44 CO 96/2022-452 — Krajský soud v Brně

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání vůči první žalované s odůvodněním, že pro vydání takového rozsudku nejsou splněny zákonné podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť uvedená žalovaná podala včas nejenom odpor proti platebnímu rozkazu, ale i své vyjádření k žalobě a dostála tak dikci § 114b odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ve lhůtě tam uvedené. Nelze proto mít za to, že první žalovaná nárok žalobkyně ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. uznala. 2. Usnesení soudu prvního stupně napadla žalobkyně v celém rozsahu odvoláním s tím, že pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny zákonné podmínky, když poslední den lhůty k podání vyjádření k žalobě v daném případě neuplynul až dne 7.6.2013, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž již dne 6.6.2013. Podala-li žalovaná 1. vyjádření k žalobě až dne 7.6.2013, učinila tak již opožděně poté, co nastala fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a jsou tedy splněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání ve vztahu k první žalované. Označila judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž vydání dílčího rozsudku pro uznání vůči některému ze žalovaných nebrání solidarita procesního společenství na straně žalovaných a dále dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou proti němu uznal, soud rozhodne podle ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu by měl soud vydat rozsudek pro uznání i tehdy, jestliže žalovaný dodatečně ještě před jeho vydáním se ve věci písemně vyjádřil tak, že žalovaný nárok neuznává a vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. V případě pozdního vyjádření k žalobě nenastane fikce uznání nároku jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. Byla-li v řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, jímž přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, jež zákon předjímá. Rovněž dle Ústavního soudu platí, že marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, bez ohledu na to, zda později nároku oponoval vylíčením rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu. Nemůže být zaměňována fikce uznání za vyvratitelnou domněnku. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení buď změnil tak, že vydá rozsudek pro uznání, jímž uloží žalované 1. povinnost zaplatit žalobci částku 4 252 205 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku nebo aby zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná 1. v obsáhlém vyjádření k odvolání označila napadené usnesení za správné a odvolání za nedůvodné. V případě, že by byl odvolací soud dospěl k názoru, že ke zmeškání lhůty 1. žalovanou došlo, není podle jejího názoru vydání navrhovaného rozsudku na místě. Odkazuje na jí konkrétně označenou judikaturu Ústavního soudu, jež shrnula jednotlivé dílčí poznatky pro možnost použití kvalifikované výzvy a vydání rozsudku pro uznání do několika obecných východisek, podle nichž musí obecné soudy při posuzování podmínek pro vydání rozsudku uznání postupovat velmi uvážlivě, citlivě, zda je vydání na místě a zda tu jsou či nejsou okolnosti nasvědčující tomu, že ze strany žalovaného se jedná o procesní obstrukce či celkovou pasivitu žalovaného. Ústavní soud dále dovodil, že pokud lze z chování žalovaného dovodit, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se bránit, nelze uplatňovat § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř. pro rozpor se zásadami občanského soudního řádu a práva na spravedlivý proces. Fikce uznání je určena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, nikoliv tehdy, kdy žalovaný projevil nesouhlas se žalobou a svůj zájem účastnit se projednání a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměru ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Také musí soudy zvažovat, zda je žaloba po obsahové stránce dostatečným základem pro vydání rozsudku, kdy se žalovaný řádně a včas na kvalifikovanou výzvu vůbec nevyjádřil. Z chování 1. žalované, která krátce po doručení platebního rozkazu vyjádřila nesouhlas se žalobou podáním odporu a vyjádření