musí být posouzeno s ohledem na volný pohyb zboží zaručený v článku 34 SFEU nebo s ohledem na volný pohyb služeb zaručený v článku 56 SFEU, s přihlédnutím zejména k zásahu do on-line prodeje tohoto zboží nebo k odlišné povaze služby doručení ve srovnání se službou prodeje zboží.
24.
V této souvislosti se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Musí být ustanovení čl. 1 odst. 4 směrnice [2006/123] vykládána v tom smyslu, že z působnosti této směrnice vylučují vnitrostátní opatření, kterým se na území členského státu upravuje poskytování služby s cílem chránit nebo podporovat kulturní rozmanitost, nebo musí být tato ustanovení, ve spojení s ustanoveními čl. 16 odst. 1 [písm. b)] [této] směrnice, vykládána v tom smyslu, že ochrana nebo podpora kulturní rozmanitosti může odůvodnit výjimku ze zákazu podřídit poskytovatele usazené v jiném členském státě požadavku zavedenému takovou vnitrostátní právní úpravou?
2)
Vylučuje posouzení slučitelnosti takové vnitrostátní právní úpravy s cíli sledovanými směrnicí 2006/123/ES totéž posouzení s ohledem na primární právo Evropské unie?
3)
V případě, že by bylo třeba posoudit slučitelnost vnitrostátního opatření přijatého za účelem ochrany nebo podpory kulturní rozmanitosti se svobodami zaručenými články 34 a 56 [SFEU], musí být vnitrostátní opatření, kterým se stanoví minimální cena za doručení zboží do domu, považováno za opatření týkající se způsobu prodeje tohoto zboží, a tedy být posouzeno pouze s ohledem na volný pohyb zboží, nebo je třeba tuto právní úpravu posoudit pouze s ohledem na volný pohyb služeb, a to zejména s přihlédnutím k zásahu do on-line prodeje tohoto zboží nebo k odlišné povaze služby doručení ve srovnání se službou prodeje zboží?“
IV. Analýza
25.
Úvodem je třeba zdůraznit, že cílem všech položených předběžných otázek je určit, jaké unijní právo je použitelné v projednávané věci. Z tohoto pohledu se tak předkládající soud táže Soudního dvora první otázkou, zda jsou použitelná ustanovení směrnice 2006/123, druhou otázkou, zda lze v případě použitelnosti směrnice 2006/123 provést posouzení s ohledem na primární právo, a třetí otázkou, zda dotčená právní úprava představuje překážku podle článku 34, nebo 56 SFEU. Naproti tomu předkládající soud nepokládá otázku, zda případná překážka může být odůvodněné.
A.
Úvodní poznámky
1. K právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení
26.
Vzhledem k tomu, že předkládající soud odkazuje na ochranu a podporu kulturní rozmanitosti, je třeba posoudit deklarovaný cíl dotčeného opatření a mechanismus, který opatření zavádí k jeho dosažení. Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení ukládá maloobchodníkům povinnost účtovat kupujícím minimální ceny za dodání knih, které nejsou vyzvedávány v maloobchodní provozovně, kde se prodávají knihy, ale jsou doručovány kupujícímu do domu.
27.
Cílem této právní úpravy je chránit maloobchodní prodejce knih usazené ve Francii. Francouzská vláda v tomto ohledu vysvětluje, že knižní trh ve Francii se řídí kulturní politikou, jejímž cílem je „chránit knihy jako kulturní statky před případnými nepříznivými dopady cenové konkurence“. S ohledem na tuto skutečnost byl zákonem z roku 1981 zaveden obecný mechanismus stanovení cen, podle něhož jsou vydavatelé a dovozci knih povinni stanovit maloobchodní cenu, kterou jsou maloobchodníci následně povinni dodržovat, přičemž maximální sleva činí 5 %.
28.
Ačkoli tento obecný mechanismus stanovení cen jde nad rámec tohoto stanoviska, lze konstatovat, že podle jeho zastánců dotčená kulturní politika umožňuje zajistit životaschopnost a pluralitu nakladatelského sektoru a udržet hustou a rozmanitou síť pro šíření a distribuci knih po celé zemi.
29.
Kromě toho podotýkám, že Soudní dvůr již byl v minulosti dotazován na maloobchodní ceny knih ve Francii a Rakousku a rozhodl, že tyto systémy nejsou neslučitelné s ustanoveními o vnitřním trhu, a zejména s volným pohybem zboží (
7
).
30.
