44 CO 110/2020-323 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, č. j. 62 C 49/2018-282 bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 565 783 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 565 783 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba byla zamítnuta co do požadavku na zaplacení 5 675 735,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 675 735,32 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 39 026 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2020, č. j. 62 C 49/2018-291 byl výše uvedený rozsudek soudu I. stupně doplněn o výrok IV., kterým byla uložena povinnost žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 741 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil v napadené části výroku II. co do částky 5 354 219,93 Kč (náhrada škody 5 209 019,72 Kč, zadostiučinění 145 200,21 Kč), žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o nárok – ušlý zisk v souvislosti s nuceným ukončením podnikatelské činnosti ve výši 1 055 868 Kč, žalobce nesouhlasí se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Předně žalobce připomíná, že převážná většina technických průkazů a COC listů k vozidlům a čtyřkolkám byla žalobci vrácena až dne 19. 3. 2013 na základě potvrzení policejního orgánu na č. l. 860 trestního spisu, nikoliv tedy již dne 31. 1. 2013, jak uvádí soud prvního stupně. Žalobce pak v návaznosti na to nemůže souhlasit s hodnocením, že doba tří, resp. pěti měsíců je dobou přiměřenou ve smyslu ust. § 2 odst. 4 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení mají postupovat s největším urychlením ve věcech, ve kterých byl zajištěn majetek. Policistům nic nebránilo v tom, aby přednostně zaevidovali technické průkazy k vozidlům a čtyřkolkám a tyto vrátili žalobci v řádu jednotek týdnů tak, aby zase mohl obnovit provoz svého podnikání. Policie ČR nutně musela vědět, že prováděla prohlídku v autosalonu, kde odňala technické průkazy k vozidlům a čtyřkolkám a že bez originálů těchto dokumentů nelze žádné vozidlo prodat. Samozřejmě u ostatních odňatých dokumentů lze s ohledem na jejich rozsah uvažovat o tom, že doba 3 - 5 měsíců pro jejich vrácení není nezbytně nepřiměřená. Postup Policie ČR je proto v tomto ohledu třeba vyhodnotit jako nesprávný úřední postup. Dále žalobce považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že daný nárok je promlčený, neboť promlčecí lhůta začala plynout nejpozději od 28. 2. 2013, když žalobce se měl o vzniku škody dozvědět nejpozději ke dni 28. 2. 2013. Žalobce upozorňuje, že předmětem řízení je jeho nárok na ušlý zisk z podnikání za dobu od 21. 10. 2013 (zahájení trestního stíhání) do 5. 4. 2017 (právní moc zprošťujícího rozsudku). Je tedy vyloučeno, aby se žalobce dozvěděl o výši škody již dne 28. 2. 2013. Z tohoto hlediska se soud prvního stupně s nárokem žalobce v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevypořádal a rozsudek je v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Nárok 1 055 868 Kč dle žalobních tvrzení představuje ušlý zisk za dobu od nezákonného zahájení trestního stíhání 21. 10. 2013 až do 5. 4. 2017, a je tedy vyloučeno, aby byl tento nárok za (celou) uvedenou dobu promlčený. Žalobce pak za podstatnou chybu soudu prvního stupně považuje, že předmětný nárok hodnotil pouze pod náhledem předpokladu nesprávného úředního postupu, tzn. nevrácení odňatých technických průkazů v přiměřené době v souladu se zásadami trestního řízení. Žalobce zdůrazňuje, a uvedl to v žalobě samotné a následně i v jednotlivých doplněních, že nemožnost jeho podnikání byla dána také tím, že namísto odložení věci byl usnesením ze dne 21. 10. 2013 obviněn. Tímto nezákonným rozhodnutím mu tak bylo definitivně zabráněno v tom, aby své podnikání obnovil a pokračoval v něm. