44 CO 126/2022-81 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby v částce 92 989 Kč (o němž bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně 2.9.2021, č.j. 33 C 80/2021-42), přiměřeného zadostiučinění v částce 560 000 Kč ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen:„ OdpŠk“) za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni z titulu nezákonného trestního řízení (500 000 Kč) a nepřiměřené délky trestního řízení (60 000 Kč), vedeného proti žalobkyni u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], které bylo vůči žalobkyni jako obžalované ukončeno zprošťujícím rozsudkem uvedeného soudu ze dne 10.9.2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.2.2020, č.j. [spisová značka] Trestní řízení trvalo 3 roky a 4 měsíce. Žalované ministerstvo v zákonné lhůtě šesti měsíců předmětný nárok neproplatilo ani věcně nevyřídilo. 2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobkyni uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalovanému částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil závěr, že žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy byla doručena žalovanému dne 29.9.2020, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, a to za situace, kdy trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 24.2.2020. Uvedeného dne nastal počátek běhu lhůty, tj. v okamžiku, kdy žalobkyně a její obhájce byli osobně přítomni při veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci, při němž došlo k vyhlášení usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, soud prvního stupně k ní přihlédl, a proto shledal žalobu ohledně zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy nedůvodnou. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně neshledal ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1532/16) v rozporu s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že písemné vyhotovení konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo doručeno žalované do jednoho měsíce od pravomocného skončení řízení. Ani námitku vis maior v souvislosti s pandemií COVID-19 učiněnou s odkazem na § 651 o. z. neshledal důvodem pro stavění běhu zákonné lhůty, kdy přes onemocnění žalobkyně v průběhu lhůty uvedeným virem a trvání nouzového stavu, byla po celou dobu trestního řízení a následně i podle plné moci z 29.5.2020, přiložené k žalobě pro zastoupení ve věci vymáhání náhrady újmy, zastoupena totožným advokátem, jenž měl po celou dobu běhu subjektivní zákonné lhůty aktivovanou datovou schránku. Onemocnění žalobkyně COVIDem-19 pak trvalo poměrně krátkou dobu 14 dní z celého běhu lhůty. Z uvedených důvodů tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu si žalobkyně podala obsáhlé odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Žalobkyně považuje námitku promlčení vznesenou žalovaným za rozpornou s dobrými mravy. Především z důvodu vyšší moci, jež nastala v průběhu zákonné šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku spočívající v nouzovém stavu vyhlášeném na území České republiky od 12.3.2020 do 17.5.2020, tj. v délce 67 dnů, jež bránila v uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy. Na daný případ je třeba aplikovat § 651 o. z. Jelikož uplatněný nárok je předmětem úpravy práva veřejného, spočívající v náhradě újmy způsobené občanu státem při výkonu státní moci, měly být na něj aplikovány i principy veřejného práva a zejména pak ústavního práva. Zejména zásada v pochybnostech ve prospěch svobody či v pochybnostech mírněji, tj. ve prospěch výkladu příznivějšího pro občana. Žalobkyně připojuje podrobnou argumentaci k odůvodnění ustanovení pro ni příznivějšího počátku běhu zákonné promlčecí lhůty až ke dni 1.4. 2020, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí odvolacího trestního soudu. Výklad zaujatý žalovaným a soudem prvního stupně k počátku běhu promlčecí lhůty považuje za neústavní a matoucí, když lhůty pro uplatnění subjektivních práv v řízeních v podstatě vždy běží ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Počátek ke dni oznámení rozhodnutí v rámci veřejného zasedání, dovozený soudem prvního stupně, je nepřiměřeně tvrdý a v rozporu s principem legitimního očekávání. Nelze pominout ani vyhlášení nouzového stavu v rozhodné době, jakož i onemocnění žalobkyně COVIDem-19, jež jí znemožnilo efektivně uplatňovat subjektivní práva. Celková situace panující v předmětné době znemožňovala žalobkyni přípravu podkladů pro uplatnění nároku, nešlo jen o kontakt s advokátem. V další části odvolání žalobkyně rozebírá oprávněnost jí vypočtené výše peněžité náhrady nemajetkové újmy, jak z titulu vedení nedůvodného trestního stíhání proti žalované, tak pro nepřiměřenou délku tohoto řízení a jednotlivé konkrétní aspekty újmu žalobkyně navyšující. S ohledem na uvedené navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Bránění vyšší moci v uplatnění nároku by musela žalobkyně konkrétně tvrdit a prokázat uvedením konkrétních skutečností, které o této právní skutečnosti svědčí. Žalobkyně tvrdí vyšší moc toliko všeobecně. Nouzový stav vyhlášený usnesením vlády České republiky [číslo] 2020 Sb. ze dne 12.3.2020 neobsahuje žádné zákazy a omezení. Je jen jakýmsi rámcem pro konkrétní opatření. Nelze jej tedy chápat jako vyšší moc, jež by mohla komukoli v čemkoli bránit. Mimořádná opatření přijatá Ministerstvem zdravotnictví dne 17.4.2020 sice obsahovala konkrétní omezení, nelze však přehlédnout výjimku v čl. I. odst. 1 písm. f) pro cesty za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí. Námitka nepříznivé epidemiologické situace přehlíží, že tato nikomu v žádných aktivitách nebránila. Vyšší mocí, jež bránila lidem v určitých činnostech, byla právě uvedená mimořádná opatření, jež však na nutná úřední jednání neměla vliv. Uzavření se žalobkyně doma, aby nepřispívala k počtu kontaktů mezi lidmi, nemůže být chápáno jako projev vyšší moci, nýbrž jako projev jejího svobodného rozhodnutí. Uplatnil-li právo na náhradu újmy na místo žalobkyně její advokát, který ji zastupoval již v trestním řízení, žalobkyně nevysvětlila, v jaké konkrétní činnosti, nutné k uplatnění práva, jí tato situace bránila. K uplatnění nároku vůbec nebylo zapotřebí osobní přítomnosti žalobkyně, věc bylo možné vyřídit poštovní zásilkou, mailem či telefonátem, čemuž epidemiologická situace nebránila. K předsoudně uplatněnému nároku byly připojeny pouze listiny nedokládající, že k tomu bylo zapotřebí aktivního jednání ze strany žalobkyně. Ohledně onemocnění žalobkyně COVIDem-19 v srpnu 2020 nebylo prokázáno ani tvrzeno, zda a kdy žalobkyně onemocněla Ani v opačném případě nelze tuto skutečnost považovat za vyšší moc bránící v uplatnění práva, šlo-li o krátkodobou nemoc. Argumentaci tzv. zákonem „lex covid“ č. 191/2020 Sb. žalovaný zcela odmítá, jelikož se tento předpis netýká hmotněprávních lhůt. Je založen na prokázání omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření, což dokládá i judikatura Nejvyššího soudu Ani existence samotného nouzového stavu, špatné situace či mimořádného opatření není důvodem pro prominutí zmeškání lhůt. Jedinou činností k uplatnění práva u žalovaného mohl být pokyn advokátovi, aby toto učinil. Žalobkyně netvrdí, kdy chtěla tento pokyn advokátovi dát a jaká konkrétní situace jí to znemožnila. Mohla tak učinit kdykoliv v průběhu lhůty a nechtěla-li písemně, mohla tak učinit telefonicky nebo e-mailem, když dohodu o poskytování právních služeb již měla uzavřenu z dřívější doby. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen:„ OdpŠk“) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 8. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 ods.t 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí