28 CO 89/2021-58 — Krajský soud v Brně

1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně vydal ve věci výše označený rozsudek, jehož výrokem č. I zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 61 290,99 Kč s úrokem z prodlení od 9. 8. 2019 do zaplacení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušeného kalendářního pololetí, a s úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 61 290,99 Kč od 9. 8. 2019 do zaplacení. Jeho výrokem č. II uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 109 538,22 Kč, a to ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje právní mocí tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a jeho výrokem č. III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, doručené mu dne 7. 3. 2019, jíž se žalobkyně domáhala po žalované tvrzených nároků se smlouvy o úvěru ke kreditní kartě reg. [číslo] uzavřené mezi [právnická osoba] jako původním věřitelem a žalovanou dne 10. 12. 2007, na základě níž poskytnutý revolvingový úvěr žalovaná dohodnutým způsobem řádně nesplácela a [právnická osoba] proto od této smlouvy odstoupila s účinností ke dni 26. 3. 2009 s požadavkem okamžitého splacení všech úvěrových pohledávek. Původní věřitel uplatnil pohledávku v rozhodčím řízení a dle vydaného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. K [číslo], ji vymáhal v exekučním řízení, které bylo s odkazem na judikaturu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek zastaveno usnesením soudního exekutora [exekutorský úřad] – [anonymizováno] ze dne 24. 1. 2018, č.j. [číslo jednací]. Ke své aktivní legitimaci ve věci žalobkyně tvrdila smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2016, na základě níž předmětnou pohledávku vůči žalované s příslušenstvím [právnická osoba] postoupila společnosti [právnická osoba], [IČO], jež ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2016 postoupila žalobkyni. Dlužnou částku žalovaná neuhradila žalobkyni ani po předžalobní upomínce jejího advokáta ze dne 15. 1. 2019. 3. Poté, kdy na základě částečného zpětvzetí žaloby co do částky 61 291 Kč, z této co do částky 20 733,64 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru a co do částky 40 557,36 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení, bylo řízení usnesením ze dne 2. 10. 2019, č.j. 116 C 137/2019-21, ve zpětvzatém rozsahu zastaveno, soud prvního stupně za postupu podle § 115a o.s.ř. (bez nařízení jednání, když strany s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasili) ve věci předmětným rozsudkem rozhodl. Z předložených listinných důkazů, v návaznosti na ustanovení § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), dospěl k závěru o uzavření smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou ze dne 10. 12. 2007 podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, na základě níž byl žalované poskytnut revolvingový úvěr s výší úvěrového limitu 60 000 Kč, který žalovaná prostřednictvím kreditní karty využívala. Podle § 502 odst. 1 věty první obchodního zákoníku bylo povinností žalované od doby poskytnutí úvěru platit úroky ve výši 19,9 % ročně z vyčerpané a dosud nesplacené jistiny. Žalovaná, jež se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši uvedené v příslušném výpisu, tuto svou smluvní povinnost porušila, když splátky řádně a včas nehradila. V důsledku toho právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s úvěrovými podmínkami ke dni 26. 3. 2009 odstoupila od smlouvy. Dle historického výpisu z úvěru vyhotoveného ke dni 21. 10. 2009 dlužila žalovaná na jistině částku 60 187,39 Kč a na poplatcích částku 1 103,60 Kč. Za prodlení žalované s plněním jejího peněžitého závazku vzniklo věřiteli v souladu s § 517 občanského zákoníku právo na úrok z prodlení ve výši vycházející z § 1 nařízení vlády 142/1994 Sb. ve znění ke dni splatnosti dlužné částky, tj. ke dni 26. 3. 2009. Tvrzenými smlouvami o postoupení pohledávek měl soud prvního stupně za doloženu aktivní legitimaci žalobkyně ve věci. Soud prvního stupně posoudil žalobu za důvodnou jen částečně. Jako nedůvodnou v době svého rozhodování ji ohledně částky 61 290,99 Kč sestávající ze žalované jistiny ve výši 61 187,39 Kč a ze žalovaných poplatků ve výši 1 103,60 Kč výrokem č. I svého rozsudku zamítl, to včetně úroku z prodlení v jeho zákonné sazbě z částky 61 290,99 Kč od 9. 8. 