Rozmach prodeje přes internet přinesl zásadní změnu, nejen pokud jde o zvyklosti zákazníků, ale podle francouzské vlády také z hlediska rovnováhy, jež byla nastolena zákonem z roku 1981. Objevil se také nový konkurenční faktor: náklady na dodání knih. P Některé velké on-line platformy nabízejí bezplatné doručení knih, a to podle francouzské vlády na úkor ostatních maloobchodníků. Ve snaze odstranit tuto nerovnováhu mezi účastníky trhu byl proto zmíněný zákon pozměněn, včetně zavedení požadavku na minimální poplatek za dodání zboží, přičemž byla stanovena minimální cena ve výši 3 eur, jakož i možnost dopravy prakticky zdarma při nákupu v hodnotě 35 eur a více.
31.
Dotčená právní úprava se tedy výslovně vztahuje na prodej knih přes internet, což mě přivádí k analýze směrnice 2000/31.
2. Ke směrnici 2000/31
32.
Nejprve je třeba posoudit, zda dotčená vnitrostátní úprava spadá do oblasti koordinované směrnicí 2000/31. Pokud tomu tak je a ukáže se, že dotčené vnitrostátní předpisy jsou v rozporu s ustanoveními zmiňované směrnice, budou tyto vnitrostátní předpisy mít přednost před ustanoveními směrnice 2006/123.
33.
V tomto ohledu mají společnost Amazon a Komise za to, že dotčená právní úprava spadá do oblasti koordinované směrnicí 2000/31.
34.
Článek 3 odst. 2 směrnice 2000/31 stanoví, že členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu. Článek 2 písm. h) směrnice 2000/31 definuje „koordinovanou oblast“ jako „požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené“.
35.
Směrnice 2000/31 je tak založena na logice „země původu“ (
8
). Požadavky na přístup k činnosti a její výkon jsou téměř bez výjimky stanoveny členským státem původu.
36.
Podle čl. 2 písm. h) bodu ii) směrnice 2000/31 jsou však z koordinované oblasti vyloučeny požadavky na zboží jako takové a požadavky na doručování zboží.
37.
Vyvstává tedy otázka, zda takové opatření týkající se stanovení výše ceny za doručení, které nestanoví konkrétní způsob, jakým má být zboží doručeno, jako je opatření dotčené v původním řízení, představuje požadavek vztahující se na doručení zboží.
38.
Společnost Amazon a Komise mají za to, že tomu tak není. Tvrdí, že dotčená právní úprava se týká ceny on-line transakcí a netýká se konkrétních podmínek doručení samotné knihy. Podle společnosti Amazon se tato právní úprava nevztahuje na poskytovatele služeb doručení a nedotýká se společností, které se specializují (pouze) na doručování. Z uvedeného společnost Amazon a Komise dovozují, že nejde o požadavek týkající se doručení zboží podle čl. 2 písm. h) bodu ii) směrnice 2000/31.
39.
Tyto argumenty mě nepřesvědčily.
40.
Předně je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že zatímco vnitrostátní pravidla týkající se uvádění kontaktních čoček na trh spadají do působnosti směrnice 2000/31, jelikož se týkají prodeje takových čoček prostřednictvím internetu, vnitrostátní pravidla týkající se dodání těchto čoček do působnosti této směrnice nespadají (
9
). Účelem a účinkem dotčené právní úpravy je regulace doručení knih do domu. V této souvislosti nemohu přijmout argumentaci společnosti Amazon a Komise, že doručení knihy je v podstatě doplňkovou a neoddělitelnou podmínkou on-line prodeje (
10
).
41.
Je pravda, že když si spotřebitel koupí knihu on-line, jedná se z jeho pohledu o jedinou operaci. Z právního hlediska i v praxi se nicméně jedná o operace dvě: prodej knihy a její následné doručení.
42.
Navíc nelze tvrdit, že jde o „neoddělitelnou operaci“, jelikož dotčená právní úprava se týká pouze doručení do domu. Požadavky týkající se ceny doručení totiž platí bez ohledu na to, zda je kniha zakoupena přes internet, nebo nikoli: jakmile je doručována do domu, účtuje se cena za doručení. Naproti tomu u objednávek zadaných přes internet a vyzvednutých v prodejně žádná povinnost účtovat náklady na doručení není.
43.
Za těchto okolností se domnívám, že dotčená právní úprava nespadá do koordinované oblasti podle čl. 2 písm. h) bodu ii) směrnice 2000/31, a tudíž se na ni nevztahuje čl. 3 odst. 2 této směrnice, což znamená, že na společnost Amazon se nevztahuje právní úprava země původu, pokud jde o náklady na doručení.
