47 CO 114/2020-118 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 100,45% úroků (nominální sazba) z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl vyplacen [datum], se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 162,39 % ročně (efektivní sazba) v 36 měsíčních splátkách po [částka], počínaje dubnem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil šest splátek (od [datum] do [datum]). V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (3 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (4 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k datu [datum] k automatickému zesplatnění úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši [částka] (zbývající původní dlužná jistina [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění [částka]). Protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, kterou ke dni vyhotovení žaloby ([datum]) vyčíslil na [částka]. Po zesplatnění zaplatil žalovaný částky [částka], [částka] a [částka] ([datum], [datum] a [datum]). 2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 100,45% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že na základě návrhu žalovaného ze dne [datum], který žalobce akceptoval dopisem z [datum], účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] žalobce [datum] vyplatil žalovanému částku [částka] (§ 2395 násl. zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ- III“)). Soud poukázal na § 86 a § 87 ZSÚ-III a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] (články 8, 23) s tím, že podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je splnění povinnosti úvěrujícího řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele úvěr splácet (k tomu odkázal na rozsudky SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo] a ze dne [datum] ve věci C- 679/ 2018); svoji argumentaci podrobně rozvedl. Uzavřel, že § 87 ZSÚ-III je v části zakotvující relativní neplatnost smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v rozporu s unijním právem, a proto uvedené ustanovení neaplikoval. Dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, neboť v daném případě žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudil. K tomu uvedl, že žalobce ověřil pouze příjmy žalovaného (pracovní smlouva, potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, výplatní pásky za leden a únor 2018) a ohledně výdajů se spokojil jen s tvrzením žalovaného o výši nákladů na bydlení ([částka]) a nákladů na dopravu ([částka]), aniž by výdaje byly doloženy; náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti. V registru [příjmení] sice nebyly uvedeny žádné dlužné závazky žalovaného, ale v registru NRKI byl žalovanému přiřazen příznak 16 (klientova smlouva je hodnocena jako špatná). Soud uzavřel, že v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru vzniklo žalobci pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.) ve výši [částka] představující rozdíl mezi vyplacenými peněžními prostředky [částka] a uhrazenou částkou [částka], a to spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z.) od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce [částka] doplnil, že zahrnuje částku [částka] odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou ([částka]) a přiznaným bezdůvodným obohacením ([částka]), smluvní pokutu [částka] a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Ohradil se proti závěru soudu, že úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudil. Naopak, v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a provedení interního scoringu k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] oproti sjednané měsíční splátce [částka]. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu; další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, dopustil se porušení § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Zdůraznil, že § 87 odst. 1 ZSÚ-III nedává soudu možnost změnit relativní neplatnost na neplatnost absolutní. Poukázal také na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES není přímo aplikovatelná a neposouzení úvěruschopnosti nespojuje s následkem neplatnosti ani relativní, natož absolutní. K rozsudku SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo] uvedl, že i podle jeho odůvodnění musí být dodržen postup podle čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, v jejím platném znění, nikoli ve znění„ českého zákona o spotřebitelském úvěru“. Směrnice přitom ukládá posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Těmto podmínkám žalobce zcela vyhověl a úvěruschopnost posoudil nad rámec vyžadovaných náležitostí, když vyhledával informace o žalovaném přímo v databázích [příjmení], NRKI a v insolvenčním rejstříku. Pokud jde o nárok na smluvní pokutu a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, uvedl, že tyto uplatnil zcela v souladu se zákonnou úpravou (§ 122 odst. 1 písm. a), c) ZSÚ-III). 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] na základě smlouvy o úvěru [číslo] (oznámení žalobce o schválení úvěru ze dne [datum]). 8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“). 9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získan