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku s těmito okolnostmi nijak nevypořádal a také v tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný. Dle názoru žalobce nelze důsledky jednotlivých postupných kroků orgánů činných v trestním řízení od sebe separovat, neboť nemožnost pokračovat v podnikání byla nepochybně dána nejdříve odnětím technických průkazů na několik měsíců a následně byla nemožnost obnovení a pokračování v podnikání dána také vydáním nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání. Tedy postupně nastaly dvě okolnosti (nejdříve nesprávný úřední postup a následně nezákonné rozhodnutí), kdy každá z těchto skutečností směřovala v určitou dobu ke stejnému následku – nemožnosti obnovy a pokračování v dosavadním podnikání. Dle žalobce soud I. stupně nesprávně uzavřel, že k přiznání daného nároku na náhradu škody nebyl naplněn základní předpoklad, tzn. nezákonné rozhodnutí, navíc nalézací soud v této souvislosti zcela opomněl hodnocení vlivu usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně i ohledně žalobního nároku na zaplacení náhrady škody ve formě nákladů spojených s předčasným splacením úvěru dle úvěrových smluv č. [PSČ] [číslo] a [PSČ] [číslo], uzavřených se společností [právnická osoba] ve výši 819 818,72 Kč. Vzniklá škoda představující zaplacené úroky z prodlení tak jednoznačně souvisí s nezákonným usnesením o zahájení trestného stíhání ze dne 21. 10. 2013, v jehož důsledku nemohl žalobce znovu začít provozovat svůj autosalon, jak již popsal výše. Kdyby namísto obvinění ze dne 21. 10. 2013 byla daná trestní věc vůči němu Policií ČR odložena, žalobce mohl jako nikoliv obviněná osoba za pomoci provozního úvěru či refinancování stávajících úvěrů od banky obnovit svůj obchod s vozidly a znovu začít dosahovat stejných příjmů jako dosud a mohl by dále splácet oba úvěry. Jedině v důsledku nuceného ukončení podnikatelské činnosti, resp. nemožnosti jejího neobnovení po zahájení trestného stíhání, tak žalobce neměl možnost zajišťovat si dále prostředky ke splácení úvěrů a banka mu proto v souladu s obchodními podmínkami vyúčtovala v roce 2015 úroky z prodlení v celkové výši 819 818,72 Kč. Soud I. stupně dospěl k chybnému závěru (odstavec 119. odůvodnění rozsudku) i ohledně žalobního nároku na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku z prodeje nemovitostí ve výši 3 333 333 Kč, neboť zajištění nemovitostí v době uzavírání daných kupních smluv stále existovalo a zaniklo až později vlastní úhradou části kupní ceny kupujícím na účet státního zastupitelství. V článku I. kupní smlouvy uzavřené prodávajícím [jméno] [příjmení] je konstatováno existující zajištění nemovitostí na základě usnesení státního zástupce. V čl. II. odst. 2 kupní smlouvy uzavřené prodávajícím [jméno] [příjmení] je sjednáno, že kupující uhradí část kupní ceny 2 026 000 Kč na účet státního zastupitelství, neboť se jedná o podmínku zrušení zajištění nemovitostí na základě usnesení státního zástupce. Není tedy pravdou, že by v okamžiku uzavření kupních smluv již zajištění na nemovitostech nevázlo, neboť teprve vlastním složením náhradní hodnoty ve výši 2 026 000 Kč na účet státního zastupitelství v rámci úhrady kupní ceny kupujícím došlo k zániku zajištění na nemovitostech. Jiný postup by byl ze strany státního zastupitelství vyloučený. Pokud by místo vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR trestní věc vůči žalobci v říjnu 2013 odložila, nepochybně by v danou dobu dále netrvalo zajištění předmětných nemovitostí a tato právní závada by negativně neovlivnila žalobcovy možnosti jejich prodeje. Ohledně nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce se odvolává v rozsahu 145 200,21 Kč, když správně měl soud přiznat žalobci na náhradě za nemajetkovou újmu částku v celé požadované výši 595 200 Kč. Žalobce souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že za základ pro výpočet přiznané částky lze považovat srovnávaný případ, ve kterém bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 400 000 Kč, tzn. přibližně 11 111 Kč za měsíc trvání trestního stíhání, které trvalo 3 roky. Proto podle názoru žalobce měl soud prvního stupně žalobci přiznanou částku 400 000 Kč navýšit o zadostiučinění odpovídající dalším šesti měsícům trvání trestního stíhání žalobce, tzn. na 466 666 Kč. Žalobce se rovněž domnívá, že pokud má mít přiznané zadostiučinění stejný reparační efekt jako ve srovnávaném případě, měla by daná částka zohledňovat i dobu vydání rozsudku v této věci s ohledem na odlišnou ekonomickou realitu v čase. Soud prvního stupně zcela přešel, že srovnávané rozhodnutí bylo vydáno v únoru 2016, kdy průměrná mzda v ČR v daném čtvrtletí (1.Q/ 2016) činila 26 480 Kč. Oproti tomu průměrná mzda za druhé čtvrtletí 2019 činila 34 105 Kč. [příjmení] tedy bylo přiměřené zadostiučinění stanoveno v takové výši, které bude odpovídat ekonomické realitě České republiky (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy; viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.