47 CO 112/2021-120 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 13 303,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 303,77 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částku 537,01 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 21. 5. 2020 do 13. 8. 2020 a úrok ve výši 10 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 887 Kč (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 25 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 25. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), na jejímž základě žalobce žalovanému poskytl dne 25. 2. 2019 částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 167,82 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 2 217 Kč. Smluvené splátky nehradil žalovaný řádně, proto žalobce úvěr oznámením ze dne 19. 5. 2020 zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě dluhu, který žalovaný neuhradil ani přes opakované upomínky. Z listiny Hodnocení klienta ze dne 25. 3. 2019 měl soud za zjištěné, že žalobce před poskytnutím úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Úvěrovou smlouvu posoudil jako platnou s konstatováním, že žalovaný neuplatnil námitku relativní neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zamítavou část rozhodnutí odůvodnil, na podkladě zjištění o splatnosti dlužné čtrnácté splátky dne 15. 5. 2020, aplikací ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 186/2020 Sb. (účinného od 24. 4. 2020), podle kterého, u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li ujednán úrok nižší. 3. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ze zjištěného poměru úspěchu žalobce v řízení 55 % proti 45 % úspěchu žalovaného dovodil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. Proti II. a III. nákladovému výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně nesprávnou aplikaci ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 186/2020 Sb., který nabyl účinnosti 24. 4. 2020. Zdůraznil, že žalovaný se dostal do prodlení již s úhradou splátky úvěru splatné 15. 3. 2020. Podle přechodných ustanovení zákona č. 186/2020 Sb. tak nebylo možné na daný případ citovanou právní úpravu použít. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé důvodné. 7. Obsahem spisu je výpis lustrovaných věcí, ze kterého vyplývá, že v době před zahájením řízení žalovaný vystupoval jako žalovaný v sedmi civilních sporech, kdy jako žalobci vystupovaly převážně společnosti vymáhající úvěrové pohledávky. 8. Předmětem odvolacího řízení bylo, na podkladě odvolacích námitek žalobce, posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na smluvní úrok ve výši 25 % ročně z částky 11 326,34 Kč od 14. 8. 2020 do zaplacení. 9. Při souvisejícím posuzování platnosti či neplatnosti úvěrové smlouvy odvolací soud nemohl pominout otázku, zda žalobce jako poskytovatel úvěru splnil povinnost podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda zkoumal úvěruschopnost dlužníka. 10. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neuplatnil námitku relativní neplatnosti pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, nemůže ve světle aktuální judikatury objektivně obstát. 11. Odvolací soud v tomto ohledu poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contralegem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 12. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 13. Porušení povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, vede proto nepochybně k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z. 14. Za tímto účelem odvolací soud v souvislosti s nařízením jednání usnesením ze dne 8. 9. 2022 vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě uvedl, jakým konkrétním způsobem plnil povinnosti stanovené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. jaké zcela konkrétní informace o spotřebiteli (žalovaném) měl v této souvislosti k dispozici, a to jak na stránce příjmové, tak výdajové. Žalobce reagoval obsáhlým podáním ze dne 14. 9. 2022, ve kterém v úplnosti popsal způsob, jakým zkoumal úvěruschopnost žalovaného, přičemž konstatoval, že po porovnání příjmů a výdajů bylo v daném případě možno poskytnout úvěr ve sjednané výši. 15. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinou nazvanou karta klienta, hodnocením klienta, potvrzením zaměstnavatele z 21. 2. 2019, výplatní páskou 1/ 2019, prohlášením klienta a výpisy z registru NRKI a [příjmení]. 16. Z karty klienta [číslo] bylo potvrzeno, že žalobce poskytl žalovanému dne 25. 2. 2019 úvěr ve výši 20 000 Kč. Tento měl být hrazen v 18 splátkách po 2 217 Kč. Žalovaný tak měl na úvěr uhradit celkem 39 906 Kč. Žalovaný uhradil pouze jedenáct splátek. Většina splátek byla uhrazena po splatnosti. 17. Z hodnocení klienta má odvolací soud za prokázané, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z pravidelného čistého příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč. Na výdaje žalovaného započítal ži