14 CO 120/2021-245 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobce k výše uvedeným nemovitostem v [katastrální uzemí] a dále na určení, že v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí]„ není zapsána (nevázne)“ kupní smlouva uzavřená 13. 12. 2016 žalobcem a žalovaným (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Proti rozsudku, a to do výroku určení„ nezapsání (nevázanosti)“ kupní smlouvy z 13. 12. 2016 podal odvolání žalobce a navrhl (dle obsahu) změnu tohoto rozhodnutí tak, že jeho žalobě bude v této části vyhověno. V průběhu odvolacího řízení žalobce změnil žalobu tak, aby bylo soudem určeno vlastnické právo otce žalobce [jméno] [příjmení] k předmětným nemovitostem a aby byla určena i neplatnost darovací smlouvy z 23. 12. 2015 jíž žalobce tyto nemovitosti od svého otce nabyl. Tyto změny žaloby byly v odvolacím řízení nepřípustné, a proto je soud I. stupně usnesením z 24. 5. 2021 a odvolací soud usnesením z 8. 9. 2022 nepřipustil. Z odvolání žalobce a jeho doplnění, jakož i z nepřipuštěných změn žaloby, vyplývá, že žalobce souhlasí se zamítavým rozhodnutím soudu I. stupně o určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které žalobce odvolání nenapadá, které z toho důvodu nabylo samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a odvolací soud se jím nezabýval (§ 212 o. s. ř.), a to ani ohledně toho, zda je toto rozhodnutí vykonatelné a netrpí zjevnou nesprávností. 3. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí o určení neplatnosti kupní smlouvy z 13. 12. 2016 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným a řízení mu předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. 4. Soud I. stupně odůvodnil toto zamítavé rozhodnutí tím, že takovým určení by nedošlo ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, k němuž může dojít pouze určením práva, proto tuto část žaloby I. stupně hodnotil jako„ nadbytečnou část žalobního petitu“. Tento závěr soudu I. stupně není z formulačně zcela správný, ale z jeho obsahu vyplývá, že soud I. stupně jím shledal nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. To je zcela v souladu s ustanovením § 80 o. s. ř., podle něhož se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat pouze tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ten zde není dán z důvodu, který soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, neboť ani v případě, že by žalobce byl vlastníkem předmětné nemovitosti, by ke změně právního postavení z hlediska zápisu v katastru nemovitostí nemohlo vést určení neplatnosti smlouvy. Přesvědčení žalobce, že odstranění zápisu žalovaného z katastru nemovitostí jako vlastníka dosáhne určením neplatnosti smlouvy, kterou měl žalovaný předmětné nemovitosti nabýt, je mylné, neboť toho lze dosáhnout pouze rozhodnutím o určení vlastnického práva osoby, která je vlastníkem, a to i na základě posouzení platnosti a účinnosti obou smluv (darovací z 23. 12. 2015 a kupní z 13. 12. 2016) a toho, zda žalovaný nemovitosti případně nenabyl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí i od nevlastníka. 5. Žalobce zformuloval žalobu v tomto určovacím požadavku tak, že kupní smlouva z 13. 12. 2016„ není zapsána (nevázne) na listu vlastnictví“ v katastru nemovitostí, což jsou formulace z hlediska formální logiky neurčité, byť je zřejmé, že jimi chtěl žalobce postihnout skutečnost, že uvedená kupní smlouva je podle zákona nikoli neplatným ale„ zdánlivým“ právním jednáním. Pokud na výzvu odvolacího soudu opravil žalobce žalobu v tomto neurčitém vymezení svého požadavku tak, že se domáhá určení, že uvedená kupní smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, odvolací soud tuto opravu žaloby zohlednil a změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném části výroku I o věci samé jen ohledně této formulace, přičemž v zásadě jde o potvrzení napadeného rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správného (§ 219 o. s. ř.). 