19 CO 164/2021-171 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žaloba na zaplacení částky 154.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1.5.2014 do zaplacení se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 41.730 Kč k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení – znalečného částku 13.700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a namítal nesprávnost závěrů soudu I. stupně. Předně se neztotožnil s tím závěrem, že plnění, které poskytl na účet žalované, je plněním dle příkazní smlouvy. Dovozoval, že smluvní vztah, který byl založen mezi žalobcem a žalovanou, může být v teoretické rovině smlouvou o dílo a nikoli příkazní smlouvou. V tomto ohledu označil ve svém odvolání i judikaturu a vyslovil názor, že příkazní smlouva, kterou sjednal s [jméno] [příjmení], je smlouvou od počátku neplatnou. V tomto kontextu je pak otázkou, jak nahlížet na plnění částky 154 000 Kč, které šlo„ nad rámec“ smlouvy o dílo. Přitom však nepopřel, že uvedenou částku zaslal na inkriminovaný účet po„ rozhovorech“ s [jméno] [příjmení], nicméně tyto„ rozhovory“ nenaplnily svou povahou vůbec smluvní ujednání a částka 154 000 Kč tak byla plněna bez právního důvodu. Současně připomněl, že [jméno] [příjmení] podal dne [datum] insolvenční návrh spojený s oddlužením, o němž bylo rozhodnuto usnesením, č.j. [insolvenční spisová značka], když do insolvenčního řízení dlužníka [jméno] [příjmení] dne [datum] přihlásil svou pohledávku. Kromě toho jsou v insolvenčním řízení další dvě pohledávky, mající jiný původ a následně byla přihlášena ještě pohledávka třetí věřitele [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] v souvisejícím řízení před [anonymizováno] soudem v [obec] sp.zn. [číslo] [spisová značka]„ hrdě“ tvrdil, že mu žalobce zaplatil celkově částku cca 1,5 mil. Kč (včetně [154 000 Kč], které jsou předmětem tohoto řízení), tak na pohledávky [anonymizováno] soudu v [obec] či [jméno] [příjmení] v rámci probíhající exekuce nezaplatil ani korunu. Žalobce tak dovozoval, že důvodem, proč bylo plněno na účet žalované, byla právě ta skutečnost, že se [jméno] [příjmení] tímto způsobem vyhýbal povinnosti uhradit své závazky, které byly vymáhány dokonce cestou exekuce, když pro své příjmy používal účet žalované, jinak řečeno, šlo o to, aby před exekutory zatajil své skutečné příjmy. Dále žalobce vyjádřil názor, že taková konstelace je typologickým případem toho, kdy je nutno poskytnout účastníkovi právního vztahu ochranu před jednání subjektu, který sice závazky vytváří, ovšem s tím úmyslem, že je stejně nesplní, tedy jde o typické jednání, které se příčí dobrým mravům. [jméno] [příjmení] se zde svým věřitelům doslova vysmíval, když generoval příjmy, které„ odkláněl“ na účet žalované. Za takové situace si žalobce položil otázku, kdy jindy učinit výjimku ze závěrů obsažených v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2505/2019. Navrhl, aby odvolací soud doplnil dokazování přihláškami pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení [jméno] [příjmení] a aby změnil napadený rozsudek tak, aby žalobě v plném rozsahu vyhověl. 3. Žalovaná v písemném vyjádření k podaném odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Zcela se ztotožnila se závěrem soudu I. stupně, že právním titulem platby byl závazkový vztah mezi žalobcem a p. [příjmení] – tedy příkazní smlouva při výstavbě rodinného domu. Rozhodně se nejednalo o platbu omylem, žalobce v době poukázání věděl a chtěl, aby prostředky dostal p. [příjmení] k zajištění dalších činností při výstavbě. Smluvním partnerem žalobce je p. [příjmení], kterému peníze poslal prostřednictvím její osoby. Žalobce zvolil špatný procesní postup, když nežaloval celou částku po p. [příjmení]. Žaloba vůči ní důvodná není, ona není povinna k vrácení částky – ona měla peníze přijmout na svůj účet a předat je p. [příjmení], což také provedla. Ona se tedy nijak neobohatila. Argumentaci ohledně