§ 66 Nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2004 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů – „Pořádková pokuta

§ 66 „Pořádková pokuta (1) Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč. (2) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, může se přenechat příslušnému veliteli nebo náčelníku ke kázeňskému potrestání. Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může se přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání. Příslušný velitel, náčelník nebo ředitel je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení. (3) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 obhájce nebo v řízení před soudem státní zástupce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení. (4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.“. II. Pokud jde o předmět stížnosti, dospěl senát k názoru, že pravomocné rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty ve výši 20 000 Kč bylo, s ohledem na svoji povahu (finanční sankce) a závažnost hrozícího následku (pokuta do maximální výše 50 000 Kč), rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byť skutková podstata deliktu nespadá do oblasti trestního práva hmotného ani do oblasti práva přestupkového. Z toho pak senát dovodil další závěr, že totiž stěžovatel měl a má v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy ústavně zaručené základní právo na to, aby oprávněnost jemu uložené pořádkové pokuty byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným tribunálem, zřízeným zákonem. Jak Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) uvedl při mnoha příležitostech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho trestnímu obvinění byla projednána nezávislým a nestranným tribunálem. Tím toto ustanovení zakotvuje „právo na soud“, přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Kreuz proti Polsku, 2001, ESLP 3/2002). Podle čl. 13 Úmluvy pak „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“. Tento článek zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým lze vymáhat práva a svobody přiznané Úmluvou, ať jsou ve vnitrostátním právu zakotveny jakýmkoliv způsobem. Důsledkem tohoto ustanovení tedy je, že vyžaduje vnitrostátní prostředky nápravy zmocňující k posouzení obsahu „hájitelného tvrzení“ (grief défendable) založeného na Úmluvě a umožňující nabídnout adekvátní nápravu. Dosah povinnosti, kterou čl. 13 Úmluvy ukládá smluvním státům, se mění v závislosti na povaze stížnosti. Nicméně prostředek požadovaný čl. 13 Úmluvy musí být „účinný“ jak po právní stránce, tak v praxi. „Účinnost“ „prostředku nápravy“ ve smyslu čl. 13 však nezávisí na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele (Čonka proti Belgii, 2002, ESLP 3/2002). Senát je toho názoru, že v čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou zahrnuta základní práva obsažená ve zbývajících citovaných článcích Listiny a Úmluvy; z toho důvodu nadále odkazoval pouze na čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Lauko proti Slovensku, 1998, odstavec 61).