27 CO 158/2020-86 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 27. 1. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 29 925 Kč s příslušenstvím (80,87% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 19 252 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovaným podepsané dne 27. 9. 2016. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč (částka převedena na účet uvedený ve smlouvě dne 3. 10. 2013) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 118,72 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úroky splatit pravidelnými 42 měsíčními splátkami ve výši 2 882 Kč, počínaje listopadem 2016. Úvěruschopnost žalovaného žalobce před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalovaného, ověřil jeho úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) – dospěl k závěru, že volné zdroje žalovaného pro splácení jsou dostatečné. Žalovaný na dluh zaplatil 12 splátek ve sjednané výši; celkem tedy 34 584 Kč. Dostal se však do prodlení delšího než 60 dnů se splátkou [číslo] která byla splatná 22. 11. 2017. Úvěr byl proto v souladu s bodem [číslo] smlouvy k 22. 1. 2018 zesplatněn. Po zesplatnění žalovaný na dluh zaplatil dalších 14 882 Kč (1 x 2 882 Kč a 4 x 3 000 Kč). V souladu s bodem [číslo] písm. a) a b) smlouvy je žalovaný povinen zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní částku 374,66 Kč za splátku (celkem 748 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalovaném rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu [číslo] smlouvy, nikoliv však ve sjednané výši 0,25 % z dlužné nové jistiny denně, ale jen ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 24. 1. 2018 (do 27. 1. 2020 kapitalizováno částkou 19 252 Kč). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní. 3. Soud prvního stupně žalobu zcela zamítl (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále také jen„ občanský zákoník“) byla mezi účastníky platně uzavřena, zabýval se však otázkou, zda úroková sazba sjednaná ve výši 118,72 % ročně není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že dobrým mravům odporuje úroková sazba přesahující čtyřnásobně horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami. Z měnové statistiky [obec] národní banky zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v září 2016 (doba uzavření smlouvy o úvěru) činila u půjček na spotřebu 10,47 % ročně. Ač tedy soud prvního stupně považoval za legitimní, aby žalobce jako nebankovní subjekt vzhledem k vyšší rizikovosti úvěrů sjednával vyšší úrokovou sazbu než je běžné u bank, sazbu 118,72 % ročně vyhodnotil jako neakceptovatelnou, odporující dobrým mravům a tudíž absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku). Dodal, že neshledal ani důvod pro moderaci takto neplatně sjednané úrokové sazby a že žalovaný v rámci svého právního jednání vystupoval jako spotřebitel. Sjednané smluvní pokuty jako takové nehodnotil jako nepřiměřené, nicméně v kombinaci s dalšími sankčními smluvními ujednáními rovněž za rozporné s dobrými mravy. V závěru však ujednání o smluvních pokutách přesto vyhodnotil jako nepřiměřené ujednání (§ 1813 občanského zákoníku), a podle § 1815 občanského zákoníku k nim nepřihlížel – nárok na ně shledal nedůvodným. V závěrečném shrnutí uvedl, že žalobce měl právo na vrácení vyčerpané jistiny 40 000 Kč, na zaplacení neplatně sjednaných úroků a smluvních pokut však právo nemá. Jelikož žalovaný žalobci zaplatil celkem 49 466 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, proto rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku podal žalobce odvolání. Navrhoval jeho změnu tak, aby soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 29 925 Kč (z toho 29 177 Kč jistina a 748 Kč smluvní pokuta dle čl. 12 písm. a) a b) smlouvy) s 8,5% (zákonnými) úroky z prodlení od 27. 1. 2020 do zaplacení, 20% úroky z částky 36 719,28 Kč od 24. 1. 2018 do 25. 6. 2019, z částky 35 177 Kč od 26. 6. 2019 do 15. 8. 2018, z částky 32 177 Kč od 16. 8. 2019 do 29. 10. 2019 a z částky 39 177 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení (maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 145 252 Kč), jakož i smluvní pokutu dle čl. 12 smlouvy ve výši 19 252 Kč, a současně aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukazoval na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 118,72 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 80,87 % ročně, kterou uvádí naprostá většina finanční institucí (jedná se pouze o matematickou operaci, kterou podrobně vysvětlil, když současně odkázal na odborné vyjádření ze dne 25. 10. 2018 zpracované [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], znalcem v oboru ekonomika), a ta splňuje judikaturní limit čtyřnásobku. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je tak naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků, není tedy možné uplatněný nárok na úroky zcela zamítnout, zváženo by mělo být přiznání alespoň obvyklých úroků. Domáhá se přiznání 20% úroků z dlužné částky ročně, když takto nastavenou úrokovou sazbu považuje za sazbu pod úrovní průměrné výše úroků v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaný byl se sazbou úroků seznámen (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaný musel dovolat, což neučinil. Dodal, že při posuzování výše úrokové sazby nelze ani vycházet z databáze [příjmení], neboť údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků (hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami). Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaný v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal, přitom se mohl se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Doplnil, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. Rovněž žalobou uplatněné smluvní pokuty jsou dle žalobce v souladu se zákonem, a to konkrétně s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“), který sice nebyl účinný v době uzavření smlouvy, ale byl účinný v době podání žaloby. A ani případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty nemůže být důvodem pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010). 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek sou