27 CO 196/2021-92 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 31. 12. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 137 400 Kč s 10% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 726 000 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, z částky 290 400 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení a z částky 121 000 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení. V prvé řadě uvedl, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek společnosti [právnická osoba], se sídlem v [obec], [IČO] (dále jen„ dlužník“), a na její majetek prohlášen konkurs. Současně byl žalobce jmenován insolvenčním správcem. Do majetkové podstaty dlužníka byla pod položkou [číslo] sepsána i pohledávka za žalovaným ve výši 1 137 400 Kč. Mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla 12. 11. 2018 uzavřena smlouva o koupi souboru movitých věcí; žalovanému předán téhož dne. Sjednanou kupní cenu ve výši 600 000 Kč bez DPH, tj. 726 000 Kč vč. DPH, dlužník vyúčtoval žalovanému fakturou [číslo] ze dne 30. 11. 2018 splatnou 27. 8. 2019. Mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla 17. 12. 2018 uzavřena další kupní smlouva o koupi souboru movitých věcí; žalovanému předán téhož dne. Dohodnutou kupní cenu ve výši 340 000 Kč bez DPH, tj. 411 400 Kč vč. DPH, dlužník vyúčtoval žalovanému fakturou [číslo] ze dne 5. 12. 2018 splatnou 1. 9. 2019 na částku 290 400 Kč a fakturou [číslo] ze dne 13. 12. 2018 splatnou 9. 9. 2019 na částku 121 000 Kč. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce 5. 5. 2020 vyzval žalovaného k zaplacení částky 197 400 Kč, která nebyla dosud uhrazena; dle účetnictví dlužníka měly být 9. 10. 2019 na úhradu předmětných faktur zaplaceny pouze částky 600 000 Kč, 240 000 Kč a 100 000 Kč, tj. kupní ceny bez DPH. K těmto platbám však není v účetnictví dlužníka evidován žádný doklad a samotné zaúčtování k prokázání této skutečnosti nepostačuje. Nato jednatel žalovaného telefonicky kontaktoval žalobce se sdělením, že jde o nedoplatky ve výši DPH a k jejich úhradě dojde do poloviny června 2022, jakmile mu přijde jiné plnění. Ani přes požadavek žalobce jednatel žalovaného tento příslib nezaslal písemně ani emailem. Na základě další urgence jednatel žalovaného sdělil žalobci, že dlužné částky odvede přímo správci daně Ani přes upozornění, že takový postup není možný a dlužné částky je nutno uhradit do majetkové podstaty dlužníka, již žalovaný nereagoval ani ničeho nezaplatil. Žalobce proto dopisem z 27. 9. 2020 žalovaného opakovaně vyzval k úhradě všech dlužných částek a následně byl žalovaný k úhradě vyzván dopisem právního zástupce žalobce dne 23. 10. 2020. Vzhledem k tomu, že jediný společník a jednatel žalovaného je bratrem jediného společníka a jednatele dlužníka a jediný společník a jednatel žalovaného byl rovněž zaměstnancem dlužníka, má žalobce důvodné pochybnosti o tom, zda k úhradám skutečně došlo, neboť nesprávným vedeným účetnictvím dlužníka mohlo dojít k získání majetkového prospěchu v rámci rodiny jediného společníka a jednatele dlužníka na úkor věřitelů a majetkové podstaty. 2. Žalovaný potvrdil uzavření kupních smluv i vystavení faktur, ohradil se však proti tvrzení žalobce, že částka 940 000 Kč, tj. součet kupních cen bez DPH, dosud nebyla uhrazena. Zdůraznil, že v čl. II (který je stejného znění v obou kupních smlouvách) bylo ujednáno přenesení povinnosti úhrady daně z přidané hodnoty z prodávajícího (dlužníka) na kupujícího (žalovaného). Daň z přidané hodnoty tak měl příslušnému finančnímu úřadu hradit přímo žalovaný, nikoliv dlužník (prodávající) a žalobci nárok na úhradu DPH vůči žalovanému nevznikl. Vyslovil přesvědčení, že veškeré nároky žalobce z obou kupních smluv již uhradil. Současně doložil dva jednorázové příkazy z 9. 10. 2019 k úhradě částek 340 000 Kč a 600 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Při jednání žalovaný sdělil, že DPH finančnímu úřadu dosud nezaplatil, neboť čeká na registraci plátce DPH. 3. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného uvedl, že již 4. 11. 2019 požádal o součinnost [právnická osoba], která mu dne 19. 11. 