27 CO 79/2021-131 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 3. 12. 2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 22 704,67 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 4 073,93 Kč, kapitalizovanými (zákonnými) úroky z prodlení ve výši 1 561,45 Kč, 19,9% úroky z částky 20 000 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení, 30% úroky z částky 2 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení a 9,75% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 22 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení. K tomu uvedl, že na základě žádosti žalované reg. [číslo] ze dne 11. 12. 2015 o poskytnutí kreditní karty a sjednání úvěru k ní, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr k ČSOB kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč Součástí smlouvy byly mimo jiné i obchodní podmínky pro ČSOB kreditní kartu ze dne 1. 4. 2015. Ke dni 11. 12. 2015 byl otevřen úvěrový účet a žalovaná mohla počínaje tímto dnem úvěr čerpat. Ve smlouvě byly sjednány úroky ve výši 19,9 % a pro případ nesjednaného čerpání peněžních prostředků úroky ve výši 30 %. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství hradit v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 25. dni v měsíci; výše měsíční splátky činila 5 % z vyčerpané částky úvěru ke dni vystavení výpisu, minimálně 500 Kč. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovanou zesplatnil žalobce úvěr ke dni 25. 1. 2019, o čemž byla žalovaná informována dopisem z 27. 1. 2019. Ohledně pohybu jednotlivých plateb a čerpání a započítávání úroků a poplatků žalobce odkázal na doloženou transakční historii. 2. Vzhledem k tomu, že žalovaná má ukončený pobyt v ČR a soudu se nepodařilo zjistit její současné bydliště, usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 22 C 125/2020-25, v souladu s § 29 odst. 3 o. s. ř. žalované ustanovil opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec]. 3. Opatrovník žalované namítl, že žalovaná smlouvu neuzavřela a případný podpis na smlouvě není její. Vyslovil přesvědčení, že na smlouvu by bylo nutno pohlížet jako na neplatnou i z toho důvodu, že žalobce před jejím uzavřením dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalované. 4. Žalobce v replice na vyjádření opatrovníka žalované uvedl, že totožnost osoby podepisující smlouvu o úvěru byla ověřena jeho zaměstnancem na základě předloženého občanského průkazu, jehož číslo je totožné s číslem občanského průkazu uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru, a žalovaná rovněž předložila řidičský průkaz. Další ověření totožnosti žalované proběhlo 30. 12. 2015 při předání kreditní karty. Ohradil se proti námitce, že neprověřoval úvěruschopnost žalované, neboť povinnost vyplývající z § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, řádně splnil. Poukázal na to, že podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že se seznámila i s obchodními podmínkami pro ČSOB spotřebitelské úvěry, a to mimo jiné i s čl. 7 obsahujícím prohlášení klienta (žalované) ve vztahu k závazkům vůči jiným subjektům, jakož i prohlášení, že klient informuje pravdivě o všech svých finančních závazcích a údaje uvedené v žádosti jsou úplné, pravdivé a správné. Žalobce prověřil, že žalovaná nepodala návrh na povolení oddlužení, není s ní vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Splnil tak podmínku, aby při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházel především z informací dodaných spotřebitelem (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, č. j. 17 VSOL 127/2017-39). Dále žalobce zdůraznil, že provedl kontrolu informací přes systém CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní úvěrové registry), jeho prostřednictvím zjistil, že žalovaná se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byla schopna své závazky splácet. Žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované i s ohledem na její životní náklady a po jejich zohlednění stanovil platební kapacitu žalované 8 038 Kč, při sjednané splátce 1 000 Kč (5 % z úvěrového limitu 20 000 Kč). V této souvislosti žalobce odkázal i na odbornou literaturu. Zdůraznil, že veškeré podklady nejsou při posuzování úvěruschopnosti hodnoceny izolovaně, ale ve svém souhrnu, aby získal ucelený přehled o finanční situaci žalované. Skutečnost, že žalovaná je schopna svůj úvěr splácet, ověřil nejen na základě skutečností tvrzených žalovanou, ale