19 CO 189/2022-262 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu v Znojmě ze dne 19.9.2022, č.j. 7 C 342/2020-245, bylo rozhodnuto takto: I. Zamítá se žaloba na určení, že výpověď z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v budově číslo popisné [číslo] na pozemku parcela [číslo] v k. ú. [obec] – [obec] na adrese [ulice a číslo] ve [obec] ze dne [datum] daná žalovanou žalobkyni je neplatná. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 13 552 Kč k rukám právní zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení]. III. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání s tím, že nesouhlasí s právním posouzením otázky soudu I. stupně o tom, že předmětná žaloba, která byla podána dne [datum], měla být podána až po uplynutí zákonné lhůty k podání, když ona má za to, že správně tato otázka měla být posouzena tak, že jí podaná žaloba byla dne [datum] podána v zákonné lhůtě k jejímu podání, jelikož si předmětnou výpověď z nájmu bytu převzala osobně dne [datum]. Uvedla, že má rovněž za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby obdržela výpověď z předmětného bytu bez výpovědní doby, dle ní je předmětná výpověď neoprávněná a ona nesouhlasí s tím, že by porušila své povinnosti jako nájemce zvlášť závažným způsobem. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a to dle § 214 odst. 3 o.s.ř., jelikož účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a dokazování nebylo ani opakováno ani doplňováno. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení) i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také odkazuje. Rozsudek soudu I. stupně je úplný, výstižný, přesvědčivý i věcně správný a stručná argumentace žalobkyně v odvolání na jeho správnosti nic nemění. Podstatou věci je, že žalobkyně podala k soudu návrh v této věci dne [datum], tj. až výrazně po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy jí výpověď z nájmu došla. 4. Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. z.“, resp.„ nový občanský zákoník“). Podle ustálené rozhodovací praxe, která je použitelná i za účinnosti nového občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu z 1. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), je dojitím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne) učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy se adresát tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát„ ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, či ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19). 5. Byť ani poukaz soudu I. stupně na § 573 OZ s doručením výpovědi žalované [datum] nepovažuje odvolací soud za poukaz, jenž by nemohl obstát, je odvolací soud toho názoru, že v této věci měla žalobkyně objektivní příležitost se s výpovědí seznámit již [datum], tj. v den, kdy bylo oznámení o uložení zásilky, obsahující výpověď, vhozeno do poštovní schránky na adrese jejího bydliště, kde se žalovaná zdržovala a zdržuje, když tento názor je výrazem standardní soudní praxe, jak je vyloženo v předchozím odstavci. Žalobkyně v tomto řízení netvrdila, že by jí v seznámení s výpovědí již [datum] bránila nějaká objektivní okolnost, případně že by výzvu k vyzvednutí zásilky ve své poštovní schránce nenašla a dle sdělení pošty (viz č.l. 234 spisu) na adrese předmětného bytu žalobkyně má řádně označenou domovní schránku, měla ji označenou i v letech 2020 a 2021, z této adresy nemá požádáno o dosílání zásilek, či o jinou změnu, týkající se dodání zásilek, a v letech 2020 a 2021 si na dané adrese některé zásilky osobně převzala, pro některé zásilky si přišla na poštu, část zásilek byla vložena na žádost odesílatele do domovní schránky žalobkyně a některé zásilky byly vráceny zpět odesílatelům z důvodu nevyzvednutí v úložní době; v letech 2020 a 2021 nebyla řešena žádná stížnost na dodávání zásilek žalobkyni na dané adrese. Jestliže výpověď došla do sféry dispozice žalobkyně [datum] a žaloba byla podána až [datum], tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty (ta končila [datum]), nelze již přezkoumávat správnost a opodstatněnost uplatněného výpovědního důvodu, přičemž pro věc je nepodstatné, že žalobkyně si znovu převzala výpověď ještě [datum]. 6. K otázkám, zda má soud v řízení podle § 2290 o. z. zkoumat neplatnost či zdánlivost výpovědi, zda v případě opožděného podání žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. je třeba tuto žalobu považovat za žalobu na určení zdánlivosti výpovědi a zda posouzení zdánlivosti právního jednání je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním jednáním založen, změněn nebo ukončen, a proto není na takovém určení naléhavý právní zájem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku z 12. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. května 2022, sp. zn. II. ÚS 1104/22). 7. V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/ 2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O t