47 CO 153/2020-148 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 96 994 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 76 540 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení, s 82,7% úrokem z prodlení ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 233 956 Kč (I. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 67 535,63 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, částku 20 454 Kč, 20% úrok ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 233 956 Kč, a do II. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 67 535,63 Kč představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění ve výši 2 869,10 Kč, jistinu ve výši 61 171,53 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 495 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Úrok byl smluven v zákonných limitech a měl by být žalobci alespoň částečně přiznán. Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka] plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil. 3. Žalovaný uvedl, že odvolání nepovažuje za důvodné a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 3. 9. 2019, domáhal po žalovaném zaplacení částky 76 540 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, částky 20 454 Kč a 82,77% úroku ročně z částky 61 171,53 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 223 956 Kč. Uvedl, že dne 24. 7. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši 78 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 122,64 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 6 221 Kč, počínaje měsícem srpnem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil pouze třináct splátek. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 2 495 Kč (za 3., 12., 13., 14., a 15. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 000 Kč (200 Kč za 3., 12., 13., 14., a 15. splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 25. 11. 2018 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou 14. splátky (splatná dne 20. 9. 2018) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 73 045,30 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 27. 11. 2018 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 20 454 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 27. 11. 2018 do zaplacení z jistiny 61 171,53 Kč, avšak jen v nominální sazbě 82,77 % a jen do výše 223 956 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný k žalobě uvedl, že má tři úvěry, u [obec] [anonymizováno] ve výši 700 000 Kč (měsíční splátka 8 160 Kč), u [anonymizována dvě slova] ve výši 100 000 Kč (měsíční splátky 6 222 Kč) a u žalobce ve výši 78 000 Kč (měsíční splátka ve výši 6 221 Kč). Není schopen úvěry splácet, neboť jeho příjem ze zaměstnání na to nestačí. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobce nahlédl do registrů, v nichž nezjistil žádné negativní skutečnosti ohledně žalovaného. Průměrný měsíční příjem žalovaného žalobce stanovil z potvrzení jeho zaměstnavatele ve výši 19 517 Kč. Ohledně výdajů žalovaného nezjistil žádné skutečnosti, které by ověřil. Vycházel jen z životního minima 3 410 Kč a nákladů na bydlení 3 000 Kč, přitom žalovaný nedoložil inkaso, jak žalobce v listině hodnocení klienta sám uvedl. Žalobce dále zjistil, že žalovaný má povinnost platit měsíční splátky 4 000 Kč, aniž by se snažil došetřit, o jaký úvěr se jedná a v jaké výši byl poskytnut, kolik splátek ještě zbývá uhradit. Významnou skutečností byla i výše sjednávaného úvěru 78 000 Kč, což s ohledem na příjem a poměry žalovaného se jeví jako vysoká částka. K uvedeným výdajům žalovaného připočítal žalobce rezervu 1 000 Kč a vyšlo mu, že žalovaný má k dispozici rozdíl mezi příjmy a výdaji činící měsíčně 8 107 Kč. Tuto částku pokládal za dostatečnou pro splátku úvěru 6 221 Kč. Přitom po odpočtu splátky žalovanému zbývala jen částka 1 886 Kč, která však podle soudu není schopná krýt jeho další nezbytné životní výdaje. Žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Jedná se o neplatnost relativní, žalovaný neplatnost smlouvy nenamítl, a tak se se právní jednání považuje za platné. Soud však ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání žalobce, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání úvěrové smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu o spotřebitelském úvěru a zároveň narušuje veřejný pořádek. Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet, vyhodnotit si finanční přínos uzavírané úvěrové smlouvy i její důsledky a dopady. Žalobce si musel být vědom tohoto stavu žalovaného, a přesto s ním úvěrovou smlouvu uzavřel. Za této situace soud úvěrovou smlouvu považoval za absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Jestliže žalobce žalovanému poskytl peněžní prostředky 78 000 Kč, došlo u něj ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Rozsah bezdůvodného obohacení je třeba určit jako rozdíl mezi plněním žalobce (78 000 Kč), kterého se žalovanému dostalo, a součtem všech plateb žalovaného (81 233 Kč). Protože žalovaný zaplatil více, než obdržel, soud nedůvodnou žalobu zamítl. Žalovaný měl ve sporu úspěch, avšak práva na náhradu nákladů řízení se vzdal, a proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. Odvola