18 CO 144/2021-283 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zavázal žalovanou k úhradě částky 13 075,93 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), v částce 7 958,40 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti výrokům II a III podal žalobce dne 2. 3. 2021 odvolání, v němž uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením ze strany soudu I. stupně, pokud se týká povahy započítávané částky, resp. titulu, na jehož základě pohledávka žalované vůči žalobci vznikla. Soud I. stupně vycházel z posouzení, kdy započítávanou částku ve výši 54 912 Kč na jistinu původně žalovaného dluhu v této věci posoudil jakožto částku bezdůvodného obohacení žalobce. Jedná se přitom o část částky přisouzené žalované rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, jako slevy na nájemném. Žalobce má za to, že započtená částka nevznikla z titulu bezdůvodného obohacení, ale byla přiznaná soudem jakožto nárok na peněžité plnění v souvislosti s požadovanou slevou z nájmu. Toto je patrno nejen ze samotného odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, ale taktéž tyto tituly odlišuje i judikatorní praxe soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. II. ÚS 3514/14-1). Co se týká pohledávky žalobce, tato vznikla jako nárok na plnění základní povinnosti žalované jakožto nájemce, a to placení nájemného. Právo pronajímatele na placení nájemného nelze ničím podmiňovat, tedy ani tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný na nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (viz např. rozsudek NS ČR 26 Cdo 2573/2008 nebo usnesení NS ČR 26 Cdo 504/2004). Pohledávka žalované podléhá v případě započtení obecným pravidlům dle ust. § 1982 a násl. občanského zákoníku. Pokud se nejedná o absolutní nemožnost užívání bytu nájemcem a nedošlo-li mezi pronajímatelem a nájemcem k dohodě, nelze do okamžiku autoritativního rozhodnutí soudu o slevě na nájemném určit její rozsah a výši. Pohledávka žalované z titulu slevy na nájemném byla určena včetně její výše a rozsahu rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2018. Žalobce tak má za to, že jeho nárok na jistinu žalované částky včetně úroků z prodlení je důvodný s navrhl rozsudek soudu I. stupně změnit tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 21 034,33 Kč. 3. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že rozsudek soudu I. stupně považuje za správný. Žalovaná má za to, že z rozsudku, který nájemci přiznává slevu na nájemném, plyne, že původní výše nájemného byla neadekvátní stavu bytu a že tedy na hrazení části nájemného ve výši přiznané slevy neměl pronajímatel v minulosti vůbec nárok. Neměl-li pronajímatel na placení takové částky v minulosti nárok, pak nemůže mít ani nárok na úhradu úroku z prodlení pro nezaplacení takové částky. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu prvého stupně včetně jemu předcházejícího řízení přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se žalobou ze dne 26. 8. 2015 domáhal zaplacení částky 136 432 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatku na nájemném za období únor 2014 až červenec 2015. Podáním ze dne 13. 10. 2015 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 68 153 Kč a nově vyčíslil požadovaný úrok z prodlení, neboť žalovaná pohledávku žalobce v daném rozsahu částečně uhradila, a to platbami ve výši 4 521 Kč ze dne 15. 9. 2015, 37 494 Kč ze dne 22. 9. 2015, 24 602 Kč ze dne 30. 9. 2015 a 1 536 Kč ze dne 16. 9. 2015. Podáním ze dne 9. 1. 2019 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět co do částky 68 279 Kč, neboť žalovaná pohledávku žalobce v daném rozsahu částečně uhradila, a to platbou ve výši 13 318 Kč ze dne 15. 10. 2015; v částce 49 Kč vzal žalobce žalobu zpět z důvodu jejího chybného zahrnutí do žaloby a v částce 54 912 Kč žalobce na svůj žalobou uplatněný nárok započetl pohledávku žalované ve výši 88 218 Kč za sebou samým, která byla žalované přiznána rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, a to z titulu slevy na nájemném ve výši 1 521 Kč měsíčně za období červen 2013 až duben 2018. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 7. 