27 CO 179/2021-122 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 41 875 Kč (z toho jistina 35 000 Kč, úroky 1 748 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru 5 127 Kč) s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % z částky 35 00 Kč od [datum] do zaplacení) s tím, že se jedná o nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou se žalovanou dne [datum] uzavřel původní věřitel [právnická osoba], [IČO]. Na základě této smlouvy (při jejím podpisu) poskytl původní věřitel žalované částku 35 000 Kč na dobu určitou s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou; žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky a sjednanými poplatky (celkem 64 400 Kč) věřiteli vrátit v šestnácti měsíčních splátkách (splatnost poslední splátky [datum]). Žalovaná na dluh zaplatila celkem 22 525 Kč. Věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalované podle svých vnitřních kritérií, tj. maximálně tři závazky u jiných věřitelů (ověřeno interním systémem poskytovatele zápůjčky), žádné zahájené exekuční řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, vyžádáno uvedení příjmů a výdajů, lustrace v ISIR, centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Dospěl k závěru, že o úvěruschopnosti žalované nemá důvodné pochybnosti. Poukázal rovněž na to, že žalovaná služby poskytovatele úvěru sama vyhledala a o rychlou půjčku v hotovosti požádala. Na žalobce byla pohledávka za žalovanou postoupena smlouvou ze dne [datum], postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a co do částky 6 875 Kč žalobu zamítl (II. výrok). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 905 Kč (III. výrok) a žalobci uložil doplatit soudní poplatek za řízení ve výši 418 Kč (IV. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě žalobcem předložených důkazů dospěl k závěru, že mezi jeho právním předchůdcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí vznikl uzavřením smlouvy [číslo] dne [datum] závazkový vztah, který je smlouvou o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“), současně je i smlouvou spotřebitelskou. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce žalované sjednané peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč poskytl. Žalovaná však svůj závazek ze smlouvy nesplnila, když z částky 64 400 Kč, kterou měla poskytovateli úvěru vrátit, doposud vrátila jen 22 525 Kč. Soud prvního stupně samostatně posuzoval žalobou uplatněné nároky na zaplacení úroků ve výši 1 748 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč a dospěl k závěru, že smluvní ujednání o zaplacení těchto částek žalovanou je v rozporu s dobrými mravy (§ 547, § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku). Poukázal přitom na to, že ve smlouvě je částka přesahující poskytnutou výši peněžních prostředků označena jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“ a činí 29 400 Kč, což představuje 84 % z poskytnutých 35 000 Kč. Dodal, že i u dohody o poplatcích spojených s úvěrem platí základní zásady občanského práva (§ 1 až 8 občanského zákoníku) – každý má povinnost jednat poctivě a výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Sjednanou výši této částky vyhodnotil jako nepřiměřeně vysokou, a proto odporující dobrým mravům, když s přihlédnutím k době sjednání přesahuje výši poplatků v daném místě a čase obvyklou. Přitom zohlednil i to, že smlouva je uzavřena na předtištěném formuláři. Žalobu tedy shledal důvodnou jen co do požadované dlužné jistiny ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení). Co do požadovaných poplatků ve výši 6 875 Kč žalobu zamítl. 4. Proti části zavazujícího I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (co do 30 075 Kč s příslušenstvím) podala odvolání žalovaná. Namítala, že žalobci přisouzený nárok je až na poslední splátku ve výši 4 025 Kč (proti zaplacení této částky s příslušenstvím se proto neodvolává – poznámka odvolacího soudu) promlčen. Důvod promlčení přitom plyne z důkazů (smlouva o úvěru), které měl k dispozici soud prvního stupně. Dle smlouvy měl být totiž dluh splácen měsíčními splátkami ve výši 4 025 Kč, první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy, tj. [datum] (když 28. 9. je státní svátek), následující splátky pak každý 30. den po splátce předchozí. Obecná promlčecí doba je čtyřletá a každá splátka se promlčuje samostatně. K hmotněprávnímu uznání dluhu ani sjednání splátkového kalendáře nedošlo. Žaloba byla podána [datum], tj. před uplynutím promlčecí lhůty pouze poslední splátky, která byla splatná v prosinci 2017. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobu v odvoláním napadeném rozsahu zamítl. 5. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že žalovaná sjednanou výši splátek pravidelně a včas neplatila. Poslední úhradu od žalované ve výši 2 000 Kč eviduje dne [datum]. Vyslovil přesvědčení, že tímto svým jednáním žalovaná závazek ze smlouvy vůči žalobci uznala, důsledkem čehož je nová promlčecí lhůta v délce 10 let. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné. 7. V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud nesouhlasí s právním posouzením předmětné smlouvy soudem prvního stupně jako smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku). Posuzovanou smlouvu je totiž třeba podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. občanského zákoníku). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. občanského zákoníku) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vzniká přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že požadovaná částka 35 000 Kč byla žalobcem žalované poskytnuta v hotovosti v den/při uzavření smlouvy ([datum]). 8. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 10. Současně však je smlouva tzv. spotřebitelským úvěrem, neboť žalovaná ji uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), a vzhledem k době jejího uzavření se na ni vztahuje režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“). 11. Dle § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 12. Dle § 1 věty druhé ZSÚ-II, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 13. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou s tím, že ujednání„ o poplatcích“ vyhodnotil jako rozporná s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku), a proto absolutně neplatná. Žalobu proto v rozsahu nároku na zaplacení úroků ve výši 1 748 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč zamítl. Odvolací soud s tímto posouzením věci nesouhlasí, má za to, že není ani dostatečně odůvodněné, ale především je předčasné. Soud prvního stupně v daném případě totiž pochybil, pokud se vůbec nezabýval otázkou, která je důležitá pro posouzení platnosti smlouvy jako celku, tj. zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované (§ 9 odst. 1 ZSÚ-II). 14. Dle § 9 odst. 1 ZSÚ-II, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 15. Dle § 22 odst. 5 ZSÚ-II, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. 16. V právní praxi již není pochyb o tom, že neplatnost zakotvená v citovaném ustanovení je neplat