2019 sdělila, že dlužník u ní má vedeny pouze dva běžné účty (oba zrušeny v listopadu 2019). Protože se ani v jednom případě nejednalo o bankovní účet, na který žalovaný dle svého tvrzení zaslal platby v celkové výši 940 000 Kč, začal žalobce zjišťovat, zda nešlo o účet úvěrový, neboť dlužník měl vůči [právnická osoba], povinnost hradit úvěr, který zajišťovala práva vůči jednateli dlužníka. Pokud by došlo k úhradě na tento účet, zřejmě by se jednalo o snahu o co největší ponížení předmětného úvěru namísto jiných dluhů, u kterých neexistovalo zajišťovací právo vůči jednateli dlužníka. Byť povinnost tvrzení a důkazní ohledně tohoto účtu je na žalovaném, žalobce sám dne 26. 3. 2021 požádal [právnická osoba], o zaslání výpisu z účtu č. [bankovní účet] za účelem ověření, zda se skutečně jednalo o úvěrový účet a zda na tento účet byla úhrada provedena. (Odpověď na tuto žádost však ke dni vyhotovení písemné repliky žalobce neobdržel.) K tvrzení žalovaného, že se s dlužníkem dohodl na zaplacení DPH přímo správci daně, žalobce zdůraznil, že bylo primárně povinností dlužníka jako prodávajícího odvést DPH správci daně a k jinému ujednání nemůže být nyní přihlíženo. Nadto žalovaný ani netvrdil a neprokazoval, že by DPH skutečně uhradil. Pokud k zaplacení nedošlo, nárok na zaplacení zbývající části kupní ceny náleží do majetkové podstaty dlužníka; žalovaný již není oprávněn platit jiné osobě než žalobci jakožto insolvenčnímu správci dlužníka (viz § 249 insolvenčního zákona). Pokud by žalovaný platbu za dlužníka vůči správci daně učinil, bylo by možno uvažovat o zániku povinnosti žalovaného k úhradě v této části. Pokud k úhradě nedošlo, tvrzené sjednání úhrady DPH za dlužníka vůči správci daně lze považovat pouze za platební místo, které prohlášením konkursu však již bylo zcela jistě nahrazeno. V tento okamžik již nelze správce daně upřednostnit před ostatními věřiteli dlužníka. Nadto podle názoru žalobce nebyly splněny zákonné podmínky pro přenesení daňové povinnosti z dlužníka na žalovaného. Zákon o DPH uvádí případy, ve kterých lze uplatňovat přenesení daňové povinnosti, nicméně předmětná transakce žádnou takovou výjimku nenaplňuje. Následně vzal žalobce žalobu zpět co do částky 940 000 Kč s příslušenstvím s tím, že [právnická osoba], poskytla výpis z úvěrového účtu, z něhož je zřejmé, že tato částka byla žalovaným uhrazena dne 9. 10. 2019. Soud prvního stupně řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil. 4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 32 147,20 Kč (II. výrok). V odůvodnění stručně zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalovaného. Konstatoval, že žalovaný zaplatil dlužníkovi (prodávajícímu) částku 940 000 Kč a dosud neuhradil daň z přidané hodnoty ve výši 197 400 Kč Smlouvy uzavřené 12. 11. 2018 a 17. 12. 2018 mezi dlužníkem a žalovaným podřadil pod § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) upravující kupní smlouvu. Rovněž citoval § 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Poukázal na to, že platností ujednání o přenesení daňové povinnosti se opakovaně zabýval i Nejvyšší soud (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 132/99 a sp. zn. 33 Cdo 2178/2000), a to v souvislosti s daní z převodu nemovitostí. Uzavřel, že ujednání mezi dlužníkem a žalovaným obsažené v obou kupních smlouvách (čl. II čtvrtý odstavec obou těchto smluv) o povinnosti žalovaného odvést dan z přidané hodnoty ve výši odpovídající žalované částce bylo dostatečně určité, neboť je patrné, jaké částky a komu má žalovaný jako kupující zaplatit. Šlo o soukromoprávní závazek mezi stranami kupní smlouvy. V souladu se smluvním ujednáním žalovaný jako kupující uhradil kupní cenu ve výši 940 000 Kč a dále podle tohoto ujednání měl zaplatit 197 400 Kč na dani z přidané hodnoty finančnímu úřadu. Na platnosti této smluvní povinnosti nic nemění ani skutečnost, že podle § 92a zákona o dani z přidané hodnoty, resp. podle nařízení vlády č. 361/2014 Sb., se nejednalo o obchod, na který lze aplikovat režim přenesené daňové povinnosti, neboť podle § 241 daňového řádu dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná, tedy povinnou osobou ve vztahu k finančnímu úřadu je stále prodávající. Na platnosti ujednání o přenosu daňové povinnosti nemění nic ani skutečnost, že dlužník jako prodávající vystavil žalovanému daňové doklady včetně vyúčtování DPH. Daňový doklad je totiž jednostranným jednáním prodávajícího a nelze z něho usuzovat, že by došlo ke změně původního závazku sjednaného v kupních smlouvách. Poukaz žalobce na § 249 odst. 2 insolvenčního zákona označil za nepřiléhavý, neboť„ v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovanou částku v insolvenčním řízení uplatnil vůči společnosti v konkurzu finanční úřad a z majetkové podstaty byla tato čá