27 CO 53/2022-331 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 547 505 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se jedná o rozhodnutí ve věci poté, kdy žalovaný plnil žalobci na základě původního zavazujícího pravomocného rozsudku, který však byl k dovolání žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Žalovaný na výslovný dotaz soudu při novém projednání věci uvedl, že se nemíní domáhat vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky, kterou dle původního pravomocného rozsudku vyplatil žalobci. Žalobce proto v této fázi řízení navrhl, aby žaloba byla zamítnuta (žalobou uplatněnou částku žalovaný zaplatil, dle § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), však za této procesní situace nemůže vzít žalobu zpět). Soud se tedy věcí samou zabýval opětovně a v podstatě dospěl ke stejným závěrům jako při svém původním rozhodování (původní rozsudek ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, v rozsahu II. a III. výroku potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222, to vše zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, čj. 23 Cdo 2154/2021-246), tj. že žalobcův žalobní nárok byl v rozsahu, v němž bylo žalobě původně pravomocně vyhověno tzv. po právu, a jen z toho důvodu, že žalovaný tento nárok žalobci již splnil, nelze rozhodnout jinak než žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 150 o. s. ř., když důvody hodné zvláštního zřetele podmiňující aplikaci tohoto ustanovení spatřoval v tom, že podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je soud sice povinen rozhodovat o nákladech řízení podle procesního úspěchu ve věci (žaloba byla zamítnuta, v řízení byl tedy procesně úspěšný žalovaný), ale současně musí přihlédnout i k tomu, že v nastalé procesní situaci došlo rozhodnutím zákonodárce k negování postavení žalobce jako pána sporu (v řízení muselo být pokračováno z důvodu neúčinnosti úkonu případného zpětvzetí žaloby dle § 96 odst. 6 o. s. ř.). Tím ale dochází k popření elementární zásady civilního procesu, principu projednatelnosti. Pokud tedy zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalovaného, měla by mu být přiznána i náhrada nákladů řízení. V poměrech projednávané věci tak soud přihlédl k tomu, že žalovaný pohledávku žalobce zaplatil, a proto by z hlediska teorie civilního procesu mělo dojít ke zpětvzetí žaloby a k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř., což ovšem z důvodu § 96 odst. 6 o. s. ř. žalobce učinit nemohl. Proto přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (žalobci nemohl náhradu nákladů řízení přiznat pro jeho procesní neúspěch a žalovanému proto, že byl v řízení procesně úspěšný pouze z důvodu aplikace § 96 odst. 6 o. s. ř., který dle soudu prvního stupně popírá právo žalobce„ nesoudit se“). 2. Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že ačkoli v odůvodnění rozsudku zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, kterým byla posuzována ústavnost § 96 odst. 6 o. s. ř., jeho závěry se, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, již dále neřídil. Poukazoval na to, že ve věci byl fakticky úspěšný, ale žalobu nemohl vzít zpět z důvodu § 96 odst. 6 o. s. ř., resp. pro neúčinnost takového úkonu. Žaloba tedy byla zamítnuta, ale nikoli z důvodu faktického neúspěchu žalobce (např. v důsledku opomenutí), ale z důvodu jednání žalovaného spočívajícího v plnění po právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222. Pokud tedy byl zákonodárcem donucen k tomu, aby spor skončil zamítnutím žaloby, i když žaloba byla podána po právu, nelze na zamítnutí hledět jako na neúspěch žalobce a úspěch žalovaného. Přitom ani samotný § 142 o. s. ř. s právem na náhradu nákladů řízení zamítnutí či vyhovění žalobě výslovně nespojuje, rozhodujícím je úspěch ve věci a žalobce ve věci fakticky úspěšný byl. Nebyla-li mu v takovém případě náhrada nákladů řízení přiznána, jedná se o porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soud prvního stupně žalobce s poukazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) k náhradě nákladů řízení nezavázal, zásah do jeho ústavně zaručených práv nevyváží. Svůj nárok vůči žalovanému musel uplatnit žalobou a vznikly mu s tím významné náklady, které vynaložil účelně. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek změnil a žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznal. 3. Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání i žalovaný. Poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalovaného, ale v rozporu s tímto závěrem, žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Právní posouzení učiněné soudem prvního stupně při aplikaci § 150 o. s. ř. je tak nesprávné a vnitřně rozporné (soud konstatuje nemožnost soudcovské tvorby práva, ale obratem se takové tvorby práva dopouští). Připustil, že za jistých okolností může být nesprávné a nelogické rozhodnutí zákonodárce důvodem zvláštního zřetele hodným, ne však v každém případě. Vyslovil přesvědčení, že žalobce se do této procesní situace dostal sám svým vlastním přičiněním, jeho advokát nepochybně věděl o důsledcích v situaci, kdy jsou v rámci dovolání zrušeny rozsudky, na které bylo plněno, že v takové chvíli dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce, které je povinen vrátit. Žalobce však ani přes opakované výzvy žalovaného bezdůvodné obohacení nevydal a celá situace vyvrcholila v to, že žalobce sám navrhoval zamítnutí žaloby. Nastalou situaci proto zapříčinil zmatečný procesní postup žalobce. Důvodem zamítnutí žaloby tak bylo jen a pouze rozhodnutí žalobce a jeho následný procesní návrh, nikoliv rozhodnutí zákonodárce (právní úprava). Z procesního hlediska nelze na zamítnutou žalobu hledět jako na úspěšnou, a to jen ze samotné povahy postavení žalobce. Navrhl, aby soud rozsudek v odvoláním napadené části změnil a náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V reakci na odvolání žalobce žalovaný zopakoval mnohé argumenty ze svého odvolání a dodal, že dle jeho názoru žalobce není k podání odvolání ani aktivně legitimován, neboť soud jeho návrhu vyhověl v plném rozsahu (žaloba byla v souladu se žalobcovým návrhem zamítnuta), výsledek je tak plně v souladu s jím projevenou procesní vůlí. Navíc i výrok, kterým žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, je z procesního hlediska výrokem ve prospěch žalobce, neboť mu přiznává více, než na co má jako procesně neúspěšná strana právo. Vyslovil proto přesvědčení, že odvolání žalobce by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 6. Především je nutno uvést, že odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného, že by žalobce k podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nebyl subjektivně legitimován. Jeho žalobnímu návrhu, upravenému vzhledem k aktuálním okolnostem případu, sice bylo vyhověno, nikoliv však v části týkající se náhrady nákladů řízení, neboť jako ze svého pohledu úspěšný účastník řízení (bylo vyhověno jeho žalobnímu návrhu) požadoval přiznání jejich náhrady, k čemuž nedošlo. Z tohoto úhlu pohledu tedy není pochyb, že k podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobce věcně legitimován je. 7. Procesní postup v posuzovaném případě byl následující: Soud prvního stupně prvním rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, čj. 11 C 170/2018-157, žalobě v podstatě vyhověl. Žalovaný tento rozsudek v rozsahu II. a III. výroku napadl odvoláním. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, čj. 27 Co 141/2020-222, žalovaného zavazující II. výrok prvního rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Po právní moci těchto rozhodnutí žalovaný soudem přiznanou částku zaplatil. Na podkladě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, čj. 23 Cdo 2154/2021-246, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku. Proto bylo ve věci rozhodováno v pořadí druhým (nyní odvoláním napadeným) rozsudkem. 8. Dle § 96 odst. 6 o. s. ř., byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně