28 CO 112/2021-112 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 5 C 272/2020-35, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši a za období, jak je specifikováno ve výroku č. I tohoto rozsudku, dále žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 13 140 Kč s příslušenstvím z částky a za období, jak je specifikováno ve výroku č. II zamítl a výrokem č. III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně těmi skutečnostmi, že žalobou ze dne 31. 8. 2020 ve znění pravomocně připuštěné změny se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 080 Kč s 9, 75 % úrokem z prodlení z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení a s 8,19 % úrokem z úvěru z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení, dále zaplacení částky 13 646,88 Kč coby smluvní pokuty, přiznání práva na náhradu nákladů řízení, to na základě žalobních tvrzení, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel 22. 3. 2018 se společností [právnická osoba], [IČO], jako úvěrujícím smlouvu o úvěru [číslo] dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba], zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena společností [právnická osoba] smlouvou ze dne 11. 12. 2019 společnosti [právnická osoba], [IČO], která ji poté smlouvou z 26. 5. 2020 postoupila žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Dle smlouvy o úvěru původní věřitel poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 18 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou dne 22. 3. 2018. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr ve výši 18 000 Kč spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru, s inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti v třinácti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč Poslední splátka byla splatná 22. 4. 2019. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 28 080 Kč. V souladu s článkem V. smlouvy o úvěru žalobkyně uplatňuje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 28 080 Kč, a to za dobu od 23. 4. 2019 do 20. 8. 2020 (tj. za 486 dní). 3. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem žalobkyně tvrdila, že podstatným byl jeho pravidelný a prokazatelný měsíční příjem. Žalovaný předložil původnímu věřiteli občanský průkaz a další dokumenty, které původní věřitel požadoval, např. výpis z bankovního účtu, pracovní smlouvu či jiné potvrzení o výši příjmu. Byť žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k dobrovolnému plnění kvalifikovanou výzvou, žalovaná částka uhrazena nebyla. Źalovaný se k žalobě neyyjádřil, v průběhu řízení zůstal pasivní. Z nařízeného jednání se právní zástupce žalobkyně omluvil, souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnost. Na jednání dne 15. 2. 2021 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobce. 4. Soud prvního stupně dále podrobně uvedl svá zjištění, jež učinil z listin a o skutkovém stavu věci, především tedy, ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek k předmětné smlouvě [číslo] uzavřenou 22. 3. 2018, jimiž vzal za prokázáno, že dne 22. 3. 2018 zástupce úvěrujícího věřitele - společnosti [právnická osoba] a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru [číslo] která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dne 22. 3. 2018, kdy žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy obdržel formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, který taktéž podepsal. V žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že žije sám, je svobodný, kuchař s pracovní smlouvou na dobu určitou do 31. 1. 2019 pobírající mzdu ve výši 22 753 Kč. Za bydlení v nájmu vydá měsíčně 10 000 Kč, za stravu 1 500 Kč, ostatní výdaje činí 500 Kč, průměrné měsíční výdaje má ve výši 12 000 Kč. Původní věřitel měl k dispozici výplatní pásky žalovaného za [číslo] s mzdou ve výši 22 130 Kč a za [číslo] ve výši 24 645 Kč, pracovní smlouvu kuchaře na dobu určitou od 1. 2. 2018 do 31. 1. 2019 se zkušební dobou 3 měsíců ze dne 1. 2. 2018. Na základě doložených listin provedl credit scoring dne 22. 3. 2018, kdy konstatoval, že žadateli lze s ohledem na výši volných finančních zdrojů ve výši 9 753 Kč poskytnout úvěr až do výše 18 000 Kč s měsíční splátkou 2 340 Kč. Žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě, že úvěrující, tj. právní předchůdce žalobkyně mu uvedeného dne poskytl částku 18 000 Kč v hotovosti jako bezúčelový spotřebitelský úvěr. Žalovaný se zavázal uhradit úvěrujícímu poskytnutý úvěr ve výši 18 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13 140 Kč v 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč ke každému 22. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Smluvními stranami bylo dohodnuto, že z pravidelných měsíčních splátek budou hrazeny nejdříve úroky, poplatek za správu úvěru, poplatek za hotovostní výběr splátek a až poté poskytnutá jistina. Celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13 140 Kč zahrnovaly poplatek za správu úvěrů ve výši 3 960 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 3 420 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 720 Kč a úrok ve výši 5 040 Kč, – ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období 13 měsíců. 5. Před uzavřením smlouvy o úvěru měl původní věřitel k dispozici pracovní smlouvu žalovaného, výplatní lístky žalovaného za období [číslo] - [číslo] s čistou mzdou ve výši 22 130 Kč, 24 645 Kč, smlouvu o nájmu bytu uzavřenou osobami odlišnými od žalovaného na dobu určitou do 31. 4. 2018 s nájemným ve výši 10 000 Kč měsíčně plus zálohy na energie, plyn, vodné a stočné, úklid ve výši dalších 2 500 Kč. 6. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za citace § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ustanovení § 580, § 2048 občanského zákoníku a dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, upravující bezdůvodné obohacení, uvedl, že měl za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, v němž Ústavní soud rovněž konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet