19 CO 204/2021-180 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně ve výroku I. bylo nájemní právo k bytu [číslo] o velikosti 3 + 1 nacházejícímu se ve druhém podlaží domu na ulici [ulice] [číslo] v [obec] žalobci zrušeno. Ve výroku II. žalobci náhrada za ztrátu nájemního práva přiznána nebyla. Ve výroku III. žalobce byl uznán povinným byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a ve výroku IV. pak žalobce byl uznán povinným zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 14 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a ve svém obsáhlém odvolání popsal situaci, týkající se rozvratu manželství mezi účastníky, rovněž nevěru ze strany žalované a dále pak podrobně popsal, že pokud jde o otázku zásluhovosti získání bytu, takto byl on, neboť on vyřizoval veškeré záležitosti, týkající se přechodu nájmu po otci žalované, neboť předtím nebyl osvědčen přechod a posléze, kdy toto žádal žalobce revokovat a podílel se významně na tom, aby bylo změněno stanovisko pronajímatele, došlo k přechodu nájmu na účastníky tohoto řízení. Pokud by on sám toto vše nevyřizoval, pak dle jeho názoru, by k přechodu nájmu nedošlo, čili zásluhovost spatřuje výlučně na své straně a takto to měl pochopit i soud I. stupně. Z těchto důvodů, zejména s ohledem na zásluhovost o získání předmětného bytu, navrhl, aby bylo zrušeno právo společného nájmu k předmětnému bytu s tím, že on bude nájemcem tohoto bytu a žalované náhrada za ztrátu nájemního práva nebude přiznána, přičemž žalovaná bude uznána povinnou předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku. 3. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná a uvedla pouze ve zkratce, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je velmi podrobné, je zde také uvedeno, proč soud I. stupně rozhodl tak, jak rozhodl, s tím, že rozhodující a klíčovou otázkou bylo kritérium zásluhovost na získání bytu. Jednak bylo možné o byt usilovat jen z důvodu na straně žalované, tj. dlouhodobé užívání bytu rodinou žalované, nebo zda má převážit skutečnost, že následně s městskou částí vyjednával žalobce. Soud neměl k dispozici jiné kritérium ani jiné hledisko, pokud jde o posouzení této zásluhovost, přičemž žalovaná poukázala na skutečnost, že mezi manžely není nic neobvyklého na tom, že si rozdělí vyřizování společných záležitostí a ve společných věcech jedná jen jeden z nich, přičemž v daném případě je zřejmé a z logiky věci vyplývá, že hlavní zásluha na získání bytu do nájmu bylo zřejmě na straně žalované. V daném případě je zjevné, že pokud by žalovaná a její rodinní příslušníci neměli uzavřenou k bytu nájemní smlouvu, potom by o následné získání konkrétního bytu do nájmu vůbec nebylo možno usilovat. Zásluha na straně žalované tak byla přímo„ conditio sine qua non“ pro vznik případné zásluhy na straně žalobce, což však neplatí naopak. Z tohoto důvodu je zásluha na straně žalované jednoznačně důležitější a převážila tak v úvahách soudu o tom, kdo by měl být jediným nájemcem bytu. Žalovaná odmítá dále reagovat na opakované, urážlivé a hanlivé vyjádření ze strany žalobce, které se neustále opakují. Navrhla tedy potvrzení rozsudku soudu I. stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav a vyvodil také správný právní závěr. Se závěry soudu I. stupně se odvolací soud plně ztotožňuje, odkazuje také na přiléhavé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. V daném případě soud I. stupně vycházel ze zjištěných skutečností, které byly také řádně doloženy, přičemž odvolací soud na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR například sp.zn. 26 Cdo 2245/2015 vychází z toho, že nezbytným předpokladem pro zrušení práva společného nájmu, a to i nedružstevního bytu je předpoklad, že jde o společný nájem bytu manželů, manželství bylo rozvedeno a existuje zde absence dohody rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu bytu. Tedy z uvedeného názoru vyplývá, že právo na zrušení společného nájmu bytu vzniká až rozvedeným manželům, tedy právní mocí rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno. Pokud toto právo vzniklo přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., tj. před novým občanským zákoníkem, musí být uplatněný nárok na zrušení společného nájmu bytu posouzen podle dosavadních právních předpisů, tedy podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák. (§ 3074 odst. 1 věta za středníkem občanského zákoníku). Společné nájemní právo k předmětnému bytu vzniklo účastníkům tohoto řízení uzavřením nájemní smlouvy, s účinností od 1. 12. 2000, za trvání manželství a manželství účastníků pak bylo pravomocně rozvedeno 2. 8. 2019. Účastníci se po rozvodu manželství tak, jak správně zhodnotil soud I. stupně, nedohodli o dalším užívání předmětného bytu. Z těchto důvodů se žalobce obrátil se svým návrhem na zrušení práva společného nájmu bytu na soud. Soud I. stupně velmi pečlivě a podrobně hodnotil nejen příčiny rozvratu manželství a veškeré okolnosti tohoto rozvratu manželství, ale zejména s ohledem na to, že ve prospěch žádného z účastníků nesvědčilo žádné z hledisek výslovně uvedených v ust. § 768 odst.1 o. z., tj. žádný z účastníků neměl v péči nezl. děti a pronajímatel, který byl vyzván, aby upřesnil stanovisko, toto ponechal na úvaze soudu a nevyjádřil se, komu z manželů má nadále zůstat užívací právo k nájemnímu bytu. Soud I. stupně tedy správně přistoupil k hledisku zásluhovosti na získání předmětného bytu. Zcela správně posoudil otázku toho, že tato zásluhovost je výlučně na straně žalované, neboť pokud by nájemcem předmětného bytu před účastníky nebyl otec žalované, nikdy by, ani kdyby se žalobce snažil sebevíce, nedošlo k přechodu nájmu na účastníky řízení. Právě přechod nájmu na účastníky tohoto řízení byl odvozen od předchozího nájemního vztahu otce žalované k předmětnému bytu. Je pravdou, že vzhledem k tomu, že nebylo nejdříve vyhověno přechodu nájmu ze strany pronajímatele a toto rozhodnutí bylo posléze revokováno, pak zásluhu na tom skutečně má žalobce, který se do věci vložil, věc začal vyřizovat a poté, po revokaci původního rozhodnutí, byl osvědčen přechod nájmu na účastníky tohoto řízení k předmětnému bytu. Odvolací soud však opětovně zdůrazňuje, že otázku zásluhovosti soud I. stupně vážil velmi pečlivě a zcela správně tuto zásluhovost spatřuje výlučně na straně žalované, neboť pokud by nebyl předchozím nájemníkem otec žalované, nikdy by k přechodu nájmu nedošlo, byť by se snažil žalobce sebevíce. Nakonec i z předložené korespondence od pronajímatele pak jednoznačně vyplývá, že tato byla adresována právě a výlučně žalované a je tak zcela zjevné, že žalobce jednal za žalovanou, která byla tehdy jeho manželkou, což mezi manžely, jak zhodnotil soud I. stupně, není nic neobvyklého. Soud I. stupně také zhodnotil správně otázku, pokud se týká náhrady za ztrátu nájemního práva, když velmi podrobně rozepsal veškeré aktivity žalobce, který sám intenzivně poukazoval, kolik je volných bytů, když se snažil, aby se do těchto bytů přestěhovala žalovaná. 6. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 7. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení v rámci odvolacího řízení za právní zastoupení advokátem, přičemž byly učiněny 2 úkony právní služby, šlo o sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, 2 úkony po 1 500 Kč dle advokátního tarifu vyhl.č. 177/1996 Sb. v platném znění, 2 x 300 Kč paušální náhrada, celkem 3 600 Kč na nákladech odvolacího řízení s tím, že právní zástupce žalované je plátcem DPH, tak včetně 21 % DPH, jde o částku 4 356 Kč a tuto částku byl žalobce uznán povinným uhradit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.