údajné smlouvy o dílo mezi žalobcem a její osobou považuje za zcela nepřiléhavou, žalobce ani v řízení nic takového netvrdil, nikdy platnost příkazní smlouvy nezpochybnil, naopak tento závazek za platný považoval a v rámci vyúčtování uhrazených plateb se domáhal zaplacení dlužných částek (nikoliv vydání bezdůvodného obohacení). Argumentaci žalobce o prolomení zásady obsažené v judikátu sp.zn. 28 Cdo 2505/2019, považovala za nepřiléhavou a shrnula, že p. [příjmení] získal prostředky v souladu s příkazní smlouvou hrazení výstavby domu žalobce. Ani jediná koruna z celkově přijaté částky 1 554 000 Kč nebyla příjmem p. [příjmení], tento negeneroval příjmy a neodkláněl je na její účet. Existence dluhu vůči třetím stranám neznemožňovala p. [příjmení] uzavření příkazní smlouvy se žalobcem. Podle jejího názoru nemá insolvenční řízení p. [příjmení] žádný vliv na předmětné řízení a provádění žalobcem navrhovaného dokazování označila za nadbytečné. 4. U jednání odvolacího soudu žalobce popřel, že by chtěl plnit žalované, ale že plnil na účet, který mu byl sdělen. Již v žalobě přitom uváděl, že smlouva je klasifikována jako hybrid, plnění šlo mimo příkazní smlouvu. Proč měl plnit žalované, to mu p. [příjmení] nevysvětlil. Poskytnuté částky přitom p. [příjmení] nepoužil na úhradu příkazní smlouvy. Poukázal dále na judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 4740/2010, když principy v něm vyjádřené by měly platit i v souzené věci. Shrnul, že nedošlo k uzavření žádné smlouvy, ale žalované se dostalo plnění, u něhož nebyl prokázán žádný titul. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, neboť soud I. stupně se nezabýval tím, co bylo mezi ním a žalovanou a ním a p. [příjmení] uzavřeno, anebo rozsudek soudu I. stupně změnil, protože se bezdůvodně obohatila žalovaná. 5. Tomu u jednání kontrovala žalovaná tak, že žalobce věděl, že plní na její účet, protože už dříve při koupi pozemku na stejný účet platil kupní cenu. Ona, resp. její účet, byl platebním místem, prostředky na něj připsané byly následně předány p. [příjmení], který je použil k plnění příkazní smlouvy. Sám p. [příjmení] přiznal, že přijal 1 554 000 Kč na příkazní smlouvu. Judikát žalobcem označený považuje žalovaná za nepřiléhavý. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování vyvodil zcela správné skutkové závěry, na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo, s nastolenou materií se vyrovnal pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá opravdu nic, co by chtěl k naprosto správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak, z toho důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením právní otázky přesně tak, jak je provedl soud I. stupně, naprosto sdílí kompletní právní náhled na řešenou problematiku, a sice že účet žalované byl pouze platebním místem sjednaným v příkazní smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a p. [příjmení], a že plnění 154 000 Kč, jak ostatně uvedl i p. [příjmení], bylo plněním právě na příkazní smlouvu za účelem výstavby rodinného domu žalobce. Správný je rovněž i ten závěr, že žalobce věděl, že posílá finanční prostředky na účet, jehož majitelem je žalovaná, ačkoli to skutečně není zcela relevantní, zda žalobce přesně věděl, kdo je majitelem uvedeného účtu, pokud tento byl svobodně sjednán účastníky příkazní smlouvy jako platební místo. Judikatura v tomto ohledu je jednoznačná a právě z rozhodnutí NS ČR sp.zn. 28 Cdo 2505/2019 vyplývá, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet. Tolik tedy citace anotace uvedeného judikátu, který na souzenou věc beze zbytku dopadá. Žádný z argumentů prezentovaných v odvolání žalobce nepřiměl odvolací soud změnit názor na řešenou problematiku ani jedné z právních otázek, naopak skutečnosti uváděné žalovanou v písemném vyjádření k odvolání, jakož i v jiných podáních v řízení před soudem I. stupně mají vnitřní logiku a žalovaná si v nich počíná zcela správně, po