B.
První a druhá předběžná otázka: k směrnici 2006/123
44.
První a druhou otázkou, které je třeba posoudit společně, se předkládající soud táže na prvním místě, zda musí být čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/123 vykládán v tom smyslu, že vylučuje z oblasti působnosti směrnice vnitrostátní právní úpravu, která stanoví minimální cenu za doručení objednávky zahrnující jednu nebo více knih do domu, na druhém místě, za předpokladu záporné odpovědi na první otázku, zda takové opatření může být odůvodněno podporou kulturní rozmanitosti upravenou tímto ustanovením ve spojení s čl. 16 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice, a na třetím místě v podstatě za předpokladu, že je uvedená směrnice použitelná, zda lze dotčenou právní úpravu posoudit z hlediska primárního práva Unie.
1. Zvláštní povinnosti podle směrnice 2006/123
45.
Pokud se na určitou činnost vztahuje směrnice 2006/123, je dotyčný členský stát povinen zejména odstranit omezení svobody usazování a volného pohybu služeb. V tomto ohledu článek 16 této směrnice stanoví, že omezení jsou přípustná pouze tehdy, jsou-li odůvodněna jedním z naléhavých důvodů obecného zájmu uvedených v tomto ustanovení, jsou přiměřená a nediskriminační. Kromě této obecné povinnosti musí členské státy splnit řadu dalších konkrétních povinností.
46.
Tyto povinnosti zahrnují zejména správní zjednodušení (
11
) zřízením jednotných kontaktních míst (
12
) a zajištěním postupů s využitím elektronických prostředků (
13
), povinnost zajistit pomoc pro příjemce služeb (
14
), povinnost zajistit, aby poskytovatelé zpřístupnili příjemcům řadu informací (
15
), a povinnost správní spolupráce s ostatními členskými státy (
16
).
47.
Skutečnost, že podléhají ustanovením směrnice 2006/123, má tedy pro členské státy konkrétní důsledky.
2. K článku 1 odst. 4 směrnice 2006/123
48.
Připomínám, že článek 1 směrnice 2006/123, nadepsaný „Předmět“, v odstavci 1 stanoví, že směrnice „stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb“.
49.
Tento článek dále v odstavcích 2 až 6 (
17
) stanoví oblasti, kterými se směrnice 2006/123 „nezabývá“, které jí „nejsou dotčeny“ nebo na které „se nevztahuje“ a kterých se „netýká“, a zejména v odstavci 4 stanoví, že směrnicí „nejsou dotčena opatření na úrovni [Unie] a na vnitrostátní úrovni, která v souladu s [unijním právem] podporují kulturní a jazykovou rozmanitost a zajišťují ochranu pluralismu“ (
18
).
50.
Naproti tomu článek 2 směrnice 2006/123, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví, že se směrnice vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě, a v odstavci 2 upravuje řadu výjimek z této zásady. Upřesňuje, že se směrnice „nevztahuje“ na celou řadu „činností“.
51.
S ohledem na znění článků 1 a 2 směrnice 2006/123 si kladu otázku, proč je ve směrnici věnován jeden článek jejímu předmětu a jeden oblasti působnosti, když jde na první pohled o jednu a tutéž věc. A jaký je důvod rozdílné formulace jednotlivých odstavců?
52.
Pokud jde o znění čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/123, a zejména výraz „nejsou dotčena“, je třeba podotknout, že tato formulace je přinejmenším nešťastná, jelikož právní ustanovení mají být normativní, nikoli popisná. Normativní je takové ustanovení, které určuje, že se právní akt na určité oblasti práva buď vztahuje, nebo nevztahuje. V tomto duchu je článek 2 této směrnice jasný: nevztahuje se na řadu jasně vymezených oblastí práva. Totéž ale nelze říci o čl. 1 odst. 4 uvedené směrnice, která je předmětem našeho posouzení. Vzhledem k použití popisného výrazu „nejsou dotčena“ je čtenář ponechán v nejistotě. Proč „nejsou dotčena“? Protože to dané ustanovení tvrdí? Ze všeho výše uvedeného by bylo možné dovozovat, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu přiznat článku 1 odst. 4 směrnice právní sílu. Považoval pouze za vhodné upřesnit, že podle něj směrnice 2006/123 zřejmě nemá vliv na věci uvedené v čl. 1 odst. 4, konkrétně ochranu nebo podporu kulturní nebo jazykové rozmanitosti nebo plurality médií.