podala dle žalobce jeden den po uplynutí stanovené lhůty, je zřejmé, že nebyla po celou dobu řízení k žalobě lhostejná ani pasivní a neměla v úmyslu řízení protahovat a ani tak nečinila. I přes uvedené nebyly podle žalované 1. v daném případě splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu s kvalifikovanou výzvou z pohledu současného splnění obou judikaturou požadovaných náležitostí, tj. že předmětem je peněžité plnění a právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze tehdy, kdy žalobní nárok vyplývá ze žalobních tvrzení, jsou pro případ vyzývacího usnesení při rozhodnutí věci platebním rozkazem (§114b odst. 2 o. s. ř.) stanoveny přísnější požadavky, než při výzvě podle § 114 odst. 1 o. s. ř. Podle judikatury Nejvyššího soudu je-li kvalifikovaná výzva vydávána současně s platebním rozkazem, pro její vydání nepostačuje, jsou-li vylíčeny toliko skutečnosti rozhodující. Musí být též dána vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení na úrovni vylíčení všech rozhodných skutečností tak, že žaloba vyhovuje nárokům podle § 172 odst. 1 o. s. ř. Právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností tak samo o sobě vede k závěru, že žalobní nárok je po právu. Nesmí přitom ze žalobních tvrzení vyplývat jakákoliv okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Žalovaná 1. je přesvědčena, že uvedené podmínky pro vydání platebního rozkazu s kvalifikovanou výzvou splněny nebyly, a to z důvodů, které dále ve vyjádření podrobně rozebírá. 4. Vedlejší účastník na straně žalované 3. ve vyjádření k odvolání uvedl, že posouzení správnosti posouzení běhu procesních lhůt ze strany soudu prvního stupně je v daném případě výlučně kompetencí odvolacího soudu. 5. Ostatní žalovaní, jakož i vedlejší účastník na straně žalované 1. se k odvolání nevyjádřili. 6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody vyplývající z obsahu odvolání (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející, a shledal odvolání důvodným. 7. Šetřením ze spisu soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že žalované 1. byl dle potvrzení o dodání do datové schránky na č. l. 95 doručen platební rozkaz vydaný soudem prvního stupně dne 11.4.2013, č.j. [číslo jednací], dne 22.4.2013. Žalovaná 1. zaslala soudu prvního stupně dne 30.4.2013 prostřednictvím poštovní přepravy (dle obálky na č. l. 100) blanketní odpor proti platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že odpor bude odůvodněn v rámci vyjádření žalované 1. do třiceti dnů od uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Žalovaná 1. předala avizované vyjádření k žalobě dle poštovní obálky na č. l. 159 k poštovní přepravě dne 7.6.2013. 8. Jestliže 15-ti denní lhůta pro podání odporu žalované 1. uplynula dne 7.5.2013, 30-ti denní lhůta pro zaslání vyjádření k žalobě dle výzvy podle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř. počala ve smyslu § 57 odst. 1 o. s. ř. běžet ode dne následujícího (8.5.2013 - středa) a uplynula dne 6.6.2013 (čtvrtek). Je tedy zřejmé, že předala-li žalovaná 1. své vyjádření k žalobě k poštovní přepravě dne 7.6.2013, bylo toto vyjádření zasláno soudu až po marném uplynutí stanovené lhůty a tedy opožděně. Výpočet soudu prvního stupně, podle něhož poslední den třicetidenní denní lhůty připadá až na 7.6.2013, je nesprávný a tudíž je nesprávný i jeho navazující závěr, že vyjádření k žalobě bylo podáno včas. 9. Podle názoru odvolacího soudu tak zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně ve vztahu k žalované 1. vyplývající z § 153a odst. 3 o. s. ř. byly formálně splněny, jelikož žalovaná 1. ve stanovené třicetidenní lhůtě k vyjádření k žalobě, která jí byla poskytnuta ve smyslu § 114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř. v poučení v rámci platebního rozkazu, nezaslala soudu prvního stupně včasné vyjádření k žalobě, když příslušná 30-ti denní lhůta jí marně uplynula již dne 6.6.2013 a ona své vyjádření zaslala až dne 7.6.2013, tedy až následujícího dne. V daném případě, kdy žalobce žaluje žalované 1. – 4. jako společníky (společně a nerozdílně), nebylo s ohledem na již ustálenou judikaturu (žalobcem v odvolání zmiňovaný rozsudek Ne