44 CO 116/2021-323 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 108 C 116/2018-280 bylo rozhodnuto tak, že soud konstatuje, že žalovaný svým nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že po nepřiměřeně dlouhou dobu, trvající minimálně 15 let, na pozemcích parc. [číslo] 2060, 2083, k. ú. [část obce], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vše vedeno u [stát. instituce], [územní celek], k. ú. [část obce] nezahájil realizaci některého ze záměrů, předpokládaných Územním plánem města Brna, ani nezměnil část Územního plánu města Brna, regulující přípustné využití uvedených pozemků tak, aby žalobci již nebyli omezeni na svých vlastnických právech k uvedeným pozemkům, ani nevyužil jiné instituty a postupy upravené českým právním řádem, kterými by mohl dosáhnout téhož účelu, a tím porušil vlastnické právo žalobců (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) částku 130 000 Kč s 8,5 % ročním úrokem z prodlení od 8. 11. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) oprávněným společně a nerozdílně částku 130 000 Kč s 8,5 % ročním úrokem z prodlení od 8. 11. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 46 401 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce a) (výrok IV.), žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 45 092 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců b) a c) (výrok V.), žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalovaný, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný odkázal na obdobný spor vedený žalobci, který rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20 s tím, že odkaz napadeného rozsudku na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 je zcela nepřiléhavý. Podstatný rozdíl, který soud I. stupně při své úvaze nezohlednil je skutečnost, že žalovaný neomezuje žalobce v jejich možnosti využívat svůj majetek ve způsobu a rozsahu, který tu byl před vydáním Územního plánu města Brna, jenž má být zdrojem jejich omezení, za které jim má náležet náhrada. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemky, které jsou nyní ve vlastnictví žalobců, byly od roku 1982 nezastavitelné, součástí zemědělské prvovýroby. Soud překvapivě nedospěl ke zjištění a právnímu závěru, že uvedené funkční využití, tedy zemědělská prvovýroba je tím funkčním způsobem využití území, které lze na straně žalobců legitimně očekávat. Právě k tomuto účelu byly předmětné pozemky využity před zásahem provedeným žalovaným. Zastavitelnými se podle provedeného dokazování, ve shodě s tvrzením žalovaného, staly předmětné pozemky žalobců teprve schválením Územního plánu města Brna ze dne 3. 11. 1994. Nezákonným zásahem tedy podle soudu je skutečnost, že územní plán stanovil předmětným pozemkům pro futuro nové funkční využití. Soud I. stupně nevnímá podstatu územního plánu jako svého druhu nabídkového dokumentu. Regulace obsažená v územním plánu omezuje své adresáty, vlastníky nemovitostí, v rozsahu využití jejich nemovitostí do budoucna, ale současně jim neukládá do kdy a v jakém rozsahu se této regulaci mají podřídit tím, že něco postaví. Nevyužití možností jednotlivé pozemky zastavět, či zastavět v rozsahu a intenzitě, kterou územní plán nabízí, nezpůsobuje nezákonnost ani územně plánovací dokumentace ani nesprávný úřední postup na straně územně samosprávného celku, který regulaci vydal a sám od sebe ji nemění. Žalovaný dále tvrdí, že ani jeho vlastní územní plán ho nezavazuje k realizaci výstavby, kterou tento územní plán umožňuje. Na zastavitelnost pozemku neexistuje právní nárok. Fabulace žalobců, co všechno by se dalo na jejich pozemcích vystavět, resp. jakou jinou hodnotu by mohly jejich pozemky mít s odlišným funkčním využitím, nedokazuje omezení žalobců ze strany žalovaného, ani jeho domnělý nesprávný úřední postup, nýbrž toliko opomíjení veřejného práva ze strany žalobců. Z dokazování též nevyplynulo, že by na předmětných pozemcích žalobců byla v územním plánu regulace odpovídající tzv. veřejně prospěšné stavbě, a z tohoto titulu hrozilo žalobcům vyvlastnění. Pochybení soudu prvního stupně spočívá v právním posouzení věci tak, že„ Žalovaný v nyní posuzovaném případě udržoval shora popsaný stav omezení vlastnických práv žalobců po nepřiměřeně dlouhou dobu (18 až 24 let), aniž by jakkoli rozhodl buď o realizaci některého ze záměrů uvedených v ÚPmB na předmětných pozemcích, anebo o upuštění od těchto záměrů, a tedy o odpovídající změně části ÚPmB týkající se pozemků.