6. Výrok II rozsudku o nákladech řízení je předmětem odvolacího přezkumu jednak na základě své závislosti na napadeném (byť jen zčásti) výroku I ve věci samé, a jednak byl napaden odvoláním žalovaného, který nesouhlasí s tím, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud I. stupně toto rozhodnutí odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř., dle něhož lze z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznat (tomu, komu jinak přísluší). Za tyto důvody označil skutečnost, že„ půjčování finančních prostředků a převádění nemovitostí do vlastnictví žalovaného je svým způsobem podnikatelskou aktivitou žalovaného, který by měl nést za těchto okolností určitá rizika s touto činností spojená“. Odvolací námitka žalovaného je důvodná v tom, že toto rozhodnutí není náležitě odůvodněno ve smyslu dnes již konstantní judikatury vyšších soudů, neboť jde o výjimečné rozhodnutí porušující zásadu úspěchu účastníků ve věci, které musí být podloženo důvody, které musí být v jeho odůvodnění uvedeny. Tato vada rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení však nebrání jeho přezkumu v odvolacím řízení, neboť skutečnosti, jimiž lze toto rozhodnutí odůvodnit, vyplývají ze zjištění soudu I. stupně a nedostatek řádného odůvodnění takového rozhodnutí může být napraven až v odvolacím řízení. 7. S žalovaným lze souhlasit v tom, že jeho postavení, v němž opakovaně půjčoval žalobci relativně vysoké finanční částky a v souvislosti s tím s ním uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě měl předmětné nemovitosti nabýt, není samo o sobě dostatečně výjimečnou okolností pro aplikaci § 150 o. s. ř. Z dokazování soudu I. stupně vyplývá, že žalobce podal na žalovaného trestní oznámení, neboť v jeho jednání, jímž nabyl od žalobce předmětné nemovitosti, spatřoval trestný čin, avšak soud žalovaného obžaloby zprostil a postoupil věc pouze jako přestupek příslušnému úřadu. Stejně tak ze zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že žalovaný není podnikatelem v oboru půjčování peněz či realit, proto je závěr o tom, že by měl„ nést rizika s touto činností spojená“, nepřiměřený. 8. Okolnosti tohoto případu, které však aplikaci § 150 o. s. ř. odůvodňují, je postavení žalobce, který byl pro svou duševní poruchu omezen ve svéprávnosti. Soud I. stupně z rozsudku z 28. 5. 2020 č. j. 20 Nc 24001/2019-120, zjistil, že žalobce byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 400 Kč denně a zavazovat se svým právním jednáním k plnění jehož hodnota přesahuje částku 11 000 Kč měsíčně, uzavírat smlouvy o finančních produktech (o úvěru, o životním a úrazovém pojištění, o stavebním spoření) a činit další uvedená právní jednání. Z tohoto rozsudku vyplývá i to, že žalobce je v insolvenci, do níž žalovaný přihlásil přihláškou z 23. 6. 2017 svou údajnou pohledávku proti žalobci v celkové výši 800 000 Kč, která byla insolvenčním správcům žalobce popřena. Odvolacímu soudu je známo, že pod sp. zn. [spisová značka] je vedeno insolvenční řízení žalobce, jemuž bylo povoleno oddlužení a splácení jeho dalších dluhů u bankovních i nebankovních finančních institucí, a to z relativně nízké měsíční mzdy, která byla v uvedeném rozhodnutí o svéprávnosti žalobce zjištěna v letech 2019 a 2020 na úrovni nedosahující ani 15 000 Kč čistého měsíčně. Podle zjištění soudu I. stupně, jimiž je odůvodněno nenapadené rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, vyplývá, že již před uzavřením kupní smlouvy s žalovaným neumožňoval žalobci jeho duševní stav posoudit následky svého jednání v majetkové oblasti, což nakonec vedlo k omezení jeho svéprávnosti. Touto okolností žalobce odůvodnil žalobu ohledně určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem i ohledně určení neplatnosti smlouvy, kterou je měl převést na žalovaného, tudíž očekávaná„ důvodnost“ jeho žaloby byla založena na duševní poruše, která byla v průběhu řízení před soudem I. stupně zjištěna. Skutečnost, že tato duševní porucha byla zjištěna dokonce v takové míře, že žalobce se před převedením předmětných nemovitostí na žalovaného ani nestal jejich vlastníkem, vyplývá z výjimečných okolností této věci a je důvodné ji podle názoru odvolacího soudu zhodnotit tak, že odůvodňuje výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému, který při uzavření převodní smlouvy byl úspěšný právě z důvodu založeného na duševní nezpůsobilosti žalobce, kterou (ať už úmyslně či neúmyslně) využil. Tato okolnost by sama osobě vedla k aplikaci § 150 o. s. ř. jen z části, ale současně je nutné zohlednit zcela rozdílné poměry účastníků. Žalobce je z výše uvedených důvodů osobou s minimálním příjmem z pracovního poměru, je v insolvenci a dle schváleného oddlužení splácí dluhy, které mu vznikly u bankovních i nebankovních finančních institucí, což zjevně také souvisí s jeho duševním stavem, v němž zřejmě neuváženými finančními transakcemi své dluhy založil. Žalovaný je