53.
Musím připustit, že by bylo lákavé uvažovat v tom smyslu, že ustanovení čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/123 nemá žádnou právní sílu, a tvrdit, že jde pouze o normu popisnou, konstatující stav věci (
19
), kterou lze pro účely právní analýzy zanedbat.
54.
Důsledkem takové argumentace by bylo, že by dotčená právní úprava mohla být posuzována z hlediska směrnice 2006/123. To by zejména znamenalo, že by byl použitelný článek 16 této směrnice, aniž by bylo možné dotčenou právní úpravu odůvodnit, neboť ochrana jazykové rozmanitosti nepatří mezi naléhavé důvody obecného zájmu uvedené v tomto ustanovení.
55.
O takovém přístupu nicméně nelze uvažovat, a to z následujících důvodů.
56.
Podle mého názoru si lze jen těžko představit, že by jakékoli ustanovení právního aktu nemělo vůbec žádné právní účinky. Mám za to, že každý odstavec článku 1 směrnice 2006/123 musí být pečlivě posouzen a vyložen s ohledem na povahu uvedených opatření, ačkoli žádný z možných výkladů čl. 1 odst. 4 směrnice není skutečně uspokojivý, jak doložím v následující části tohoto stanoviska.
57.
V tomto ohledu podotýkám, že jakýkoli doslovný a sémantický výklad, který by se snažil dovodit rozdíl mezi dotyčnými pojmy (
20
), je předem odsouzen k nezdaru, neboť v některých jazykových verzích směrnice 2006/123 (
21
) takový rozdíl ani neexistuje. Proto vzhledem k tomu, že i) všechny úřední jazyky Evropské unie jsou jazyky, ve kterých jsou sepsána závazná znění aktů, takže ii) všem jazykovým verzím unijních aktů musí být v zásadě přiznána stejná hodnota (
22
), iii) výklad ustanovení unijního práva tedy zahrnuje srovnání různých jazykových verzí (
23
) a iv) jednotlivé jazykové verze unijního právního předpisu musí být vykládány jednotně (
24
), navrhoval bych Soudnímu dvoru, aby nehledal rozdíl mezi výrazy „ne porte pas atteinte“, „n‘affecte pas“ a „ne s‘applique pas“, jež jsou (ve francouzštině) použity v článku 1 směrnice 2006/123.
58.
Nyní se zaměřím na systematiku a strukturu směrnice 2006/123, abych našel odpověď na položenou otázku.
59.
Zaprvé je třeba mít na paměti, že směrnice 2006/123 má stejný cíl jako základní svobody podle Smlouvy o FEU, a to odstranění překážek volného pohybu. V této souvislosti je obecně známo, že základní svobody se vzhledem ke své průřezové povaze mohou dotýkat jakékoliv myslitelné oblasti. Pokud by se unijní normotvůrce omezil na konstatování, že svobodou usazování a volným pohybem služeb „není dotčena“ kulturní rozmanitost, šlo by o logický rozpor. Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel přiznat článku 1 odst. 4 směrnice 2006/123 právní sílu.
60.
Zadruhé nesmíme zapomínat, že Smlouva o FEU a směrnice 2006/123 používají různé metody k dosažení společného cíle, kterým je odstranění omezení volného pohybu služeb (
25
). Smlouva o FEU se zaměřuje v prvé řadě na „omezení volného pohybu služeb v Unii“ (
26
). Usiluje o „negativní integraci“ tím, že zakazuje překážky obchodu službami (
27
). Směrnice 2006/123 naproti tomu klade důraz na činnosti poskytování služeb a výslovně se na ně zaměřuje. Jako akt sekundárního práva může tato směrnice nabízet podrobnější řešení problémů, se kterými se poskytovatelé služeb setkávají při překonávání překážek. Právě to je důvod, proč se uvedená směrnice zaměřuje na činnost poskytovatelů služeb a celá její struktura je zaměřena na činnosti poskytování služeb (
28
). Je tak rovněž logické, že článek 2 směrnice 2006/123, který vymezuje její oblast působnosti, odkazuje na činnosti poskytování služeb.
61.
