13 CO 120/2021-433 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 227 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 23 272,35 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 42 599 Kč (výrok II.). 2. Takto soud první stupně rozhodl o žalobě podané žalobcem dne 2. 9. 2019, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení částky 227 430 Kč s příslušenstvím. V žalobě žalobce tvrdil, že se ke dni 28. 1. 2016 stal spoluvlastníkem ideální ½ pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, v [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitost“ nebo„ dům“), a že druhým spoluvlastníkem ideální ½ nemovitosti je žalovaný. Uvedl, že od vzniku svého vlastnického práva je zcela vyloučen z užívání nemovitosti, nemá k ní žádný přístup, nemovitost užívá pouze žalovaný, která v ní má zřízené trvalé bydliště a sídlo své obchodní společnosti, odebírá v nemovitosti energie, a po nějaký čas ji přenechal k užívání třetím osobám. Žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k uzavření dohody o úpravě spoluvlastnických vztahů, na což žalovaný nereagoval. Žalovaný užíval v období od 1. 2. 2016 do 31. 7. 2019 nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, proto došlo z jeho strany k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce ve výši obvyklého nájemného za užívání nemovitosti, které činí 10 830 Kč měsíčně. Za spoluvlastnický podíl žalovaného o velikosti ideální ½ proto činí obvyklé nájemné 5 415 Kč měsíčně, a žalobce tak požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za uvedené období v celkové částce 227 430 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 23 272,35 Kč a ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, a to u období od 1. 2. 2016 do 2. 9. 2016 z důvodu promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, u období od 3. 9. 2016 do 1. 2. 2018 z důvodu existence konkludentního souhlasu žalobce, že nemá o užívání nemovitosti zájem, a u období od 1. 2. 2018 do 31. 7. 2019 z důvodu, že nelze klást k tíži žalovaného, že se o žalobci coby druhém spoluvlastníku nemovitosti vůbec nedozvěděl, a že žalovaný žije dlouhodobě v USA a nemovitost neužívá, takže mu žádné bezdůvodné obohacení ani nemohlo vzniknout. Soud prvního stupně žalobce vyzval podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k tvrzení a prokázání toho, v jakém období a jakým způsobem žalovaný bránil žalobci v užívání jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Celkově zhodnotil soud prvního stupně jednání žalobce jako zneužití práva, které nepožívá právní ochrany podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť čtyři roky obcházel nemovitost, na které má spoluvlastnický podíl, až po dvou letech začal posílat žalovanému výzvy ke zpřístupnění nemovitosti, avšak na adresu, o které ví, že na ní si žalovaný písemnost nikdy nepřevezme, jelikož žije v USA, a poté, když má jedinečnou možnost se s žalovaným setkat a vše vyřešit, na jeho opětovné výzvy k setkání nereaguje a nechává žalovaného za pár dní odletět na půl roku do USA. Podle soudu prvního stupně předpokladem vzniku nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení bylo, že žalovaný by musel v nemovitosti bydlet, a pokud by v ní nebydlel, musel by žalobci v užívání jeho spoluvlastnického podílu bránit. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož přiznal úspěšnému žalovanému plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že soud prvního stupně vyložil veškeré důkazy v neprospěch žalobce, aniž by k tomu měl jakýkoliv důvod a aniž by to jakkoliv odůvodnil. Nesprávně zhodnotil běh promlčecí lhůty, neboť usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného proti usnesení o příklepu ze dne 28. 1. 2016, bylo žalobci doručeno až dne 18. 8. 