37 CO 241/2021-190 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků parc. [číslo] o výměře 24 m2 a parc. [číslo] o výměře 242 m2, vše v obci [obec], [katastrální uzemí], dále jen„ předmětné pozemky“, vytvořených oddělovacím geometrickým plánem [číslo] (výrok I.), žalobce zavázal k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24.341 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce a), žalobkyně b), dále jen„ žalobci“, kteří soudu I. stupně vytýkali, že vyšel z nesprávných skutkových zjištění a věc posoudil nesprávně v rozporu se judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedli, že přílohou kupní smlouvy z roku 1971, jíž předmětné pozemky nabyli, byl geometrický plán, nikoliv zaměření z roku 1970, které neměli k dispozici a z nějž soud I. stupně vycházel. K tíži dobré víry žalobců proto nelze klást, pokud v rámci přípustné odchylky čára o tloušťce 1 mm v případě geometrického plánu představuje v terénu bezmála 3 m. Žalobci zopakovali, že hranice byly vytyčeny pouze na východní straně pozemku, ujali se proto držby pozemků v severní hranici vytyčené přímkou směřující k severu, jak je vyznačena i v geometrickém plánu, a nebylo v jejich možnostech zjistit, že hranice je vymezena špatně. Oplocení vystavěné v roce 1971 na základě rozhodnutí komise výstavby národního výboru založilo stav, jenž trvá dodnes. Jestliže tedy držba trvala alespoň 35 let a není prokázán nepoctivý úmysl, došlo k vydržení takového pozemku. Nesrovnalosti v oplocení vyšly najevo až v roce 2019, jak bylo zjištěno z výpovědí svědků [příjmení] (starosty [územní celek]), [příjmení], [příjmení], [anonymizováno], přičemž umístění plotů nerozporovali současní vlastníci pozemků, jejich právní předchůdci, národní výbor, soudní znalec ani zemědělské družstvo, jež pozemky obhospodařovalo. [obec] pozemků nebyly zpochybněny ani v letech 1978 a 1985, kdy proběhlo místní šetření. Soud I. stupně nezohlednil ani reálný stav v nepřehledném, kopcovitém terénu, pro který nemůže obstát závěr, že odchylka byla zřejmá pouhým okem. Soud I. stupně bez opory v provedeném dokazování shledal nepravděpodobné, že by při zaměření pozemku v roce 1970, jehož se žalobci nezúčastnili, [jméno] [příjmení] nesdělil žalobcům, že rozhrada na severní hranici neodpovídá hranici vlastnické. Žalobci jen podepsali kupní smlouvu, realizace převodu pozemků, vyhotovení kupní smlouvy i zaměření pozemku bylo na obci [obec], která pak dne 23. 3. 1971 vydala rozhodnutí o přípustnosti stavby oplocení na severní hranici pozemku a nikdy jej nerozporovala, stejně jako řada vlastníků sousedních pozemků. Jejich dlouhodobou nečinností tak byli žalobci utvrzováni ve své dobré víře, kdy po dobu 50 let pokojný stav nikdo nerozporoval. Uvedené nasvědčuje rovněž objektivní omluvitelnosti omylu žalobců. Žalobci mají za to, že jejich dobrou víru dokládá rovněž znalecký posudek z roku 2004, neboť znalec vycházel z rozsahu pozemku až po oplocení a do ocenění zahrnul i trvalé porosty, jež se nacházely na pozemcích sporných, a žalobci tak zaplatili daň ze převodu nemovitých věcí v rozsahu pozemků až po oplocení. Závěr soudu I. stupně, že nemohlo dojít k vydržení nenavazujícího pozemku, případně více navazujících pozemků, považují žalobci za přepjatě formalistický, neboť sporné pozemky jsou od pozemků žalobců odděleny pouze úzkým pozemkem třetího subjektu, o němž jsou žalobci navíc přesvědčeni, a že jej rovněž vydrželi. S poukazem na citovanou judikaturu žalobci zdůraznili, že dobrá víra se presumuje a v pochybnostech se má za to, že je oprávněná. K dobré víře během komunistického režimu je navíc třeba přistupovat se sníženými nároky, přičemž účelem vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. 3. Žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že žalobci opakovaně relativizují institut vydržení a dobré víry, snaží se bagatelizovat svůj omyl při užívání cizích pozemků přes objektivně existující skutečnosti vylučující jejich dobrou víru (právní úprava vydržení v letech 1970 [číslo], několik geodetických zaměření pozemků, výzvy vlastníků). Z geometrických plánů, geodetických měření, zápisů ve veřejném rejstříku i vyjádření vlastníků sousedních pozemků jednoznačně vyplynul průběh a umístění hranice pozemků, žalobci přitom měli možnost se kdykoliv o těchto skutečnostech přesvědčit nahlédnutím do evidence. Žalobci navíc ztratili titul držby, když v roce 2004 převedli práva k pozemkům na syna, věc tak přestali fakticky užívat a disponovat s ní. Žalovaný je přitom vlastníkem pozemků p. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], k.ú. [obec] u [obec], které nabyl kupní smlouvou ze dne 29. 6. 2009 od původního vlastníka pana [příjmení] v rozsahu, bonitách, druzích pozemků a geometrickém zaměření, jak je uvedeno v příslušných listinách. Byť poté synovi žalobců umožnil užívání pozemků, všem zúčastněným bylo zřejmé, kde se hranice mezi pozemky nachází. Žalovaný proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. 5. V posuzované věci byl předmětem sporu nárok žalobců, jež se domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že jsou vlastníky předmětných pozemků s odůvodněním, že předmětné pozemky užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, od 5. 2. 1971 do 28. 12. 2018, vlastnické právo k předmětným pozemkům tak vydrželi. 6. Soud I. stupně přesvědčivě a logicky uvedl, z jakých důkazů vyšel, i jak je hodnotil. Ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, jak jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, nemá odvolací soud připomínek a zcela se s nimi ztotožňuje. 7. Pro právní posouzení soud I. stupně správně aplikoval ustanovení § 134 odst. 1, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“ 8. Soud I. stupně správně shledal splněnou podmínku aktivní legitimace žalobců i podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. 9. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci drží předmětné pozemky po dobu více než 10 let, současně však neshledal jejich držbu oprávněnou. Vyšel přitom ze zjištění, jež nebylo žádnou z procesních stran zpochybněno, že pozemek parc. [číslo] pro k.ú. [obec] u [obec] o celkové výměře 1.154 m2, jenž žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 5. 2. 1971, v níž je tato výměra i uvedena, vznikl sloučením tří částí oddělených od dvou různých pozemků. Při zaměření pozemků pracovníkem střediska Geodezie v [obec] dne 10. 4. 1970 bylo provedeno zaměření pozemku a vytyčením hranice ve východní části dvěma železnými tyčemi, na straně severní ani straně západní hranice vytyčeny nebyly. Žalobci přitom od roku 1971 užívali zaplocený pozemek, krom části pozemků žalovaného o výměře 266 m2 (pozemek [parcelní číslo] ve výměře 24 m2 a [parcelní číslo] ve výměře 242 m2), i další části pozemků jiných vlastníků o celkové výměře 850 m2 (jak bylo prokázáno výpovědí svědka [jméno] [příjmení], jež je v souladu se zjištěními učiněnými z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], starosty [územní celek]). 10. Odvolací soud se ztotožnil se správným závěrem soudu I. stupně, jenž shledal vyloučenou dobrou víru žalobců. [příjmení] totiž byly splněny podmínky oprávněné držby, bylo třeba, aby žalobci byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, jinak řečeno, aby drželi sporný pozemek na základě omluvitelného omylu. 11. V obecné rovině odvolací soud připouští, že lze akceptovat námitku žalobců o tom, že z platného práva nelze dovodit právní povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky, a samotná skutečnost, že nenechali vytyčit hranice jimi držených pozemků, ještě poctivou držbu nevylučuje. Pro posouzení dobré víry žalobců jsou však podstatné okolnosti provázející nabytí vlastnického práva a s tím související držby. Jak sami žalobci uvedli v průběhu řízení před soudem I. stupně i ve svém odvolání proto napadenému rozsudku, k dispozici měli jen geometrický plán bez podrobného zaměření („ zvětšené situace“). Odvolací soud dodává, že pokud při vědomí nedostatečného vytyčení hranice pozemku se znalostí konkrétního pozemku si žalobci byli vědomi komplikované situace v nepřehledném svažitém terénu, situace tím spíše vyžadovala pečlivý přístup k vymezení hranic kupní smlouvou nabytého pozemku. Žalobci tak nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, pokud k vytyčení hranic pozemku nepřistoupili. 12. Byť lze rovněž připustit, že pokud se nabyvatel nemovi