Jak je to však s opatřeními přijatými na vnitrostátní úrovni, jejichž cílem je ochrana nebo podpora jazykové rozmanitosti a která mají z podstaty věci širší rozsah než činnosti? A co oblasti, které chtěl normotvůrce z oblasti působnosti směrnice vyloučit? Opatření uvedená v článku 2 směrnice 2006/123 chápu tak, že unijní normotvůrce nezamýšlel je z oblasti působnosti směrnice vyloučit, ale chtěl jen upozornit na to, že směrnice musí být vykládána s ohledem na taková opatření, z čehož zejména vyplývá, že mohou odůvodňovat překážky volného pohybu služeb.
62.
S ohledem na výše uvedené je nyní třeba posoudit, podle čeho se určuje, že právní úprava spadá do rámce ochrany kulturní rozmanitosti.
63.
Nestačí, aby členský stát pouze prohlásil, že úprava spadá do rámce ochrany kulturní rozmanitosti, jelikož v takovém případě by členské státy mohly jednostranně vymezit některé aspekty oblasti působnosti směrnice 2006/123.
64.
Členský stát je tudíž povinen odůvodnit vnitrostátní úpravu určenou k podpoře jazykové rozmanitosti stejně, jako odůvodňuje překážky, tedy prokázáním, že právní úprava je přiměřená, to znamená, že může dosáhnout sledovaného cíle a je k tomuto účelu nezbytná.
65.
Vzhledem k tomu, že čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/123 nevymezuje oblast její působnosti, je třeba mít za to, že je ve skutečnosti prostředkem k odůvodnění překážky, konkrétně ochrany kulturní rozmanitosti (
29
). Jsem si dobře vědom toho, že takové řešení v podstatě znamená připustit existenci dalšího naléhavého důvodu obecného zájmu, který není zahrnut mezi důvody uvedenými v čl. 16 odst. 3 směrnice 2006/123. Vložením čl. 1 odst. 4 do směrnice 2006/123 na konci legislativního procesu chtěl normotvůrce zajistit, aby členský stát mohl přijmout opatření na podporu jazykové rozmanitosti.
66.
Z toho podle mého názoru vyplývá, že vnitrostátní opatření zaměřené na podporu kulturní rozmanitosti se řídí ustanoveními směrnice 2006/123 a může být potenciálně odůvodněné, pokud splňuje „klasické“ podmínky stanovené v článku 16 této směrnice, jako je zejména zásada proporcionality.
67.
Navrhuji proto na první předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 4 směrnice 2006/123 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví minimální cenu za doručení objednávky zahrnující jednu nebo více knih do domu, spadá do oblasti působnosti této směrnice a může být odůvodněná, pokud jsou splněny podmínky stanovené v článku 16 uvedené směrnice.
68.
Pokud jde o otázku, zda se v případě použitelnosti směrnice 2006/123 použije primární právo, odpověď vyplývá z ustálené judikatury: pohybujeme-li se v oblasti působnosti směrnice 2006/123, není důvodné odkazovat na články 49 nebo 56 SFEU ani na jiné základní svobody vnitřního trhu.
C.
Třetí předběžná otázka
69.
Vzhledem k odpovědi na první a druhou otázku se třetí otázka stává hypotetickou. Přesto se jí budu zabývat pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že se na projednávanou věc použije primární právo.
70.
Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda vnitrostátní opatření, které stanoví minimální cenu za doručení knih do domu, představuje překážku podle článku 34 SFEU, nebo podle článku 56 SFEU.
71.
Předkládající soud tedy zřejmě pouze zajímá, zda se použije článek 34 SFEU, nebo článek 56 SFEU, aniž řeší, zda je dotčená právní úprava odůvodněná.
72.
Je nesporné, že dotčená právní úprava se týká jak knih jakožto zboží, tak jejich doručení jakožto služby. Pokud se určitá věc týká jak zboží, tak služeb, Soudní dvůr obvykle zkoumá pouze jednu svobodu na základě kritéria „těžiště“ (
30
). V tomto ohledu Soudní dvůr postavil najisto, že je-li vnitrostátním opatřením dotčen jak volný pohyb služeb, tak volný pohyb zboží, Soudní dvůr toto opatření přezkoumá v zásadě pouze z hlediska jedné z těchto dvou základních svobod, pokud se ukáže, že jedna z uvedených svobod je zcela druhotná ve vztahu ke druhé a může být do ní zahrnuta (
31
). V tomto kontextu Soudní dvůr řeší otázky týkající se maloobchodního prodeje spíše v rámci volného pohybu zboží (
32
). Soudní dvůr však nepopírá, že z hlediska základních svobod má jedna hospodářská činnost řadu aspektů, a to i v tom případě, kdy sám provedl analýzu dané věci pouze z hlediska jedné svobody.