rovněž prostřednictvím dalších spolehlivých zdrojů. Údaje tvrzené žalovanou rovněž korespondovaly s údaji zjištěnými metodami žalobce. Na základě poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce svá tvrzení k otázce prověřování úvěruschopnosti zopakoval a dále podrobněji rozvedl. Poukázal na doložené listiny s tím, že schvalovací protokol je generován systémem jako doklad o schválení úvěru a obsahuje informace o žádosti o úvěr a jejím schválení. Listina CRIF představuje otisk schvalovacího systému a jsou zde uvedeny veškeré detailní informace a rozbory při zpracování žádosti i jejím následném načerpání. DSTI je ukazatelem sledujícím měsíční poměr úvěrových závazků k měsíčnímu příjmu; žalobce přitom započítává rovněž splátku úvěru, o který žadatel žádá. V dokumentu CRIF je patrná identifikace žadatele, parametry žádaného úvěru a výsledek hodnocení jednotlivých vložených údajů. Z dokumentu je dále zřejmá výše vypočteného dostupného úvěrového limitu i to, zda je požadováno přistoupení další osoby; v daném případě nebylo přistoupení nutné. Rovněž jsou zde uvedeny výpočty rizikovost. Do schvalovacího systému se vkládají data poskytnutá žadatelem a z dokumentu CRIF je zřejmé, že žalovaná nebyla vyhodnocena jako rizikový klient. Žalobce zdůraznil, že není nebankovním poskytovatelem úvěru a je pravidelně kontrolován ČNB, která je dostatečně personálně a odborně vybavena zhodnotit přiměřenost a postupy, které se týkají posuzování úvěruschopnosti, což samo o sobě zajištuje vysoký standard v této oblasti. V daném případě činila platební kapacita žalované 8 038 Kč, tj. od příjmu ve výši 14 500 Kč byly odečteny životní náklady ve výši 6 462 Kč. Splátka ve výši 1 000 Kč měsíčně (5 % z úvěrového limitu 20 000 Kč) tak dle názoru žalobce byla adekvátní tomu, aby ji žalovaná mohla splácet. Nadto platební kapacita 8 038 Kč bezpochyby postačovala nejen k úhradě splátek, ale rovněž k pokrytí mimořádných výdajů žalované, popř. tvorbě úspor. 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl (I. výrok). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 782,60 Kč (II. výrok) a povinnost nahradit České republice – na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (III. výrok). Usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 125/2020-104, soud uložil žalované povinnost zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 12 364 Kč. V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce i obranu žalované a věc posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru („ ZSÚ-II“). V prvé řadě se zabýval otázkou, zda žalobcem předložené dokumenty skutečně podepsala žalovaná. Uvedl, že žalobce předložil dva doklady totožnosti žalované, a to občanský a řidičský průkaz. Obecně sice připustil možné zneužití dokladů, současně však vyzdvihl, že v daném případě žalovaná dokumenty podepisovala vždy v přítomnosti zástupce žalobce. V žádosti o poskytnutí úvěru je uvedeno, že podpis byl ověřen pracovnicí žalobce, smlouva byla podepsána na pobočce žalobce a z potvrzení o převzetí karty vyplývá, že totožnost žalované byla ověřena na základě předloženého občanského průkazu. Soud uzavřel, že za dané situace se jeví nepravděpodobné, že by došlo ke zneužití dokladů totožnosti žalované ze strany jiné osoby a že by zaměstnanci žalobce při osobním kontaktu nepoznali, že nejednají se stejnou osobou, jejíž fotografie se nachází na předloženém občanském průkazu. Podotkl, že podpis žalované na občanském průkazu odpovídá podpisu uvedenému na dokumentech předložených žalobcem. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná dokumenty skutečně podepsala a tvrzení o opaku označil za účelové. Dále se zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy postupoval podle § 9 ZSÚ-II, tedy, zda před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce není nebankovním subjektem, již v době předcházející vedl žalované běžný účet a měl tedy ucelený přehled o jejích příjmem a výdajích, které následně podrobil analýze prostřednictvím svého interního systému a současně lustrací v příslušných registrech prověřil, že žalovaná neměla neuhrazené závazky po splatnosti vůči jiným subjektům. Soud konstatoval, že žalobce svoji povinnost splnil a mezi účastníky tak byla na základě žádosti žalované o poskytnutí kreditní karty a sjednání úvěru dne 11. 12. 2015 platně uzavřena smlouva o úvěru ke kreditní kartě [číslo] (§ 2395 o. z.) a 30. 12. 2015 žalovaná převzala