15 CO 125/2022-98 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit jí částku 47 291 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 2 15 Co 125/2022 12 051,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně. V něm namítá, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Následně své odvolání žalobkyně doplnila tak, že uvedla, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný žalobkyni dlužil na pojistném z pojistné smlouvy [číslo] částku 47 291 Kč s příslušenstvím, přičemž existenci tohoto dluhu žalovaný uznal v listině uznání dluhu podepsané ověřeným podpisem dne 6. 9. 2010. Mezi účastníky tak bylo sporné pouze to, zda žalovaným vznesená námitka promlčení může být důvodná či nikoliv. Soud I. stupně na základě účastnického výslechu žalovaného a pohledem do diáře žalovaného dospěl k závěru, že žalovaný uznal dluh dříve, než podepsal listinu a námitka promlčení je tak důvodná. Žalobkyně s takovým právním hodnocením nesouhlasí, když podle ní zcela popírá jakoukoliv právní jistotu druhého účastníka – věřitele, jemuž je právní jednání dlužníka určeno. Z listiny, která je předmětem tohoto soudního sporu, podle žalobkyně vyplývá, že dne 6. 9. 2010 žalovaný učinil perfektní své právní jednání – uznání dluhu, když uznal za vlastní podpis na této listině. Žalobkyně má tedy za to, že je zřejmé, že v den 6. 9. 2010 žalovaný svůj dluh uznával, jinak by samozřejmě právní jednání perfektním neučinil. Žalovaný neopatřil listinu jiným datem, kdy údajně dle názoru soudu mohlo k podpisu listiny dojít, ačkoliv listina obsahuje kolonku„ v [obec], dne ………“. Pokud by v tomto místě bylo datum doplněno, mohl by zřejmě právní názor soudu obstát s tím, že žalovaný uznal dluh již datem, které by bylo vyplněno, a teprve později uznal svůj podpis na listině za vlastní. Pokud ale listina obsahuje jediné datum 6. 9. 2010 osvědčující jakékoliv právní jednání dlužníka, nelze klást věřiteli nepřiměřený požadavek, aby zjišťoval, kdy jindy dlužník skutečně listinu podepsal nebo se rozhodl podepsat či dokonce dle diáře měl v plánu podepsat, jak dedukuje soud I. stupně. Soud I. stupně svým rozhodnutím zcela ignoroval ust. § 35 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. Z předmětné listiny naprosto zřejmě vyplývá, že žalovaný uznává dluh za vlastní a splatný, zavazuje se jej uhradit a toto jednání činí (ještě i) dne 6. 9. 2010. Když věřitel (žalobkyně) má k dispozici takové utvrzení dluhu, vychází při hodnocení obsahu listiny samozřejmě z toho, co je z listiny seznatelné. V daném případě z listiny nevyplývá, že by k jejímu podpisu došlo jindy, než dne 6. 9. 2010. Nelze klást na věřitele nepřiměřené požadavky, aby zjišťoval, zda náhodou listina nebyla dlužníkem podepsána ještě před jejím opatřením vlastnoručním ověřeným podpisem, to zcela popírá smysl písemného uznání dluhu, jak jej má na mysli ust. § 558 zák. č. 40/1964 Sb., který dává věřiteli jistotu, že v době uznání (tedy i v době opatření listiny ověřeným podpisem) dluh trval. Právní úkon uznání dluhu je bezpochyby jednostranným právním jednáním, které je ale určeno další osobě, jejíž pohledávka je uznána za závazek osoby, která uznání dluhu činí. Dle názoru žalobkyně tedy nelze v daném případě ignorovat ani ust. § 45 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., dle nějž působí projev vůle vůči nepřítomné straně od okamžiku, kdy jí dojde. I když se jedná o jednostranné jednání dlužníka, z podacího razítka vyplývá, že listina byla žalobkyni doručena dne 9. 9. 2010, tedy až po opatření listiny ověřeným podpisem, nikoli předtím, jak tvrdí žalovaný, a listina mu nebyla vrácena k opatření ověřeným podpisem, protože v takovém případě by na listině byla podací razítka dvě. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci soudem I. stupně, který vlastně ani v odůvodnění rozsudku neopírá své rozhodnutí o konkrétní právní normy, na základě nichž dospěl ke svému závěru. Své rozhodnutí naopak zakládá na osobním dojmu z účastnické výpovědi žalovaného, nikoliv na řádném právním posouzení případu a zcela proti základní ústavní zásadě právní jistoty účastníků soudního sporu rozhodl v rozporu s právním řádem České republiky. Vzhledem k tomu, že z obsahu listiny Uznání dluhu ze dne 6. 9. 2010 naprosto nepochybně vyplývá, že žalovaný ještě dne 6. 9. 