47 CO 27/2021-154 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 8. 7. 2019 domáhal se žalobce určení, že smlouva o paušální finanční náhradě v souvislosti s odběrem vody z [anonymizováno] potoka týkající se [anonymizováno] (malá vodní elektrárna – pozn. odvol. soudu) [obec], uzavřená mezi účastníky dne 21. 6. 2004, zanikla již k datu 21. 7. 2014. K tomu uvedl, že předmětem smlouvy bylo zajištění odběru vody ze strany žalovaného (provozovatele malé vodní elektrárny – pozn. odvol. soudu) pro provoz zasněžovacího systému lyžařského areálu žalobce, který je provozovatelem lanových drah [příjmení] – [příjmení]. Žalobce se zavázal zaplatit žalovanému paušální finanční náhradu 60 000 Kč za každý kalendářní rok až do ukončení, resp. zániku smlouvy. Žalobce je přesvědčen, že uplynutím dne 21. 7. 2014 došlo v souladu s článkem IX smlouvy k jejímu zániku, neboť uplynula doba, na niž bylo vydáno vodoprávní rozhodnutí Městského úřadu v Jeseníku, odbor životního prostředí, ze dne 29. 6. 2004, [číslo jednací] (dále jen„ původní vodoprávní rozhodnutí“); trvání smlouvy bylo navázáno na trvání prvního vodoprávního rozhodnutí. Podle názoru žalobce na tom nic nemění skutečnost, že dne 7. 1. 2015 došlo k vydání nového vodoprávního rozhodnutí (č. j. [spisová značka] [číslo] [číslo jednací]), a to na dobu 10 let. Smlouva se v důsledku vydání druhého rozhodnutí nemohla obnovit, neboť: a) již došlo k jejímu zániku uplynutím doby trvání původního vodoprávního rozhodnutí; b) nové vodoprávní řízení bylo zahájeno se značným odstupem (na základě žádosti ze dne 5. 11. 2014) a nelze dovozovat návaznost předchozího a nového vodoprávního rozhodnutí; c) došlo k vydání zcela nového správního aktu, a to až 7. 1. 2015; d) již při uzavírání smlouvy bylo zřejmé, že přiměřená výše paušální náhrady se bude v čase měnit; úmyslem stran bylo v rámci udělování souhlasu s vydáním každého nového vodoprávního rozhodnutí zkoumat případnou změnu okolností majících vliv na výši paušální finanční náhrady, proto si navázaly trvání smlouvy na dobu trvání původního vodoprávního rozhodnutí. K existenci naléhavého právního zájmu na určení zániku smlouvy žalobce zdůraznil, že žalovaný neustále uplatňuje nároky z uvedené smlouvy, což potvrzuje jeho předžalobní výzva ze dne 24. 1. 2019 na zaplacení částky 154 067 Kč. Tento stav vyvolává oprávněné obavy z možnosti podání žaloby, a ačkoliv je žalobce přesvědčen o její nedůvodnosti, jde o nepřijatelný stav právní nejistoty. Předmětná žaloba na určení tak v současné době představuje jeho jediný možný prostředek obrany. 2. Následně žalobce k existenci naléhavého právního zájmu doplnil, že žalovaný kromě částky 154 067 Kč (viz předžalobní výzva ze dne 24. 1. 2019) požaduje také smluvní pokutu a úroky z prodlení, které by v případě trvání smlouvy nadále konstantě narůstaly. Má tak bezpochyby naléhavý právní zájem na určení existence či neexistence smlouvy, aby se případně vyvaroval dalšímu navyšování smluvní pokuty a úroků z prodlení. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, a vyjádřil přesvědčení, že negativní určovací žaloba představuje jedinou odpovídající nápravu, již může využít jako prostředek ochrany svých práv. Rozhodnutí soudu je způsobilé eliminovat jeho nejisté postavení a předejít případným právním sporům. Zamítnutím žaloby pro nedostatek právního zájmu by naopak došlo k odepření jeho práva na přístup k soudu, resp. na právní ochranu. K věci samé doplnil, že navázání trvání smlouvy na dobu trvání prvního vodoprávního rozhodnutí je logické, neboť by stranám umožnilo reflektovat případnou změnu okolností majících vliv na výši paušální náhrady právě v souvislosti s udělováním souhlasu žalovaného při vydání dalšího vodoprávního rozhodnutí. Dne 26. 1. 2015 navrhl žalovanému uzavření nové smlouvy na částku 1 482 Kč ročně, a to s ohledem na výsledky energetického auditu Ing. [jméno] [příjmení], podle něhož skutečná výše ztráty žalovaného v důsledku snížení průtoku vody v [anonymizováno] potoce dosahuje v úhrnném ročním vyjádření částku 1 396 Kč. Dosud sjednaná paušální náhrada je podle žalobce i auditora neadekvátní. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V prvé řadě namítl nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určení zániku smlouvy. Podle jeho názoru má žalobce možnost paušální náhradu dále neplatit, domnívá-li se, že smlouva zanikla. V případě, že se bude po žalobci domáhat svých finančních nároků soudní cestou, pak v rámci takového řízení bude doba trvání smlouvy posouzena jako předběžná otázka; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/99. Žalovaný potvrdil, že 21. 6. 2004 uzavřel se žalobcem smlouvu o paušální finanční náhradě, neboť v důsledku odběru žalobce dochází k výraznému snížení množství vody a snížení výkonu jím provozované malé vodní elektrárny (dále jen„ MVE“) a tím i ke snížení jeho výdělku. Zdůraznil, že platnost smlouvy již posuzoval Krajský soud v Brně (řízení vedeno pod sp. zn. [spisová značka]) i Vrchní soud v Olomouc a oba soudy dospěly k závěru o platnosti smlouvy, což následně v dovolacím řízení potvrdil i Nejvyšší soud. Výklad žalobce, že smlouva měla trvat pouze po dobu platnosti původního vodoprávního rozhodnutí označil za účelový, neodpovídající znění smlouvy ani úmyslu a vůli stran při jejím uzavření. Žalovaný udělením souhlasu s odběrem vody z [anonymizováno] potoka fakticky umožnil žalobci vybudování zasněžovacího systému a jeho provozování, je tedy zřejmé, že paušální finanční náhrada měla být hrazena po celou dobu provozování zasněžovacího systému a odběru vody žalobcem (jehož činnost nepřetržitě trvá), což potvrzuje znění článků IX a VII smlouvy. Podotkl, že k vydání nového vodoprávního povolení udělil souhlas v rámci správního řízení dne 22. 12. 2014 právě s ohledem na trvání smlouvy. Žádná situace předpokládaná v článku IX smlouvy pro ukončení či zánik smlouvy nenastala. 4. Usnesením ze dne 10. 12. 2019, č. j. 42 C 171/2019-35, soud prvního stupně ve smyslu § 100 odst. 2 o. s. ř. nařídil účastníkům první setkání s mediátorem. Strany se mediace zúčastnily 4. 2. 2020, ke smírnému vyřešení věci však nedošlo (zpráva mediátora [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 14. 2. 2020). 5. Žalobce při jednání 1. 7. 2020 v reakci na poučení soudu prvního stupně doplnil k výkladu článku IX smlouvy, že nemá pochyb o tom, že pojmem„ vodoprávní rozhodnutí“ je ve smlouvě myšleno pouze původní vodoprávní rozhodnutí vzešlé z původního vodoprávního řízení. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Poukázal na to, že to byl právě žalovaný, který vytvořil podepsané znění smlouvy a při výkladu smlouvy by neměla být volena interpretace, která je v jeho prospěch; v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01. Textaci„ smlouva může být zrušena pouze dojde-li ke zrušení vodoprávního rozhodnutí na zasněžování lyžařského areálu [příjmení]“ vykládá tak, že dané ustanovení nad rámec možnosti zániku smlouvy v důsledku uplynutí životnosti zdrojů připouští, že smlouva může být zrušena i dříve, a to automaticky tím, že dojde ke zrušení vodoprávního rozhodnutí, aniž by bylo zapotřebí jakéhokoliv aktivního jednání některé smluvní strany. V případě, že by soud dospěl k závěru, že k zániku smlouvy bylo zapotřebí aktivního jednání některé ze stran, pak žalobce dovozuje svoji vůli směřující k zániku smlouvy z dopisu ze dne 4. 1. 2015 ve věci vrácení faktury č. [spisová značka] (na nějž žalovaný reagoval dopisem ze dne 13. 1. 2015) a ze dne 6. 1. 2015; nejpozději byl projev vůle žalobce směřující k zániku smlouvy žalovanému doručen jako reakce na předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2019 odeslanou žalobcem 2. 5. 2019 (doporučená zásilka č. RR860007475CZ279). 6. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23 716 Kč (II. výrok). Soud zrekapituloval tvrzení účastníků a uvedl skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů, včetně účastnických výslechů žalovaného a jednatele žalobce [jméno] [příjmení] a výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neexistence smluvního vztahu (§ 80 o. s. ř.), k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009, a ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Uvedl, že žalovaný se již dříve domáhal zaplacení úhrady na základě předmětné smlouvy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], otázka trvání smluvního vztahu však nebyla v tomto řízení řešena; stejně tak jako v dalším řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 37/2017, kde žaloba nebyla věcně projednávána vzhledem k fikci uznání nároku. V roce 2019 žalovaný zaslal žalobci předžalobní výzvu k plnění dle smlouvy