2017, a teprve od toho dne má žalobce postaveno najisto, že usnesení o příklepu je pravomocné a může být způsobilým nabývacím titulem. Žalobce posléze doplnil, že aby žaloba byla důvodná, nemusel žalovaný nemovitost užívat tak, že v ní reálně bydlel, ale i tak, že v ní měl složeny své věci. Poukázal na to, že žalovaný má v nemovitosti nahlášen trvalý pobyt, sídlo obchodní společnosti a umístěno běžné vybavení domácnosti. Nemovitost měl také uzamčenu, žalobce se do ní bez dalšího nemohl násilím vloupat. V nemovitosti měla dříve trvalý pobyt také bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], předchozí vlastnice spoluvlastnického podílu. Žalobce neměl žádné informace o skutečném pobytu žalovaného, a tak mu korespondenci zasílal na adresu jeho trvalého pobytu nacházející se v nemovitosti. Zmínil také, že dle slov samotného žalovaného se do nemovitosti pravidelně vrací. Nebylo žádným problémem pro žalovaného dozvědět se o tom, kdo je druhým vlastníkem spoluvlastnického podílu po jeho bývalé manželce, obzvlášť pokud žalovaný podal odvolání proti usnesení o příklepu a chtěl vehementně získat druhý spoluvlastnický podíl. K zpřístupnění nemovitosti došlo až dne 30. 7. 2020 poté, co již žalovaný nebyl jejím vlastníkem. Soudu prvního stupně žalobce též vytkl, že nemohl z provedeného dokazování dovodit, že by žalovaný neměl nikdy v úmyslu bránit žalobci v užívání nemovitosti. Žalovaný užíval nemovitost mimo jiné tak, že v ní měl zřízen trvalý pobyt, měla v ní sídlo obchodní společnost, jejímž byl jednatelem a společníkem, v nemovitosti odebíral energie, měl tam složeny své věci a zřejmě dům i pronajímal, resp. přenechával k užíváním jiným osobám či osobě. Žalobce navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě. 5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Podle něj nebylo prokázáno, že by měl v nemovitosti umístěny osobní věci, naopak prokázal, že nemovitost neobývá již několik desítek let, a nemá v ní žádné věci osobní ani jiné povahy. Nemovitost užívala v plném rozsahu bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], dřívější vlastnice spoluvlastnického podílu a právní předchůdce žalobce, a měla proto povinnost mu nemovitost zpřístupnit. Žalobce však [jméno] [příjmení] nikdy nekontaktoval za účelem zpřístupnění nemovitosti a získání kontaktních informací na žalovaného, což je nutno klást k tíži žalobce. Podle žalovaného údaj o trvalém pobytu nic nevypovídá o skutečném bydlišti osoby, jde toliko o evidenční adresu. Jednání žalobce považuje za čistě účelové, neboť se dovolává práv spoluvlastníka, pro jejichž uplatnění po celou dobu trvání spoluvlastnictví neučinil ničeho, žalovaného nekontaktoval, neboť ten se o nároku žalobce dozvěděl až z podané žaloby. Pokud žalovaný v červenci 2020 zpřístupnil nemovitost žalobci, učinil tak zcela nad rámec svých povinností. Zájem žalobce o nemovitost je toliko hraný, vedený záměrem získat pro sebe co největší majetkový prospěch. Posléze žalovaný uvedl, že neuzavřel žádné smlouvy s distributorem energií s výjimkou instalace plynoměru pro krátkou dobu odběru plynu v roce 2018, který však byl bez jakékoliv spotřeby plynu demontován. Plynoměr žalovaný nainstaloval pouze z toho důvodu, aby zjistil funkčnost kotle v nemovitosti; zjistil však, že kotel je nefunkční, a proto pokud by kdokoliv v nemovitosti chtěl bydlet, musel by nejdříve rekonstruovat celý topný systém včetně kotle. Do roku 2018 nemovitost užívala právní předchůdkyně žalobce, [jméno] [příjmení], bývalá manželka žalovaného, která se v blíže nezjištěný čas z nemovitosti odstěhovala, aniž by si z nemovitosti odvezla svoje věci. Proto věci nacházející se v nemovitosti při jejím protokolárním předání dne 30. 7. 2020 patřily [jméno] [příjmení], navíc byly opuštěné a bezcenné. Tyto věci nejsou vlastnictvím žalovaného, tento by si je již dávno odvezl, nadto za situace, kdy spoluvlastnický podíl převedl na [jméno] [příjmení] a k nemovitosti v době protokolárního předání dne 30. 7. 2020 neměl žádný právní titul. Pokud ještě jde o uzavírání smluv s dodavateli energií, žalovaný s výjimkou zmíněného plynoměru žádné smlouvy neuzavíral, ani o to neměl zájem, neboť nemovitost užívala do roku 2018 [jméno] [příjmení], která příslušné smlouvy uzavírala. Pokud jde o výši obvyklého nájemného, jak jej stanovil znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], toto nemůže činit částku 10 830 Kč měsíčně, jelikož nemovitost je ve velmi špatném stavebně-technickém stavu, je neobyvatelná, a proto tedy i nepronajímatelná, a za této situace není možno obvyklé nájemné vůbec určit. 6. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ř