15 CO 118/2022-174 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 130 477,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V další části soud I. stupně žalobu co do částky 58 522,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 501,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I. a III., podal odvolání žalovaný. V něm uvádí, že má za to, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v úvodu provádí rekapitulaci řízení a uplatněných námitek z jeho strany včetně předchozího rozhodnutí soudu I. stupně a zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2021, č. j. 15 Co 105/2021-97 s tím, že následně shrnuje důvody, na základě kterých soud I. stupně částečně žalobě ve výroku I. vyhověl, přičemž uvádí, že s těmito důvody nesouhlasí. K tomu uvádí, že podle pokynu odvolacího soudu byl soud I. stupně povinen zabývat se posouzením míry jeho zavinění a zavinění [jméno] [příjmení] podle ust. § 257 odst. 5 zákoníku práce. Soud byl povinen zjišťovat splnění předpokladů odpovědnosti za škodu u obou zaměstnanců, po nichž zaměstnavatel v tomto případě požadoval náhradu škody. Soud I. stupně při zjišťování, zda v příčinné souvislosti se vznikem škody byla porušena nějaká právní povinnost, vycházel především z citované technické zprávy Obvodního báňského úřadu pro [územní celek] a [anonymizováno] ze dne 30. 6. 2015 (dále jen technická zpráva). V této souvislosti žalovaný namítá, že soud I. stupně zjištěné skutkové okolnosti této věci nesprávně právně posoudil z hlediska formy zavinění jednotlivých účastníků a z hlediska posouzení, do jaké míry byla intenzita zavinění na porušení jednotlivé povinnosti významná pro vznik celkové škody. Žalovaný má za to, že v řízení bylo prokázáno (a to technickou zprávou a trestním spisem), že on i [jméno] [příjmení] se dopustili protiprávního jednání, když oba z nedbalosti porušili předpisy BOZP (žalovaný dal nesprávně návěští„ těžba“, v důsledku čehož narážeč na hlavní odnímací plošině zvolil režim„ těžba“, nepřípustný pro přepravu osob a [jméno] [příjmení] tím, že po obdrženém návěští„ stát“ uvedl těžní stroj do pohybu, i když neobdržel jiné návěští, když si akustický signál součtového návěští spletl se zvukem zvonku pro vstup do strojovny). Žalovaný se domnívá, že na straně [jméno] [příjmení] se jednalo o hrubou nedbalost, když si jmenovaný spletl zvonění zvonku od dveří s rychlosignálem (přičemž technickou zprávou bylo prokázáno, že zvuky obou těchto zvonků jsou rozdílné) a navíc [jméno] [příjmení] měl možnost provést optickou kontrolu akustického návěští na optickém panelu umístěném ve strojovně, což však neučinil (bylo prokázáno technickou zprávou). Současně žalovaný připomíná, že [jméno] [příjmení] uvedl těžní stroj do pohybu bezprostředně poté, co obdržel od narážeče rázové návěští„ stát“. Porušení této pracovní povinnosti strojníkem [jméno] [příjmení] bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku pracovního úrazu a úmrtí [jméno] [příjmení] (pokud by jmenovaný strojník neuvedl těžní stroj do pohybu, k úrazu [jméno] [příjmení] by vůbec nedošlo). V této souvislosti žalovaný zdůrazňuje, že jmenovaný strojník (vzhledem ke své dlouholeté praxi) mohl reálně očekávat po dojetí těžní klece na 12. patro a po obdržení návěští„ stát“, že vůz může být mimo koleje, a že bude potřeba ho postavit zpět a z tohoto důvodu se v kleci a v jejím okolí budou pohybovat narážeči. I z tohoto důvodu strojník měl (byl povinen) své práci v tuto chvíli věnovat náležitou pozornost, 3 15 Co 118/2022 což však neučinil. Je tedy zřejmé, že v případě [jméno] [příjmení] se jednalo o vyšší stupeň intenzity nedbalosti, když jmenovaný u žalobce zastával funkci, jež byl povinen vykonávat s náležitou pečlivostí a opatrností (o čemž svědčí mj. i skutečnost, že každý strojník fakticky konal svoji práci pouze v rozsahu jedné poloviny pracovní směny, a to ve dvou, od sebe oddělených částech a po zbytek pracovní směny odpočíval), přičemž jednání [jméno] [příjmení] v tomto konkrétním případě, respektive míra jeho neopatrnosti (jeho snížená pozornost při výkonu práce na pracovní směně dne 29. 5. 2015), svědčí o jeho„ zřejmé bezohlednosti“ k dodržování základních bezpečnostních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci (což bylo prokázáno výpovědí samotného [jméno] [příjmení] před soudem I. stupně dne 27. 