73.
Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Burmanjer a další (
33
), Soudní dvůr rozhodl, že nelze vyloučit, že prodej výrobku je doprovázen činností s aspekty „služby“. Tato okolnost nicméně sama o sobě nedostačovala k tomu, aby hospodářská činnost taková, jako je prodej mimo provozovnu, byla kvalifikována jako „poskytování služeb“ ve smyslu článku 56 SFEU. Naopak je třeba v každém konkrétním případě určit, zda takové poskytování je, nebo není zcela druhotným aspektem ve vztahu ke znakům týkajícím se volného pohybu zboží (
34
).
74.
Pokud jde o analýzu situace pouze z hlediska jedné svobody, ve stanovisku ve spojených věcech X a Visser (
35
) jsem odkázal na logiku kritéria „těžiště“: v situaci, kdy je Soudní dvůr požádán pouze o výklad primárního práva, je přirozené, že se zaměří na převažující základní svobodu. Proč by měl totéž kritérium uplatňovat i na jinou svobodu, jen aby dosáhl stejného výsledku? V konečném důsledku sledují všechny základní svobody stejný cíl: odstranit překážky obchodu na vnitřním trhu. Zda se na určitou situaci vztahuje například pouze článek 49 SFEU, pouze článek 34 SFEU či se na ni vztahují články 34 a 56 SFEU nebo pouze článek 56 SFEU, nemusí být ve velké většině případů nejdůležitější.
75.
Pokud jde o právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení, je podle mého názoru relevantní základní svobodou volný pohyb zboží, který je zakotven v článku 34 SFEU.
76.
Účelem i následkem této právní úpravy je regulace činnosti prodeje knih a má za cíl zvýšit náklady na objednávku knih při doručení domů. V důsledku této právní úpravy se tedy zvyšuje celková cena knihy, tedy zboží.
77.
Pokud jde konkrétněji o prodej léčivých přípravků (
36
), kontaktních čoček (
37
) nebo videogramů (
38
), Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní opatření týkající se postupu vyznačujícího se prodejem zboží prostřednictvím internetu a jeho dodáním do místa bydliště spotřebitele se posuzuje pouze z hlediska pravidel v oblasti volného pohybu zboží, tedy z hlediska článků 34 a 36 SFEU.
78.
Podle mého názoru platí totéž pro právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení. Ačkoli dotčená právní úprava se výslovně týká ceny zaplacené kupujícím za službu doručení knihy, nijak neupravuje podmínky smluv uzavřených s poskytovateli této služby ani cenu, kterou jsou tito poskytovatelé povinni za uvedenou službu účtovat. Dotčená právní úprava se tedy nevztahuje na poskytovatele služeb, ale na prodejce knih.
79.
Dotčenou právní úpravu je tedy třeba posoudit ve světle článků 34 a 36 SFEU.
80.
Za účelem rozptýlení případných pochybností, které by v tomto ohledu mohl předkládající soud mít, je třeba uvést, že dotčená právní úprava nepředstavuje „způsob prodeje“ ve smyslu rozsudku Keck (
39
).
81.
Je obecně známo, že Soudní dvůr nikdy nepodal pozitivní definici pojmu „způsoby prodeje“ (
40
), a že tento pojem vykládá restriktivně.
82.
V návaznosti na stanovisko generálního advokáta N. Wahla k tomuto bodu (
41
) rozhodl Soudní dvůr, že „pojem ‚způsoby prodeje‘ zahrnuje pouze vnitrostátní ustanovení, která se týkají způsobu, jakým mohou být výrobky prodávány, takže na pravidla, která se týkají způsobu, jakým může být zboží přepravováno, se tento pojem nevztahuje“ (
42
).
83.
Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že omezení prodeje na dálku má z podstaty věci větší dopad na hospodářské subjekty z jiných členských států než na vnitrostátní hospodářské subjekty (
43
), a že prvně uvedeným je tak ztížen přístup na trh (
44
).
84.
V této fázi je tedy třeba konstatovat, že dotčená právní úprava nepředstavuje způsob prodeje, což by mělo za následek, že by nespadala do oblasti působnosti článku 34 SFEU.
V. Závěry
85.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Conseil d’État (Státní rada, Francie) odpověděl následovně:
„Článek 1 odst. 4 a článek 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu
musí být vykládány v tom smyslu, že
vnitrostátní právní úprava, která stanoví minimální cenu za doručení objednávky zahrnující jednu nebo více knih do domu, spadá do oblasti působnosti této směrnice a může být odůvodněná, pokud jsou splněny podmínky stanovené v článku 16 uvedené směrnice.“
(
1
) – Původní jazyk: francouzština.