2019, č. j. 4 C 258/2015-177, soud I. stupně řízení ohledně částky 136 432 Kč zastavil (výrok I) a zároveň připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 13. 10. 2015 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 21 034,33 Kč. Uvedené rozhodnutí soudu prvého stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2019, č. j. 21 Co 174/2019-195, potvrzeno, dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 2020, č. j. 26 Cdo 4100/2019-210, odmítnuto. 6. Odvolání nepovažuje odvolací soud za důvodné. Pokud žalobce namítá, že sporný nárok žalované vůči žalobci (ve výši 88 218 Kč) byl žalované soudem přiznán jakožto nárok na peněžité plnění v souvislosti s požadovanou slevou z nájmu, má jistě pravdu; zároveň však lze potvrdit i závěr soudu I. stupně, že jestliže žalobce jako pronajímatel v rozhodném období (tj. červen 2013 - březen 2018) žalované slevu na nájemném ve výši 1 521 Kč neposkytl, ačkoliv na ni měla nárok, bezdůvodně se na její úkor v daném rozsahu obohatil (samozřejmě v případě, že žalovaná předepsané nájemné v plném rozsahu uhradila). Jak totiž vyplývá z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkazuje, v případě žalované jakožto nájemkyně byly splněny veškeré podmínky pro poskytnutí slevy na nájemném ve smyslu ust. § 698 odst. 1 zák. a § 699 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2018, č. j. 7 C 93/2016-203, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 88 218 Kč jako slevu na nájemném za dané období, je přitom rozhodnutím deklaratorním, které konstatuje, že žalobou uplatněný nárok na poskytnutí slevy na nájemném je po právu, nikoliv rozhodnutím konstitutivním, které by nárok žalobkyně (v tomto řízení žalované nájemkyně) nově zakládalo. Není tedy oprávněná námitka žalobce, že až do okamžiku autoritativního rozhodnutí soudu nebylo možné zjistit rozsah a výši slevy. 7. Pokud žalobce odkazuje na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2016, č. j. II ÚS 3514/14-1, toto na projednávaný případ nedopadá, neboť se týká skutkově jinak vymezené situace, kdy – na rozdíl od projednávané věci - v případě posuzovaném Ústavním soudem nájemkyně vůči pronajímateli nikdy řádně neuplatnila slevu na nájemném v intencích ust. § 698 a § 699 obč. zák. Pokud pak žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2573/2008, lze žalobci přisvědčit, že z odůvodnění daného rozhodnutí lze dovodit právní závěr, že nájemce nemůže výši nájmu samovolně snížit, a to ani z důvodu nesplnění povinnosti pronajímatele zajištění řádného užívání bytu. Nejvyšší soud však k uvedenému dospívá jednak při posuzování jiné právní otázky (a to otázky naplnění výpovědního důvodu pro neplacení nájemného a souladnosti výpovědi z nájmu s dobrými mravy) a zejména pak s odůvodněním, že pokud pronajímatel nesplní svou povinnost odstranit kvalifikované závady bránící nájemci v řádném užívání bytu, má nájemce v souladu s platnou právní úpravou (§ 691 a násl. obč. zák.) na výběr hned z několika právem předpokládaných postupů, a to právo domáhat se vůči pronajímateli stanovení konkrétní povinnosti ve vztahu k údržbě bytu, nebo právo po předchozím upozornění odstranit vady v nezbytné míře sám a po pronajímateli žádat náhradu účelně vynaložených nákladů, popř. též – nezvolil-li nájemce žádný ze shora uvedených postupů – žádat slevu na nájmu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2144/2004). Popsaná skutková situace tedy opět na projednávaný případ nedopadá, neboť, jak již bylo zdůrazněno shora, v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě sp. zn. 7 C 93/2016 prokázáno, že v projednávaném případě byly u žalované, coby nájemkyně, splněny veškeré zákonem předpokládané podmínky pro poskytnutí slevy na nájemném ve smyslu ust. § 698 odst. 1 zák. a § 699 obč. zák. a zároveň, že žalovaná tento nárok u žalobce řádně a včas uplatnila. Žalovaná pak následně tento svůj nárok též řádně - a pro období, které nebylo promlčeno, též úspěšně - uplatnila u soudu. Je tedy zřejmé, že žalobce v daném případě požadoval po žalované v rozhodném (žalobou uplatněném) období únor 2014 až červenec 2015 nájemné vyšší než – s ohledem na stav pronajímaného bytu – měl. Z toho pak vychází správný závěr soudu I. stupně, že z částek 1 521 Kč měsíčně (jednotlivé částky oprávněné měsíční slevy z nájmu) za žalované ob