5. 2022, výpovědí svědka [jméno] [příjmení] a pracovními pravidly pro strojníky těžních strojů, vydanými žalobcem dne 1. 7. 2008). Žalovaný současně uvádí, že on v tomto řízení prokázal, že poté, co dal nesprávné návěští, informoval narážeče na 12. patře o jízdě osoby a na základě této jeho informace narážeč [jméno] [příjmení] po výjezdu těžní klece na 12. patro dal do strojovny návěští„ stát“ (bylo prokázáno výpovědí svědka [jméno] [příjmení]). Pokud by strojník toto návěští respektoval (zde zdůrazňuje, že do strojovny poté žádné další návěští dáno nebylo), neuvedl by těžní stroj do pohybu a k úrazu [jméno] [příjmení] by nedošlo. Žalovaný uvádí, že předpokládal, že jeho informace o jízdě osoby, bude narážečem na 12. patře předána do strojovny. Současně uvádí, že nevěděl a ani nemohl předvídat, že strojník [jméno] [příjmení] bude na této směně vykonávat svoje pracovní povinnosti v režimu„ těžba“ se sníženou pozorností (pokud je žalovanému známo, z žádného obecného ani vnitropodnikového předpisu, ani školení o předpisech BOZP takové oprávnění pro strojníka nevyplývá), ani nepředpokládal, že si jmenovaný strojník může splést nějaký zvuk s návěštím (navíc, když oba zvuky jsou rozdílné). S ohledem na shora uvedené tedy žalovaný namítá, že pokud soud I. stupně po provedeném dokazování v této věci dospěl k závěru, že míra zavinění na smrtelném úrazu [jméno] [příjmení] je u žalovaného a [jméno] [příjmení] stejná, soud provedené důkazy chybně právně zhodnotil a v důsledku tohoto vadného právního posouzení celou věc nesprávně rozhodl. 3. Dále žalovaný namítá, že soud I. stupně při svém rozhodování v této věci nesprávně aplikoval ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnavateli žalovaný způsobil škodu z nedbalosti, a pro tyto případy zákon stanoví limit ve výši 4,5 násobku průměrného výdělku, přičemž rozhodující je průměrný výdělek před porušením povinnosti, kterým zaměstnanec způsobil škodu. Soud I. stupně správně vypočetl výši průměrného měsíčního výdělku žalovaného za 1. čtvrtletí roku 2015 částkou 28 995 Kč a správně stanovil, že 4,5 násobek této částky činí 130 477,50 Kč. Proti těmto zjištěním soudu I. stupně žalovaný nic nenamítá. Má však za to, že limitace náhrady škody podle ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce se týká celkové škody vzniklé zaměstnavateli jednou škodní událostí. V této souvislosti připomíná, že v jeho vyjádření ze dne 11. 6. 2020 k žalobě v této věci mj. uvedl, že - žalobce v září 2016 vůči žalovanému uplatnil nárok na náhradu škody, která vznikla žalobci v souvislosti s úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015, - žalobce žalovanému tehdy sdělil, že pracovněprávní nároky v souvislosti s tímto úrazem za něj odškodnila [právnická osoba], která následně po žalobci uplatnila regres, - žalobce zaplatil pojišťovně regres a uhrazením tohoto regresu vznikla žalobci škoda, - žalobce po žalovaném požadoval náhradu této škody ve výši 41 492 Kč, kterou žalovaný žalobci v této výši uhradil bankovním převodem. 4. Žalobce zde tvrdí, že v souvislosti s úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015 již zaplatil žalobci náhradu škody ve výši 41 492 Kč, což v řízení prokázal dohodou o uznání dluhu ze dne 9. 9. 2016 a výpisem z jeho účtu ze dne 27. 9. 2016. Vzhledem k tomu, že výše požadované náhrady 4 15 Co 118/2022 škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, jímž způsobil škodu, má žalovaný za to, že částka, kterou již žalobci zaplatil jako náhradu škody v souvislosti s pracovním úrazem [jméno] [příjmení] ze dne 29. 5. 2015, musí být zahrnuta do limitu podle ust. § 257 odst. 2 zákoníku práce. Pokud tedy soud I. stupně při svém rozhodování o výši náhrady škody v této věci neodečetl od 4,5 násobku jeho průměrného výdělku částku 41 492 Kč, kterou žalovaný žalobci jako náhradu škody z této škodní události již prokazatelně zaplatil, je právní hodnocení věci soudem I. stupně nesprávné, v důsledku čehož bylo též ve výroku I. nesprávně rozhodnuto. 5. V neposlední řadě pak žalovaný nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení. V této souvislosti poukazuje na své vyjádření ze dne 11. 6. 2020 k podané žalobě s tím, že žalobce žalovanému neoznámil, že mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. Dále poukazuje