(
2
) – Loi no 81-766, du 10 août 1981, relative au prix du livre (zákon č. 81-766 ze dne 10. srpna 1981 o cenách knih; JORF ze dne 11. srpna 1981, s. 2198), ve znění čl. 1 prvního a čtvrtého pododstavce loi no 2021-1901, du 30 décembre 2021, visant à conforter l’économie du livre et à renforcer l’équité et la confiance entre ses acteurs (zákon č. 2021-1901 ze dne 30. prosince 2021, kterým se podporuje hospodářské fungování knižního trhu a posiluje spravedlnost a důvěra mezi subjekty na tomto trhu; JORF č. 304 ze dne 31. prosince 2021, dokument č. 2) (dále jen „zákon z roku 1981“).
(
3
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 (Úř. věst. 2022, L 277, s. 1) (dále jen „směrnice 2000/31“).
(
4
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36).
(
5
) – JORF č.. 83 ze dne 7. dubna 2023, tisk č. 22 (dále jen „vyhláška ze dne 4. dubna 2023“).
(
6
) – Rozsudek ze dne 2. prosince 2010 (C‑108/09, EU:C:2010:725).
(
7
) – V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 10. ledna 1985, Association des Centres distributeurs Leclerc a Thouars Distribution (229/83, EU:C:1985:1); ze dne 23. října 1986, Cognet (355/85, EU:C:1986:410); ze dne 14. července 1988, Syndicat des libraires de Normandie (254/87, EU:C:1988:413), a ze dne 3. října 2000, Échirolles Distribution (C‑9/99, EU:C:2000:532). Pokud jde o rakouské právní předpisy upravující cenu dovážených knih, viz rozsudek ze dne 30. dubna 2009, Fachverband der Buch- und Medienwirtschaft (C‑531/07, EU:C:2009:276).
(
8
) – V tomto smyslu viz mé stanovisko ve věcech Airbnb Ireland a další (C‑662/22 až C‑667/22, EU:C:2024:18, bod 145). Viz rovněž rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další (C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 42).
(
9
) – Rozsudek ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 77).
(
10
) – Mám za to, že dodání výrobku je úzce spojeno s prodejem zboží jako takovým; viz rovněž analýzu v následujících bodech tohoto stanoviska, pokud jde o článek 34 SFEU. Není však spojeno s on-line prodejem.
(
11
) – Viz kapitola II směrnice 2006/123 (články 5 až 8).
(
12
) – Viz článek 6 směrnice 2006/123.
(
13
) – Viz článek 8 směrnice 2006/123.
(
14
) – Viz článek 21 směrnice 2006/123.
(
15
) – Viz článek 22 směrnice 2006/123.
(
16
) – Viz kapitola VI směrnice 2006/123.
(
17
) – Viz bod 11 tohoto stanoviska.
(
18
) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Je třeba zdůraznit, že toto ustanovení je formulováno v totožném znění jako čl. 1 odst. 6 směrnice 2000/31.
(
19
) – Jeden z autorů právní vědy to považuje za jeden z možných výkladů, viz Barnard, C., „Unravelling the Services Directive“, Common Market Law Review, č. 45, 2008, s. 323 až 394, zejména s. 344.
(
20
) – Konkrétně se jedná o výrazy „nejsou dotčeny“, „se nevztahuje“ a „netýká“.
(
21
) – V několika jazykových verzích, včetně španělské („no afecta“), anglické („does not affect“), německé („berührt nicht“), italské („non pregiudica“), polské („nie ma wpływu“), portugalské („não afecta“) a rumunské („nu afectează“), je použit jen jeden pojem (a nikoli tři jako ve francouzském znění).
(
22
) – Viz zejména rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné turbíny v Aalter a Nevele) (C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 39 a citovaná judikatura).
(
23
) – Viz rozsudek ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335, bod 18).
(
24
) – Viz například rozsudek ze dne 30. května 2013, Genil 48 a Comercial Hostelera de Grandes Vinos (C‑604/11, EU:C:2013:344, bod 38 a citovaná judikatura).
(
25
) – Viz rovněž mé stanovisko ve spojených věcech X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2017:397, bod 78).
(
26
) – Viz čl. 56 odst. 1 SFEU.
