47 CO 126/2021-157 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 101 767,29 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 25. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 32 935,55 Kč, 10,99% úrok ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, 10% úrok z prodlení ročně z částky 134 702,84 Kč od 21. 5. 2020 do 24. 6. 2020 a z částky 32 935,55 Kč od 25. 6. 2020 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 346 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do II. a III. výroku. Uvedl, že soud rozhodoval bez nařízení jednání, ačkoliv proto nebyly splněny podmínky (§ 115a o. s. ř.). Podle judikatury vyšších soudů platí, že pokud nelze žalobě zcela vyhovět, musí být nařízeno jednání, na němž soud žalobce poučí o nedostatku podání a o možném neúspěchu ve věci. V souzené věci se tak nestalo. Soud nehodnotil důkazy v souladu se zásadou uvedenou v § 132 o. s. ř., tedy jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný v úvěrové žádosti deklaroval čistý příjem z podnikání na živnostenský list ve výši 30 000 Kč; uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů nebo rodinných příslušníků a nevyživuje žádné dítě. Příjem z podnikání na živnostenský list byl verifikován prostřednictvím výpisů z bankovního účtu klienta ve výši 188 190 Kč. Po aplikaci konzervativního výdajového paušálu 80 % a zdanění byla stále verifikovaná výše příjmu vyšší než deklarovaná. Pro stanovení disponibilního příjmu pro splácení úvěru byla použita nižší částka z hodnot verifikovaného a deklarovaného příjmu, tedy hodnota 30 000 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl měsíční výdaje domácnosti 11 000 Kč, které byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky klienta byly zjišťovány prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI. Po zohlednění verifikovaných příjmů a výdajů byla stanovena disponibilní částka 17 447 Kč, která převyšuje měsíční splátku poskytnutého úvěru ve výši 2 571 Kč. Přitom ekonomický model, který vyhodnocuje úvěruschopnost klienta, stanovil disponibilní příjem nižší, než klientem deklarovaný (19 000 Kč). Žalobce, který má za to, že dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, navrhl, aby odvolací soud napadený II. výrok rozsudku změnil a žalobě vyhověl. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 11. 10. 2021, nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 4. 2. 2021, domáhal po žalovaném zaplacení částky 134 702,84 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně a s 10,99% úrokem ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení. Uvedl, že dne 22. 6. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 150 000 Kč, z čehož si 3 000 Kč ponechal na poplatek sjednaný ve smlouvě. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v sazbě 10,99 % ročně v měsíčních splátkách po 2 571 Kč k 25. dni v měsíci, počínaje červencem 2018. Žalovaný uhradil 17 splátek v celkové výši 45 232,71 Kč, které byly započteny na jistinu (22 904,63 Kč), úrok (21 828 Kč), smluvní pokutu (500 Kč). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 20. 5. 2020 podle článku 5. smlouvy a § 3 úvěrových podmínek, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou alespoň dvou splátek. Ke dni zesplatnění činila dosud nezaplacená jistina úvěru 127 095,37 Kč, smluvní pokuta 1 000 Kč a úrok 6 607,41 Kč. Žalobce požaduje ode dne následujícího po zesplatnění pokračující úroky a úroky z prodlení z neuhrazené jistiny navýšené o úrok a smluvní pokutu. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě údajů, které žalovaný uvedl do aplikace v internetovém rozhraní: příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 11 000 Kč měsíčně, v domácnosti žije sám a je bezdětný. K tomu byl předložen výpis z běžného účtu žalovaného za období posledních dvou měsíců, z něhož vyplývá, že čistý měsíční příjem klienta odpovídá částce uvedené v žádosti o úvěr. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že se zabýval, zda žalobce dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného (rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Pokud jde o příjmy žalovaného, lze mít za to, že ačkoli žalobce nedoložil daňové přiznání žalovaného, byly žalobcem dostatečně ověřeny výpisem z účtu žalovaného podnikatele. Co se však týče výdajů žalovaného, lze sice vycházet z částek životního minima, nikoli však u nákladů na podnikání a bydlení. Žalobce výši těchto nákladů žalovaného neověřoval, žalovaný jejich výši v žádosti neobjasnil a nevyplývala ani z běžného účtu. Navíc vzhledem k zápornému zůstatku na účtu žalovaného na konci jednotlivých měsíců lze usoudit, že jeho finanční situace nebyla dlouhodobě uspokojivá, a tak měl být žalobce více obezřetný. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno považovat za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu ve výši 147 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, z níž již zaplatil 45 232,71 Kč a zbývá mu uhradit 101 767,29 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení v zákonné sazbě s tím, že nárok byl splatný dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; v řízení částečně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly ve výši 27 487,50 Kč zaplacením soudního poplatku 6 736 Kč a zastoupením advokátem 20 751,50 Kč (odměna za dva a půl úkonu právní služby po 6 500 Kč v souvislosti s přípravou a převzetím zastoupení, zasláním výzvy k plnění, podáním žaloby podle § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., hotové výdaje 900 Kč podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada DPH 3 601,50 Kč), z čehož žalobci přísluší 34 % (9 346 Kč) podle poměru jeho úspěchu ve věci. 7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisů z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za měsíce březen, duben a květen 2018. 8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 22. 6. 2018 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). 10. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady