27 CO 118/2021-149 — Krajský soud v Brně

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně 9. 9. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení 34 973 Kč s 10% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 19 042,43 Kč od 24. 7. 2019 do zaplacení a smluvní pokuty 13 779,36 Kč. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce – společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel 23. 5. 2018 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejím základě žalovanému téhož dne poskytl v hotovosti úvěr ve sjednané výši 22 000 Kč; převzetí žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru původní věřitel postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 společnosti [právnická osoba], [IČO], která je následně smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila žalobci, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úroky, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek v místě jeho bydliště splatit ve 14 pravidelných splátkách; poslední měla být uhrazena 23. 7. 2019. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když sjednané splátky řádně a včas nehradil a na základě smlouvy nyní dluží celkem 34 973 Kč. Žalobci rovněž vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 13 779,36 Kč, tj. 0,1 % denně z částky 34 973 Kč od 24. 7. 2019 do 20. 8. 2020 (čl. V smlouvy). Dále žalobce uvedl, že původní věřitel řádně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. K výzvě soudu žalobce sdělil, že žalovaný se dostal do prodlení se všemi splátkami, neuhradil ani jednu z nich, tj. na poskytnutý úvěr zaplatil 0 Kč. Doplnil, že žalobou uplatněná částka 34 973 Kč sestává z poskytnutých peněžních prostředků ve výši 22 000 Kč, úroků ve výši 2 118 Kč, poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 10 780 Kč, (části) poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 75 Kč (ve smlouvě sjednán ve výši 2 036 Kč); žalobou neuplatnil nárok na poplatek za výběr splátek v hotovosti sjednaný ve výši 3 960 Kč a úroky z prodlení požaduje pouze z dlužné jistiny. Dále žalobce doplnil tvrzení k otázce prověřování úvěruschopnosti žalovaného s tím, že si od žalovaného vyžádal relevantní informace a podklady, zpracoval jeho finanční analýzu a sestavil jeho úvěrový skóring. Dospěl k závěru, že měsíční volná disponibilní částka u žalovaného činila 13 423 Kč oproti sjednané splátce ve výši pouhých 2 921 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný disponoval každý měsíc mnohem vyšší volnou částkou (více než čtyřnásobkem měsíční splátky), byl důvodně shledán způsobilým získat od právního předchůdce žalobce hotovostní úvěr. 2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 079 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 8. 8. 2020 do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 32 673,36 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 19 042,43 Kč od 24. 7. 2019 do 7. 8. 2020 a s 1,75% úroky z prodlení z částky 2 963,43 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 8 C 174/2020-116, žalobu zamítl co do 1,75% úroků z prodlení z částky 16 079 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (II. výrok). Druhým doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 8 C 174/2020-123, žalobu zamítl co do 8,25% úroků z prodlení z částky 2 963,43 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce a uvedl zjištění z provedených důkazů. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce a dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], a žalovaným byla 23. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy sjednanou částku 22 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve výši 2 118 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 2 036 Kč a inkasním poplatkem ve výši 3 960 Kč, tj. celkem 40 894 Kč, vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Na základě„ nesporných tvrzení žalobce“ soud učinil závěr o úhradách žalovaného ve výši 5 921 Kč. Protože žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel, soud věc posuzoval i dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), zejména § 86 a § 87 tohoto zákona, z nichž plyne povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je ženatý, žije u rodičů a jeho čistý měsíční příjem z pracovního poměru činí 17 833 Kč a měsíční výdaje 4 410 Kč. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného nedostál a uvedená smlouva je proto neplatná. Žalovaný tak byl od počátku povinen z titulu bezdůvodného obohacení pouze vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč (§ 2991 a § 2993 o. z.). Po zohlednění plateb ve výši 5 921 Kč proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 079 Kč, a to spolu s úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalovaný byl povinen plnit bezodkladně na základě výzvy k placení, v daném případě předžalobní upomínky podané na poště k přepravě dne 3. 8. 2020, která mu byla doručena 6. 8. 2020 (dle § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání), tedy nejpozději do 7. 8. 2020 a následujícím dnem po uplynutí této lhůty se dostal do prodlení s úhradou dluhu. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) z dlužné částky 16 079 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení úspěšnějšímu žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti I. výroku doplňujícího rozsudku ze dne 26. 5. 2022, č. j. 8 C 174/2020-123, podal žalobce odvolání s tím, aby žalobě bylo vyhověno i co do částky 5 921 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 8. 8. 2020 do zaplacení a bylo mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, že žalovaný na svůj dluh již zaplatil 5 921 Kč, neboť žalovaný ve skutečnosti neuhradil ničeho. Žalobce zdůraznil, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, se žalobcem ani se soudem nekomunikoval, svůj dluh nijak neřešil, ke svým závazkům se nehlásil a v řízení na svou obranu neuvedl žádné rozhodné skutečnosti, ani neoznačil žádné důkazy. V řízení přitom bylo prokázáno, že částku 22 000 Kč žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Naproti tomu žádné důkazy, z nichž by vyplývaly jakékoliv hotovostní úhrady či bezhotovostní platby uskutečněné žalovaným ve prospěch žalobce nebo jeho právního předchůdce k dispozici nejsou. Úvaha soudu prvního stupně o provedených úhradách ze strany žalovaného je zcela nepodložená a neodůvodněná, vyplývá pouze z údaje o celkové výši dluhu v konfrontaci s výší žalované částky a nemá oporu v procesně relevantních tvrzeních účastníků. Soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu, že žalobce jako věřitel může u soudu vymáhat celou pohledávku anebo pouze její část. Jde o právo věřitele, který nemusí své stanovisko nijak speciálně vysvětlovat ani zdůvodňovat. Je zásadně na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany v občanském soudním řízení prokazoval zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval plnění ve prospěch věřitele na úhradu svého dluhu. Z pouhé okolnosti, že věřitel uplatnil v občanském soudním řízení méně, než kolik by podle uzavřené smlouvy vůči dlužníkovi uplatnit mohl, nelze v žádném případě dovozovat, že v rozsahu, v němž věřitel svůj nárok u soudu nevznesl, se jedná o nárok, který neexistuje, resp. o nárok, který dříve zanikl, ať již splněním dluhu nebo jinak. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na (k odvolání doložená) rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Hradci Králové. 5. Žalovaný se k podanému odvolání nijak nevyjádřil. 6. Dříve, než odvolací soud přistoupil k projednání odvolání žalobce, zabýval se posouzením, zda je v celém rozsahu přípustné. Podaným odvoláním se žalobce domáhal přiznání částky 5 921 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 8. 8. 2020 do zaplacení. Žalobou však uplatnil požadavek na úroky z prodlení pouze z částky 19 042,43 Kč, pravomocně mu byl přiznán nárok na úroky z prodlení z částky 16 079 Kč (viz I. výrok rozsudku soudu prvního stupně) a zamítnuty úroky z prodle