(
27
) – Článek 57 druhý a třetí pododstavec SFEU zmiňuje „činnosti“, ale pouze jako příklad.
(
28
) – Pojem „činnost“ je ve směrnici 2006/123 použit v jednotném nebo množném čísle nejméně 146krát: 85krát v preambuli a 61krát v ustanoveních směrnice. Na druhou stranu pojem „překážka“ či „překážky“ je zmíněn 15krát, a to pouze v preambuli, zatímco pojem „omezení“ se objevuje 20krát: 15krát v preambuli a 5krát v ustanoveních.
(
29
) – Úplné posouzení přiměřenosti určitého opatření za účelem určení oblasti působnosti směrnice 2006/123 by postrádalo smysl.
(
30
) – Viz rovněž mé stanovisko ve spojených věcech X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2017:397, bod 90). Pokud nelze určitou základní svobodu jednoduše zanedbat jako zcela podružnou, Soudní dvůr posoudí obě svobody společně a postupně. Podrobněji viz mé stanovisko ve spojených věcech X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2017:397, body 89 až 95).
(
31
) – Viz rozsudky ze dne 24. března 1994, Schindler (C‑275/92, EU:C:1994:119, bod 22); ze dne 14. října 2004, Omega (C‑36/02, EU:C:2004:614, bod 26); ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, EU:C:2005:307, bod 35), a ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, bod 43).
(
32
) – Viz rozsudek ze dne 13. ledna 2000, TK-Heimdienst (C‑254/98, EU:C:2000:12).
(
33
) – Rozsudek ze dne 26. května 2005 (C‑20/03, EU:C:2005:307, bod 34).
(
34
) – Viz rozsudek ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, EU:C:2005:307, bod 34).
(
35
) – Spojené věci C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2017:397, bod 92.
(
36
) – Rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, EU:C:2003:664, bod 44). Viz také rozsudky ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:776, bod 20), a ze dne 27. února 2025, Apothekerkammer Nordrhein (C‑517/23, EU:C:2025:122, bod 61), v nichž se Soudní dvůr přímo zabýval volným pohybem zboží, aniž jen zmínil jinou základní svobodu vyplývající ze Smlouvy.
(
37
) – Viz rozsudek ze dne 2. prosince 2010, Ker-Optika (C‑108/09, EU:C:2010:725, body 45 a 46).
(
38
) – Viz rozsudek ze dne 14. února 2008, Dynamic Medien (C‑244/06, EU:C:2008:85). I zde se Soudní dvůr zabýval přímo volným pohybem zboží, aniž zmínil jinou základní svobodu vyplývající ze Smlouvy.
(
39
) – Rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard (spojené věciC‑267/91 a C‑268/91, EU:C:1993:905, bod 16).
(
40
) – Viz zejména Haltern, U., Müller-Graff, P.-Chr., in Pechstein, M., Nowak, C., a Häde, U. (ed.), Frankfurter Kommentar zu EUV, GRC und AEUV, vol. II, Mohr Siebeck, Tübingen, 2023 (2. vyd.), Artikel 34 AEUV, bod 128, a Kellerhals, A., Uebe, W., „Das Binnenmarktrecht der Warenverkehrsfreiheit“, in Müller-Graff, P.-Chr. (ed.), Europäisches Wirtschaftsordnungsrecht (Enzyklopädie Europarecht, Band 4), 2. vyd., Nomos, Baden-Baden, 2021, bod 40.
(
41
) – Viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Rakousko v. Německo (C‑591/17, EU:C:2019:99, bod 118).
(
42
) – Viz rozsudek ze dne 18. června 2019, Rakousko v. Německo (C‑591/17, EU:C:2019:504, bod 129).
(
43
) – V tomto smyslu, pokud jde o prodej léčivých přípravků na dálku, viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:776, bod 23 a citovaná judikatura).
(
44
) – V tomto smyslu, pokud jde o prodej léčivých přípravků na dálku, viz mé stanovisko ve věci Deutsche Parkinson Vereinigung (C‑148/15, EU:C:2016:394, bod 35 a násl.). Někteří autoři právní vědy tento názor sdílejí a tvrdí, že stanovení maloobchodní prodejní ceny může mít negativní důsledky pro dovoz, neboť omezuje konkurenční výhodu dovozce, viz Müller-Graff, P.-Chr., in von der Groeben, H., Schwarze, J., a Hatje, A., (éd.), Europäisches Unionsrecht (Kommentar), Artikel 34 AEUV, 7. vyd., Nomos, Baden-Baden, bod 143.