37 CO 384/2017-175 — Krajský soud v Brně

1. Předešlý rozsudek odvolacího soudu v této věci byl částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2020, č.j. 26 Cdo 1214/2019-144. 2. Odvolací soud tak opakovaně rozhodoval o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení specifikované finanční částky a o závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, přičemž byl vázán závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem. 3. V prvé řadě se tak odvolací soud zabýval tím, co a zda vůbec něco si účastníci řízení ujednali ve smlouvě ze dne 11. 8. 2008 (dále jen Smlouva) pro případ, že nebude realizována smlouva o převodu bytu do vlastnictví žalovaného, přičemž odvolací soud byl vázán závazným názorem dovolacího soudu mj. v tom smyslu, že částka 200.000 Kč složená jednorázově žalobci je částí kupní ceny. Odvolací soud neshledal z obsahu smlouvy žádný právní důvod, proč by si za dané situace uvedenou částku či její část mohl žalobce ponechat, přičemž jde o klasickou situaci bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991, odst. 2 o.z., když odpadl právní důvod plnění vzhledem k tomu, že nedošlo k uzavření smlouvy o převodu bytu a žalobci vznikla dle odst.1 téhož ustanovení povinnost jej vydat, a to nejpozději dnem doručení vzájemné žaloby žalobci. 4. V novém odvolacím řízení se tomuto žalobce brání tím, že uplatnil právo na smluvní pokutu plynoucí dle něj ze Smlouvy a podáním došlým odvolacímu soudu uplatnil námitku započtení ve výši shodné s nárokem žalovaného uplatněným ve vzájemné žalobě. Odvolací soud se zabýval smluvním ujednáním účastníků, kterým byla smluvní pokuta sjednána a dospěl k závěru, že v této části je Smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 dřívějšího o.z. Odvolací soud tento rozpor shledává jednoznačné nevýhodnosti pro žalovaného (který by navíc měl být chráněn zvýšeně s ohledem na to, že v principu šlo o nájemní vztah). Výše smluvní pokuty je totiž sjednána tak, že čím více by žalovaný platil nájemné, tím více by v konečném důsledku smluvní pokuta činila (nejvyšší by byla, pokud by bylo nájemné placeno téměř až do doby, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy o převodu). Takové ujednání by pak postrádalo smysl i proto, že by žalobci nejen zůstaly částky nájemného, ale i samotný byt, který by mohl běžně prodat na trhu s nemovitostmi a ještě k tomu by obdržel smluvní pokutu v maximální výši. Odvolací soud za této situace neshledal námitku započtení důvodnou a dle § 220, odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ohledně vzájemné žaloby na vyhovující této vzájemné žalobě. 5. Odvolací soud pouze formálně změnil výroky o náhradě nákladů tak, že jinak správně vyčíslené náklady soudem I. stupně s ohledem na celkový úspěch žalovaného v rozsahu 62 % (při porovnání úspěchu a neúspěchu) přiznal náklady dle § 142 odst. 2 o. s. ř. 6. Žalovaný byl úspěšný též v předešlém odvolacím a dovolacím řízení ve stejném rozsahu 62 %, kdy mu vznikly náklady ve výši 32.250 Kč (tři úkony po 8.860 Kč + tři paušály po 300 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH, z čehož 62 % činí 20.615 Kč, k tomu pak v novém odvolacím řízení přistupuje částka 7.420 Kč úkon + 300 Kč paušál, vše zvýšeno o 21 % DPH zde byl žalovaný již zcela úspěšný při sníženém punktu (nejednalo se již o žalobě žalobce), tedy tyto náklady činí 20.615 Kč + 9.341 Kč, celkem 29.956 Kč.