2019 do zaplacení a včetně úroku ve výši 19,9 % ročně z částky 61 290,99 Kč (správně má být 60 187,39 Kč) od 9. 8. 2019 do zaplacení. Měl za prokázáno, že žalovaná dne 8. 8. 2019 žalobci zaplatila částku ve výši 61 291 Kč, přičemž jasně a srozumitelně uvedla, že se jedná o platbu na jistinu. Tuto skutečnost doložila poštovní poukázkou o provedení platby této částky dne 6. 8. 2019. Soud prvního stupně proto nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaná u své platby neuvedla, zda je určena na úhradu jistiny nebo příslušenství. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, soud prvního stupně uvedl, že určení dluhu může spočívat i v tom, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, které odpovídá právě výši jednoho z více dluhů. Není proto pochyb o záměru žalované použít částku ve výši 61 291 Kč na úhradu jistiny a poplatků, když se od předmětu řízení liší pouze v haléřích. Za důvodnou posoudil žalobu co do úroku z úvěru vyčísleného částkou 109 538,22 Kč za období od 20. 12. 2007 do 13. 1. 2019, resp. 8. 8. 2019, vycházeje ze sjednané neměnné úrokové sazby 19,9 % ročně, již neshledal ze rozpornou s dobrými mravy, a v tomto rozsahu jí výrokem č. II svého rozsudku vyhověl. Žalované umožnil tímto výrokem uloženou povinnost splnit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč, jejichž výši měl s ohledem na poměry žalované a celkovou výši dlužné částky za přiměřenou, když současně hrazením dluhu ve splátkách nedojde k nepřiměřenému prodloužení uspokojení oprávněného nároku žalobce a současně žalovaná bude schopna i přes nepříznivou finanční situaci tuto částku platit. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně vzhledem k poměru úspěchu účastnic ve věci rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádná z nich právo na náhradu nákladů řízení nemá s konstatováním, že žádná z nich neměal výrazně převyšující úspěch ve věci nad neúspěchem. 4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání jak žalobkyně, tato podáním ze dne 23. 3. 2021 proti jeho zamítavému výroku č. I a proti jeho výroku č. III o náhradě nákladů řízení, tak žalovaná podáním ze dne 1. 4. 2021 proti části jeho výroku č. II týkající se lhůty k plnění ke splnění tímto výrokem jí uložené povinnosti. Žalobkyně ve svém odvolání k nesouhlasu se zamítnutou částí žaloby napadeným výrokem č. I připomněla, že po částečném zastavení řízení usnesením soudu prvního stupně usnesením ze dne 2. 10. 2019, 116 C 137/2019-21, zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně na zaplacení částky ve výši 61 290,99 Kč s úrokem z prodlení z částky od 9. 8. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 109 538,22 Kč a s úrokem z úvěru ve výši 19,9 % ročně z částky 60 187,39 Kč od 9. 8. 2019 do zaplacení. Žalobkyně má za nesprávný postup soudu prvního stupně, neboť úhrada provedená žalovanou po podání žaloby byla v řízení již zohledněna, když soud prvního stupně zmíněným usnesením ze dne 2. 10. 2019 řízení co do provedení úhrady zastavil (konkrétně co do částky 40 557,36 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a co do částky 20 733,64 Kč na kapitalizovaném úroku). Dle názoru žalobkyně tudíž nelze opětovně zamítnout část jejího nároku z důvodu téže úhrady, neboť tímto postupem došlo k duplicitnímu započtení úhrady žalované soudem prvního stupně. Opětovně tedy soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci nemůže o provedené úhradě, o níž v řízení již rozhodl, rozhodnout formou částečného zamítnutí nároku žalobkyně. Poněvadž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí žádný jiný důvod, pro který by neměla být žalovaná částka žalobkyni přiznána, neuvedl, má žalobkyně za to, že jí měla být žalovaná částka přiznána v plné výši. Žalobkyně je rovněž toho názoru, že jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo částečně zastaveno z důvodu úhrady žalované po podání žaloby, tedy v důsledku zavinění žalované. Žalobkyni tak náleží plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši celkem 21 231 Kč Odvolacímu soudu navrhla změnu napadeného rozsudku vyhověním žalobě i v části zamítnuté výrokem č. I předmětného rozsudku a změnu jeho výroku o náhradě nákladů řízení uložením povinnosti žalované k zaplacení částky 21 231 Kč k rukám jejího právního zástupce. Současně uplatnila právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dodala, že v bodu I. výroku napadeného rozsudku soud prvního stupně nesprávně uvedl