44 CO 143/2020-88 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 66 172 Kč s 9,72 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 828 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 342 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů o právní moci rozsudku. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 249 C 80/2014 (dále jen„ průtažné řízení“). Jeho předmětem byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 C 243/2007. V nynějším kompenzačním řízení se žalobce se domáhal zaplacení peněžité satisfakce v částce 77 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že průtažné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo 3 roky a 332 dnů a kdy ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu nebyly činěny úkony po dobu téměř tří let. Dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 17 500 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce 8 750 Kč za první dva roky trvání řízení, s dalším navýšením o 30 % takto stanovené celkové částky s ohledem na hrubý nepoměr celkové délky řízení a doby, po niž nebyly činěny žádné úkony. Oproti návrhu žalobce soud prvního stupně nezahrnul do doby k odškodnění dobu trvání předsoudního uplatnění nároku u žalované. Soud prvního stupně tedy na základě uvedených úvah celkem přiznal žalobci rozsudkem peněžité zadostiučinění v částce 66 172 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle poměru procesního úspěchu ve věci. 2. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání oba účastníci. 3. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. Předně namítl, že soud prvního stupně se dopustil nesprávného postupu tím, že rozhodl bez nařízení jednání v rozporu s § 115a o. s. ř., když nerozhodoval na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť prováděl důkaz předmětným spisem Městského soudu v Brně. Ten však žalobce soudu nepředložil. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 vytkl soudu prvního stupně nesprávné vymezení celkové doby k odškodnění, jež by měla zahrnovat i předsoudní fázi. Zdůraznil, že při stanovení výše zadostiučinění je třeba respektovat i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Je-li v judikatuře dovolacího soudu vyhodnocen význam kompenzačního řízení jako standardní, s přihlédnutím k judikatuře ESLP mělo být přihlédnuto i k jiným kritériím a v návaznosti na to by mělo zadostiučinění odpovídat vyšší částce. Soud prvního stupně také nesprávně dovodil, že žalobce blíže nespecifikoval, čím konkrétně mu měla být způsobena újma, když újma se presumuje. Měl-li soud prvního stupně za to, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení, měl jej náležitě vyzvat a poučit. Žalobce je přesvědčen, že zcela jasně uvedl, čím konkrétně mu byla újma způsobena. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně a v rozporu s judikaturou aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl mít nárok na náhradu v plném rozsahu. Taktéž bylo soudem prvního stupně pominuto rozhodnutí o náhradě za úkony zástupce žalobce spočívající v replice k vyjádření žalobce z [datum] a podání ze dne [datum]. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení. 4. Žalovaný odvoláním napadl výroky I. a III. s tím, že délku řízení vedeného v průtažném řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Soud prvního stupně nesprávně stanovil základní částku za 1 rok trvání řízení v částce 17 500 Kč s redukcí za první dva roky řízení, kdy ve smyslu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu je základní částkou částka 15 000 Kč a úvaha o případném zvýšení či snížení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu. Z uvedené základní částky lze přitom dle judikatury vyjít v případě extrémní délky řízení, což v daném případě, kdy celková délka řízení na dvou stupních činila necelé 4 roky, není splněno. Soud prvního stupně také nesprávně navýšil základní částku z důvodu postupu soudů o 30 %. Nesprávný úřední postup, za nějž je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za niž by mělo být poskytované zadostiučinění navyšováno. Nelze jej hodnotit dvakrát z téhož důvodu, kdy k použití došlo při stanovení základní částky 17 500 Kč a pak opětovně při navýšení o 30 %. S ohledem na uvedené navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá. 5. V replice k odvolání žalovaného z [datum] žalobce uvedl, že nelze délku průtažného řízení hodnotit jako přiměřenou, když z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva by šlo o délku dvojnásobnou a tedy extrémní. Pokud jde o navýšení základní částky učiněné soudem prvního stupně, odkázal na sjednocující stanovisko, podle něhož při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Není tedy pravdou, že by se žalobci dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát. S výjimkou nepřiznání odškodnění za předsoudní fázi rozhodl soud prvního stupně správně. Navrhl nevyhovění odvolání žalovaného s tím, že na svém odvolání setrvává. 6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou dle obsahu odvolání uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není ve výsledku zcela správný. 7. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 8. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 9. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk ve spojení s § 31a OdpŠk), a to v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původním průtažnému řízení. 10. Na základě provedeného odvolacího řízení a po přezkoumání věci i nad rámec uplatněných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že závěry soudu prvního stupně obstojí ohledně dovození nepřiměřené délky průtažného řízení. Je zřejmé, že trvání průtažného řízení po dobu 3 let a 332 dnů, byť na dvou stupních soudní soustavy nelze považovat za přiměřené. Žalobce tak má nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy řízení ve smyslu § 31a o. s. ř. 11. Oproti soudu prvního stupně nicméně odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že vymezení rozhodné doby průtažného řízení pro účely odškodnění by nemělo být v zásadě ohraničeno pouze délkou samotného řízení před soudem. Aktuální judikatura dovolacího soudu oproti sjednocujícímu stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]) z dřívější doby připustila v kontextu aktuální