47 CO 193/2020-113 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 204 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 19. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 40 908,86 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 36 453 Kč od 24. 1. 2020 do 18. 8. 2020, ve výši 1,75% ročně z částky 36 453 Kč od 19. 8. 2020 do zaplacení a 86,11% úroku ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28 365,29 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 24. 1. 2020 do 18. 8. 2020, částku 7 659,86 Kč a 20% úrok ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč, a do III. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 28 365,29 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 221 Kč) a požadované původní dlužné jistiny úvěru ve výši 25 346,29 Kč a nepřiznaných smluvních pokut (998 Kč) a nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s prodlením žalovaného (800 Kč). Žalobce trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Pečlivě zkoumal i jeho výdaje s tím, že jejich jednotlivé položky je povinen pravdivě uvést právě klient. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů je rozhodující pro zkoumání úvěruschopnosti. K určení paušální částky výdajů na živobytí zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle něhož by soudy měly poskytovatele úvěru vést k pečlivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevným problém svůj úvěr splatit. Žalobce tuto povinnost v projednávané věci splnil. Zákon pak nedává soudu možnost stanovenou relativní neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) měnit na neplatnost absolutní. Protože žalovaným nebyla vznesena námitka neplatnosti smlouvy, soud se nemohl ani důsledky neposouzení úvěruschopnosti klienta zabývat. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. Nárok na přiznání smluvních pokut a nákladů vzniklých prodlením žalovaného je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c/, respektive písm. a/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 7. 12. 2020, nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 17. 9. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 36 453 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 24. 1. 2020 do zaplacení, částky 7 659,86 Kč a 86,11% úroku ročně z částky 28 550,29 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 128 620 Kč. Uvedl, že dne 25. 9. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 129,71 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 233 Kč, počínaje měsícem lednem 2018 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci uhradil na dluh jen částky 2 233 Kč dne 18. 10. 2018, 16. 11. 2018, 12. 12. 2018, 11. 1. 2019, 14. 2. 2019, 18. 3. 2019, 17. 4. 2019, 17. 5. 2019, 18. 6. 2019, 18. 7. 2019, 15. 10. 2019 a 15. 11. 2019. Na žádost byl žalovanému poskytnut odklad splátek splatných v srpnu a září 2019. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za čtrnáctou a patnáctou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 800 Kč (200 Kč za dvanáctou, třináctou, čtrnáctou a patnáctou splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 22. 1. 2020 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou čtrnácté splátky (splatná dne 18. 11. 2019) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 34 665,96 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 24. 1. 2020 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 7 659,86 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 24. 1. 2020 do zaplacení z jistiny 28 550,29 Kč, avšak jen v nominální sazbě 86,11 % a jen do výše 128 620 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že s ohledem na zjištěný skutkový stav žalobce nesplnil povinnost řádně, s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Žalobce si od žalovaného vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nijak blíže nezjišťoval a neověřoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za posouzení úvěruschopnosti žadatele s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Absentuje zejména porovnání příjmů a výdajů spotřebitele i způsobu plnění dosavadních dluhů, k němuž vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného nemohlo ani dojít. Přitom obezřetnost a důslednost žalobce při posuzování byla na místě vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovaným. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, tvrzený výdaj na bydlení ve výši 2 000 Kč však neodpovídá obvyklým výdajům zahrnujícím též náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky. Není možné spokojit se s tvrzením o nulových výdajích na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Lze rozumně očekávat, že tyto výdaje budou zohledněny alespoň v odhadnuté výši. K tomu žalovaného bylo třeba podle výpisu z NRKI hodnotit pro poskytnutí úvěru jako osobu rizikovou. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč poníženou o provedené úhrady v celkové výši 26 796 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 3 204 Kč s tím, že žalobce má nárok i na úrok z prodlení z této částky v zákonné výši 8,25 % podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 19. 8. 2020 (sp