“ Žalovaný má za to, že stav regulace budoucího funkčního využití pozemků žalobců obsažený v územním plánu není nezákonný, a není mu známo, že by žalobci kdykoliv usilovali o změnu tohoto stavu cestou změny územního plánu. Žalovanému rovněž není zřejmé, o jakých záměrech na předmětných pozemcích žalobců soud hovoří, že by od nich měl žalovaný upustit. Záměrem se ve veřejném stavebním právu myslí konkrétní stavební záměr, pro nějž je zahajováno řízení o umístění stavby, či obdobná řízení navazující na územně plánovací dokumentaci. Žádné navazující řízení na předmětných (cizích) pozemcích žalovaný dosud nevedl. Stran délky trvání regulace žalovaný tvrdí, že stabilita regulace obsažené v územním plánu není přítěží, nýbrž žádoucí hodnotou. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný uvádí, že pokud by se prosadil v judikatuře civilních soudů názor soudu prvního stupně (v rozporu s názorem Ústavního soudu) vyslovený v napadeném rozsudku, znamenalo by to fakticky konec územního plánování v dnes stavebním zákoně normované podobě. S žalobou obdobnou té, které soud prvního stupně vyhověl, by se na soudy mohli obracet prakticky všichni vlastníci nemovitostí, jimž územní plán stanoví jejich budoucí využití v rozporu s jejich zájmy. V nyní projednávané věci ani nejde o omezení pozemků veřejně prospěšnou stavbou. Územní plánování tak, jak je popsáno v § 18 odst. 1 až 4 stavebního zákona, by nemohlo být nadále uplatňováno. Úspěch žalobců je patrně založen na mylném předpokladu, že součástí vlastnického práva k pozemku je možnost zastavět ho dle vlastní libovůle. Nic takového ovšem veřejné právo v České republice nepřipouští. Současně se žalobci snaží etablovat paralelní možnost, jak vymáhat na územní samosprávě funkční využití vlastních pozemků, bez ohledu na veřejnoprávní procesní regulaci. Omezení žalobců nebylo u správního soudu shledáno nezákonným ani nepřiměřeným a zásah civilního soudu v podobě přiznané kompenzace je v této věci maximálně překvapivý. 3. K odvolání žalovaného se žalobci vyjádřili písemně dne 29. 7. 2021, navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Soud I. stupně zcela správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, citovanou v napadeném rozsudku, vyhodnotil, jako nesprávný úřední postup žalovaného, jeho více než dvacet let trvající nečinnost ve vztahu k omezení vlastnického práva žalobců platným územním plánem. Napadený rozsudek není v tomto směru v žádném rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20, na které žalovaný odkazuje. Toto rozhodnutí se týká zcela jiné skutkové situace, kdy se žalobkyně domáhala náhrady za snížení hodnoty jejích pozemků, k níž došlo změnou územního plánu. Žalobci se naopak domáhají náhrady za více než dvacet let trvající omezení svého vlastnického práva regulací pozemků, která spočívá v jejich určení k veřejně prospěšným záměrům, jejichž realizace je v gesci žalovaného (hromadná doprava, depo kolejových vozidel, odstavná parkoviště), aniž by žalovaný přistoupil buď k realizaci těchto záměrů, nebo ke změně regulace pozemků žalobců, případě se žalobci jednal o jiném způsobu řešení této situace. Podstatou nesprávného úředního postupu žalovaného v předmětné věci není skutečnost, že v územním plánu nevymezil určitý konkrétní způsob využití pozemků žalobců a že tím zasáhl do jejich legitimního očekávání. Jak již bylo uvedeno, nesprávným úředním postupem žalovaného je jeho dlouhodobá nečinnost za situace, kdy územní plán po nepřiměřeně dlouhou dobu zásadním způsobem omezuje vlastnická práva žalobců. K tomu žalobci dodali, že se vlastníky předmětných pozemků stali v době platnosti územního plánu z roku 1994, jak je podrobněji popsáno v žalobě. V době jeho projednávání tedy nebyli oprávněni proti jeho návrhu podávat námitky. Žalobci si při nabytí pozemků byli vědomi omezení vyplývajících z regulativů územního plánu, avšak očekávali, že s nimi v rozumné době začne žalovaný jako investor budoucích sta