47 CO 4/2019-97 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 48 634 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 39 000 Kč od 15. 5. 2018 do 6. 9. 2018, z částky 38 048 Kč od 7. 9. 2018 do 5. 10. 2018, z částky 37 096 Kč od 6. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Řízení zastavil, pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 904 Kč (II. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 7 452 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení, 77,9% úrok ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 937 Kč (výrok doplňujícího rozsudku). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 813 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části III. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 913,22 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení a 20 % úrok ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč, a do IV. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka 1 913,22 Kč představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Úroková sazba byla sice dohodnuta ve výši 137,51 % ročně, a tak nebyl překročen judikatorně stanovený čtyřnásobek obvyklého úroku (rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1484/2004). Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 16. 5. 2018, domáhal po žalovaném zaplacení částky 47 850 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 15. 5. 2018 do zaplacení, částky 12 077 Kč a 77,9% úroku ročně z částky 39 000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 93 600 Kč. Uvedl, že dne 22. 5. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši 39 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 112,7 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 3 250 Kč, počínaje měsícem červnem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci neuhradil na dluh ničeho. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za první a druhou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 600 Kč (200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 27. 8. 2017 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou prvním splátky (splatná dne 17. 8. 2017) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 46 452 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 29. 8. 2017 do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši 12 077 Kč k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od 29. 8. 2017 do zaplacení z jistiny 39 000 Kč, avšak jen v sazbě 77,9 % a jen do výše 93 600 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že výše úroku 112,7 % ročně (stejně jako 77,9 % ročně) několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení původní jistiny 39 000 Kč, z níž také vypočetl nově smluvní pokutu ve výši 10 140 Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobce byl v řízení úspěšný z 52 %, neúspěšný ze 48 %, a tak mu přísluší 4 % (813 Kč) vynaložených nákladů na soudní poplatek ve výši 2 997 Kč a na zastoupení advokátem ve výši 20 330,47 Kč (3 úkony právní služby po 500 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3 režijní paušály po 100 Kč, 2 úkony právní služby po 5 880 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 režijní paušály po 300 Kč, 4 i započaté půlhodiny strávené cestou na jednání po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., cestovné 837,74 Kč z [obec] do [obec] a zpět vozem BMW 530d, náhrada za DPH 1 935,73 Kč). 7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j. 47 Co 4/2019-74, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 8. 11. 2021, č. j. 47 Co 4/2019-84). 8. Podáním ze dne 11. 1. 2022 vzal žalobce žalobu zpět, pokud se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 913,22 Kč, neboť žalovaný po podání odvolání tuto částku uhradil a žalobce ji započetl na přirostlý úrok přepočítaný na 20 procent. Žalovaný nevyslovil se zpětvzetím žaloby nesouhlas, a tak odvolací soud podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení zastavil. 9. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním p