18 CO 234/2022-387 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soud I. stupně ve výroku I zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v tomto výroku specifikovaným, část těchto nemovitostí přikázal ve výroku II rozsudku do výlučného vlastnictví žalobce a ohledně části nemovitostí ve výroku III nařídil jejich prodej. Ve výroku IV bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku V že žalobce je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě na nákladech řízení částku 7.410 Kč, žalovaní 1/ a 2/ společně a nerozdílně částku 7.410 Kč, všichni do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti výrokům IV a V rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. Poukázal na skutečnost, že současný názor soudu I. stupně je překvapivě zcela odlišný od jeho názoru o nákladech řízení v prvním rozsudku ve věci. Zde za stejných skutkových okolností soud I. stupně přiznal žalovaným proti žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Nyní se od tohoto svého názoru soud I. stupně nedůvodně radikálně odchýlil. Není mu zcela jasné, jakým způsobem nynější výsledek sporu neodůvodňuje přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Není pravdou, že soud rozhodl v meritu věci„ v souladu s požadavky obou stran řízení, které se nakonec shodly“. Žalovaní uznali způsob navrhovaný žalobcem (tedy reálné rozdělení) až poté, co jim bylo odvolacím soudem vysvětleno, že způsob navrhovaný žalobcem je realizovatelný. Proti reálnému rozdělení brojili žalovaní celé soudní řízení a teprve v závěru otočili a s návrhem souhlasili. Pakliže by souhlasili ihned, mohlo se předejít několikaletému běhu řízení. Výsledek sporu tedy více než co jiného naopak svědčí pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci. Soud I. stupně neupřesnil, jaké konkrétní okolnosti v celkovém průběhu řízení neodůvodňují přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se jako jediný z účastníků aktivně svými procesními písemnými úkony a návrhy snažil dospět k nějakému spravedlivému řešení a konci sporu. Když už si vyřídil hypoteční úvěr, aby vyplatil žalovaným jejich podíl, tak žalovaní jeho snahu opět zbojkotovali a hypotéka musela být zrušena. Z tohoto důvodu žalobce již nadále nemohl žádat přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví. Dále žalobce popsal ve svém odvolání průběh mediace. V průběhu řízení svévolně neměnil návrh, nýbrž s ohledem na pasivitu žalovaných navrhoval různé alternativy řešení. Nad rámec tohoto poznamenal, že není nezákonné ani šikanózní, případně obstrukční, změnit v průběhu řízení žalobní návrh. V další části odvolání žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, případně Ústavní soudu. Vyčíslil náhradu nákladů řízení na celkovou částku 350.200 Kč. Měl za to, že neexistuje žádný zákonný a spravedlivý důvod, aby žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nadto aby byl zavázán k povinnosti hradit jednou polovinou náklady státu. Závěrem žádal změnu rozsudku soudu I. stupně v napadeném výroku tak, že žalovaní budou povinni nahradit mu na nákladech řízení částku 350.200 Kč a dále budou žalovaní zavázáni nahradit státu náklady řízení 14.820 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. 3. Žalovaní se k odvolání žalobce písemně nevyjádřili. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí ve vztahu k odvoláním napadeným výrokům a dospěl poté k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 5. Výroky I až III rozsudku soudu I. stupně nebyly napadeny odvoláním, staly se již pravomocnými a nepodléhají přezkumu odvolacího soudu. 6. K otázce náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se v novějších judikátech opakovaně vyjádřil Ústavní soud (např. nález ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19; nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20 či nález ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22). V těchto rozhodnutích se Ústavní soud přiklonil k principu, že v případě iudicia duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo zrušení a vypořádání společného jmění manželů) má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení, aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že si každý účastník ponese své náklady sám. Výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. některé ze stran sporu je podmíněno mimořádnými okolnostmi případu, zejména pak šikanózním výkonem práva nebo obstrukčním jednáním účastníka v průběhu řízení. 7. Soud v těchto typech řízení není vázán návrhy účastníků. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je naopak vázán zákonnou posloupností vypořádání ve smyslu § 1144 a násl. občanského zákoníku, což znamená, že musí provést dokazování k zodpovězení otázky nezbytné pro následné hmotněprávní posouzení, tedy který ze způsobů vypořádání spoluvlastnictví je v souladu se zákonnou úpravou vhodné zvolit. Z tohoto pohledu návrhy účastníků, případně i v průběhu řízení měněné, nemohou mít relevanci při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Relevanci pro jiné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, než že si každý z účastníků nese vzniklé náklady sám, má, ve světle judikatury Ústavního soudu, zejména zjištění, zda účastník řízení postupoval šikanózně či obstrukčně. 8. Šikanózní výkon práva (zneužití práva) je takový výkon práva, kdy jediným či převážným smyslem je poškodit jiného účastníka řízení. 9. Obstrukční chování účastníka je charakterizováno takovým výkonem procesních práv, který neúměrně protahuje řízení a navyšuje náklady, aniž by jejich výkon měl opodstatněný základ (např. opakované námitky podjatosti soudce, podávání návrhů na postoupení věci, i když evidentně nejsou splněny předpoklady pro postoupení, odvolávání se do všech procesních rozhodnutí soudu v řízení přijatých bez uvedení smysluplných důvodů odvolání, opakované žádosti o odročení jednání bez důležitého důvodu, resp. nedoložení tohoto důležitého důvodu, opakované návrhy na osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce apod.). 10. V nyní projednávané věci se účastníci shodně domáhali zrušení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem s tím, že jejich další soužití není možné. Z obsahu spisu se podává, že vztahy účastníků jsou značné vyhrocené, přičemž jak žalobce, tak i žalovaní (rodiče žalobce) v průběhu řízení tvrdili odlišné skutečnosti jako příčinu jejich nedobrých vztahů. O významném dlouhodobém narušení vztahů svědčí oběma stranami shodně tvrzené řízení o vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva zahájené již v roce 2014, ve kterém se rodiče (v nyní projednávané věci žalovaní) domáhali po synovi (v nyní projednávané věci žalobce) vrácení daru - ideální 1/3 předmětných nemovitostí. Po zahájení nyní projednávané věci v roce 2016 pak nedobré vztahy účastníků vygradovaly, když žalovaní obviňovali žalobce z narušování soužití i ataků vůči jejich majetku v domě, žalobce žalované z nekonstruktivního přístupu k řešení vypořádání podílového spoluvlastnictví a z maření dosažení časově přiměřeného výsledku sporu. Žalovaní se bránili tím, že když už dohody mělo být dosaženo, žalobce vznesl další nároky, které dosažení dohody zamezily (např. zápočet na vypořádací podíl z důvodu demontáže a odvozu kuchyně v době, kdy žalobce ještě požadoval přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví). 11. Obě strany (nikoli jen žalovaní) v průběhu řízení měnili svá procesní stanoviska, jakým způsobem by mělo být jejich spoluvlastnictví vypořádáno. Jak ovšem uvedeno shora, tato skutečnost nemá pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení význam. 12. Nelze přehlédnout, že každá ze stran sporu považovala jednání protistrany za obstrukční a žádala náhradu nákladů řízení. Vztahy účastníků zatěžovaly i Policii České republiky, případně přestupkovou komisi [stát. instituce]. 13. Odvolací soud má za to, že výše uvedené skutečnosti neodůvodňují přijetí jednoznačného závěru o konstruktivním či nekonstruktivním přístupu toho kterého účastníka k rychlému a hospodárnému projednání věci. Ve vztahu k žádné ze stran sporu nelze uvažovat o šikanózním výkonu práva, tedy že by řízení bylo vedeno výlučně či převážně s úmyslem poškodit druhou stranu sporu. Úmyslem všech účastníků bylo zrušit spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem pro neúnosné a nemožné soužití a toto spoluvlastnictví vypořádat, přičemž na způsobu vypořádání se neshodli, což ovšem nelze považovat za šikanu. Žalovaní již v březnu 2016, tedy krátce po zahájení řízení, navrhovali čtyři způsoby vypořádání, jak je zřejmé z dopisu zástupce žalovaných adresovaného zástupkyni žalobce ze dne 31. 3. 2016. 14. Nelze rovněž dovodit obstrukční jednání žalovaných. Žalovaní se neodvolávali do procesních rozhodnutí soudu, souhlasili se znaleckými posudky, nežádali ani výslechy znalců u jednání soudu. O odročení jednání požádali v průběhu šestiletého