2010 svůj závazek vůči žalobkyni uznával, je vznesená námitka promlčení naprosto nedůvodná. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že zaváže žalovaného k povinnosti 3 15 Co 125/2022 zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím a zaváže žalovaného též k náhradě nákladů řízení žalobkyni. 3. K odvolání žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil též žalovaný. Ten jednak uvádí, že považuje napadený rozsudek za správný, a to jak po stránce skutkového zjištění, tak i po stránce právního hodnocení. Dále poukazuje na to, že žalovaný řádně vznesl námitku promlčení. K námitkám žalobkyně, jež jsou obsaženy v jejím odvolání, uvádí, že k platnosti uznání dluhu není nutné, aby bylo podepsané s úředně ověřeným podpisem. Z tohoto důvodu tvrzení žalobkyně, že až dne 6. 9. 2010 bylo právní jednání perfektní, není závěrem správným. Právní jednání uznání dluhu bylo perfektní již dnem, kdy jej žalovaný podepsal (13. 8. 2010). Že žalovaný neopatřil listinu jiným datem, nic na věci nemění. Skutečnost, že na listině uznání dluhu není jiné datum, než 6. 9. 2010 (datum ověření podpisu) a činit z toho závěr, že od tohoto data se počítá promlčecí lhůta, je závěrem nesprávným. Ostatně jak je již v samotném uznání dluhu (v ověřovací doložce) napsáno, žalovaný„ uznal podpis na listině za vlastní“. Z uvedeného je zřejmé, že listina již byla podepsána dříve, nežli došlo k uznání dluhu. Kdyby listina byla podepsána v tentýž okamžik, kdy došlo k uznání dluhu, bylo by v ověřovací doložce napsáno„ přede mnou vlastnoručně podepsal tuto listinu“. Pokud žalobkyně uvádí, že jí nelze klást za vinu, aby zjišťovala, kdy žalovaný listinu podepsal, nebo se rozhodl podepsat, či měl v plánu podepsat, žalovaný uvádí, že je to právě žalobkyně, která veškeré podklady a listiny připravila, která má i k tomu určené zaměstnance právního vzdělání, aby si zajistila a překontrolovala, zda žalovaný (dříve klient), jí zpět doručil listiny ve stavu, v jakém je po žalovaném chtěla. Byla to žalobkyně, která po žalovaném chtěla, aby podpis na uznání dluhu byl ověřen. Proto žalovaný na pokyn žalobkyně dodatečně svůj podpis nechal ověřit. Pokud žalobkyni dále na předmětné listině něco chybělo, měla a mohla dát žalovanému instrukci, co a jak má udělat (doplnit datum podpisu). Pokud to žalobkyně neučinila, je to problém spočívající na její straně. Navíc žalovaný opakuje, že žalobkyně vůbec nemusela čekat až ke konci vypršení 10-leté lhůty na zaplacení, mohla s žalovaným vejít v kontakt, mohla si s ním domluvit splátky apod. Nic z toho však žalobkyně neudělala a rovnou (po promlčecí lhůtě) podala žalobu. Pokud žalobkyně v odvolání odkazuje na ust. § 35 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. s tím, že má za to, že tímto ustanovením lze zhojit to, že dopustila promlčení své pohledávky a dále, že z listiny uznání dluhu vyplývá, že žalovaný svůj dluh uznává za vlastní a splatný, má se jej zavazovat uhradit a toto jednání má činit ještě i dne 6. 9. 2010, považuje žalovaný tento závěr žalobkyně za nesprávný. Žalovaný listinu uznání dluhu podepsal jednou, a to dne 13. 8. 2010. Na žádost žalobkyně, která po žalovaném chtěla podpis uznaný, pouze uznal tento svůj podpis za vlastní na pobočce České pošty, s.p. Pokud žalobkyně dále při hodnocení obsahu listiny uznání dluhu vychází z toho, co je z listiny seznatelné s tím, že v daném případě z listiny uznání dluhu údajně nemá vyplývat, že by k jejímu podpisu došlo jindy, než dne 6. 9. 2010, s tímto tvrzením žalobkyně žalovaný nesouhlasí. Zde odkazuje na to, že ze samotné listiny uznání dluhu je zcela zřejmé a zcela jasné, že dne 6. 9. 2010 došlo pouze k uznání podpisu za vlastní; že na pobočce České pošty, s.p. dne 6. 9. 2010 žalovaný tuto listinu (uznání dluhu) již přinesl podepsanou. Tedy je zcela zřejmé a uvedené musí být zřejmé i žalobkyni, neboť disponuje kvalifikovanými zaměstnanci s právním vzděláním, že pokud je na listině napsáno, že dne 6. 9. 2010 žalovaný„ uznal podpis na listině za vlastní“, vyplývá z toho, že před tímto aktem (právním jednáním) byla již listina (uznání závazku) podepsána. Pokud by žalobkyně byla ve svém jednání důsledná a poctivá, mohla po žalovaném požadovat opakované předložení uznání dluhu, které by obsahovalo i datum podpisu uznání dluhu. Pokud tak neučinila, jde to pouze k její tíži. K námitce ohledně nepřiměřených