19 CO 23/2022-210 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen vyklidit bytovou jednotku [číslo] vymezenou dle zákona číslo 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se způsobem využití jakožto byt, zapsanou na listu vlastnictví [číslo] která se nachází v budově [obec], číslo popisné [číslo] a [číslo], bytový dům, zapsaném na listu vlastnictví [číslo] postaveném na pozemku parcelní [číslo] zapsaném na listu vlastnictví [číslo] spolu s přináležejícím spoluvlastnickým podílem na uvedené budově a pozemku o velikosti ideálních [číslo], to vše pro [katastrální uzemí], [územní celek], v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], a předat klíče od bytové jednotky žalobci do patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 15.050 Kč, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a podanou žalobu aby zamítl. V neprospěch žaloby argumentoval stejně jako v řízení před soudem I. stupně, kdy tvrdil, že k převodu předmětného bytu mezi účastníky došlo darovací smlouvou bezúplatně a nikoli smlouvou kupní, následně že vůči žalobci odvolal svůj dar a žádal jeho vrácení, a proto se stal vlastníkem bytu opět on (žalovaný), pročež žalobce jako nevlastník bytu není aktivně věcně legitimován k žalobě na vyklizení. Pro svůj požadavek na vrácení bytu měl důvody spočívající v tom, že žalobce vůči němu hrubě porušil dobré mravy způsobem, který v odvolání popsal. Setrval přitom na svém tvrzení, že se ve skutečnosti prodej bytu neuskutečnil úplatně, pakliže byl převod z něj na žalobce uskutečněn za podstatně nižší částku, než byla obvyklá hodnota bytu, čímž žalobci fakticky daroval částku, kterou již za vlastnictví bytu do té doby ze svého vynaložil – pokud by chtěl převést byt na žalobce úplatně, tak by sjednal kupní cenu obvyklou, nikoli takovou, která odpovídá zbývajícímu dluhu na hypotečním úvěru. Soudu I. stupně dále žalovaný vytýkal, že zcela ignoroval rozpor ve výpovědích svědků, konkrétně matky žalobce a p. [jméno] [příjmení] a dále uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by si nemohl částku ve výši 800 000 Kč na nákup bytu do roku 2009 vydělat, resp. že by ji nemohl za svůj život naspořit. Soud I. stupně nevzal uvedené skutečnosti v potaz, ani je v napadeném rozsudku nevyhodnotil v kontextu celé věci a přesto rozhodl ve prospěch žalobce. 3. Žalobce u jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení rozsudku ve věci samé, když se ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením věci soudem I. stupně a poukázal na důvodnost podané žaloby. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu, doplnil dokazování aktuálním výpisem z katastru nemovitostí LV [číslo] k. ú. [obec], [územní celek], a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Odvolací soud je toho názoru, že soud I. stupně učinil ve věci dostatek správných skutkových hodnocení, které byly provedeny na základě dostatečného dokazování a své skutkové závěry nakonec správně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že žalobce je jako vlastník předmětného bytu ve věci aktivně legitimován k podání důvodné žaloby na vyklizení proti žalovanému, který do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje tím, že předmětný byt bez právního důvodu užívá i přesto, že byl žalobcem vyzván k jeho vyklizení. Toto je podstata sporu, kterou soud I. stupně správně vyhodnotil jakkoli předtím prováděl dokazování a činil závěry i takové, které nebyly pro rozhodnutí ve věci nezbytně potřebné. Tím odvolací soud míří v podstatě k celé argumentaci strany žalované, která postavila svou obranu na tom, že vlastníkem předmětného bytu není žalobce ale žalovaný z důvodů, které uvádí v řízení před soudem I. stupně, jakož i v podaném odvolání. Odhlédnuto od těchto důvodů a právních konstrukcí je zapotřebí v prvé řadě konstatovat, že žalovaný neprokázal, že by vlastníkem předmětného bytu nebyl žalobce, v řízení byl prokázán naprostý opak, to, že je žalobce vlastníkem předmětného bytu, bylo aktuálně prokázáno i v odvolacím řízení. Jakékoli konstrukce vedoucí žalovaného k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce nemohly obstát za situace, kdy žalovaný sám neučinil ničeho, aby proti otázce vlastnictví žalobce k předmětné bytové jednotce vedl soudní řízení, toto vlastnictví legitimním způsobem sporoval, pokud by tak učinil, projevilo by se to v zápise katastru nemovitostí, resp. žalovaný ani žádnou takovou okolnost netvrdil. Žalovaný se spolehl pouze na správnost své objektivně nesprávné právní konstrukce, že pakliže odvolal dar, jehož předmětem byl inkriminovaný byt, stal se automaticky vlastníkem tohoto bytu. Tento názor není v žádném případě správný. Nad rámec toho, co je v této věci skutečně potřeba říci, se může odvolací soud vyjádřit jedině tak, že pokud by žalovaný odvolal dar (za situace, kdy by prokázal, že byla uzavřena darovací smlouva, což se nestalo a ani nebylo třeba toto prokazovat pro dané řízení) měl by jedinou možnost podat žalobu na určení vlastnictví k předmětnému bytu proti žalobci, tedy postupovat podle hmotného práva, platného a účinného do 31.12.2013, kdy platil zák. č. 40/1964 Sb. Jedině takovou cestou by mohl žalovaný dosáhnout (samozřejmě pouze v případě svého úspěchu) změny zápisu vlastnictví k předmětnému bytu, čímž by pak jakákoliv žaloba na vyklizení ze strany žalobce skutečně ztratila svou důvodnost. Tímto směrem se však žalovaný neubíral, a pokud dovozoval změnu vlastnictví bez dalšího na základě svého tvrzení, že smlouva o převodu vlastnictví k předmětnému bytu byla bezúplatná a tudíž smlouva darovací, počínal si bez náležité znalosti hmotného a procesního práva. Za to je žalovaný sankcionován neúspěchem v projednávané věci, kdy není sebemenších pochyb o otázce aktivní věcné legitimace, svědčící žalobci jako vlastníku předmětného bytu, jemuž zákon poskytuje v § 1042 zák. č. 89/2012 Sb. ochranu proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší. 6. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve výroku o věci samé dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 7. Nákladový výrok, ač rozhodl soud I. stupně správně co do důvodů, chybuje ve stanovení výše přiznaných nákladů řízení žalobce, neboť soud I. stupně nereflektoval skutečnost, že právní zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto výpočet soudu I. stupně, který jinak správně stanovil počet úkonů, sazbu za úkon i počet režijních paušálů, pouze navýšil o 21 % DPH z přidané hodnoty z nákladů právního zastoupení, tedy z částky 10 050 Kč. Vycházeje tedy z daně z přidané hodnoty v částce 2 111 Kč, pak činí náklady právního zastoupení s připočtením 5 000 Kč soudního poplatku celkově částku 17 161 Kč, na kterou odvolací soud výpočet soudu I. stupně opravil; takto II. výrok rozsudku soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, aby se žalobci dostalo úhrady plných nákladů právního zastoupení advokátem. 8. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů právního zastoupení za 1 úkon právní služby spočívající v účasti právního zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu v sazbě stanovené dle § 7, § 9 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. v částce 1 500 Kč a za 1 k tomu náležející paušál hotových výdajů dle § 13 odst. 3 stejné vyhl. ve výši 300 Kč. Takto stanovené náklady právního zastoupení 1 800 Kč bylo dále nutno navýšit o 21 % DPH, tedy o částku 378 Kč. Třetím výrokem tohoto rozsudku byl proto v řízení zcela neúspěšný žalovaný zavázán povinností nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 2 178 Kč v zákonné třídenní lhůtě jdoucí od právní moci rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobce.