49 CO 14/2020-997 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby byli žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 920.988,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 920.988,10 Kč od 22. 12. 1998 do zaplacení, částku 10.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10.000 Kč od 10. 12. 1998 do zaplacení, částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 300 Kč od 22. 1. 1999 do zaplacení, částku 135.843,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21.219,50 Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16.032,20 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 98.591,60 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení, částku 27.480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 27.480 Kč od 18. 7. 1997 do zaplacení, částku 1.102,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 1.102,50 Kč od 11. 8. 1997 do zaplacení a částku 395 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 395 Kč od 11. 8. 1997 do zaplacení (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává. 2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalovaný 1/ odčerpal finanční prostředky ve vlastnictví žalobce získané podnikáním žalobce v úklidových službách, za které žalovaný 1/ pořídil pro svou potřebu vozidlo [jméno] [jméno] za 930.988,10 Kč, zaplatil silniční daň za rok 1998 ve výši 300 Kč, pořídil v žalobě blíže specifikované spotřební položky související s využíváním vozidla [jméno] [jméno] celkem za 135.843,30 Kč a pořídil zbraň za 27.480 Kč a střelivo za 1.497,50 Kč. Podnikání v úklidových pracích bylo prováděno na živnostenský list žalobce, proto i prostředky získané tímto podnikáním byly ve vlastnictví žalobce. Žalovaný 1/ byl pouze zplnomocněn k provádění některých činností souvisejících s podnikáním. Pokud žalovaný 1) /použil uvedené finanční prostředky žalobce k nákupu věcí pro svou potřebu, je povinen žalobci uvedené částky zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení. Solidární odpovědnost žalované 2/ je dána tím, že žalovaní byli v rozhodné době manželé a neměli zúžené společné jmění manželů. 3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce měl vystavený živnostenský list ze dne 21. 3. 2015 pro předmět podnikání úklidové práce. Veškerou činnost a ekonomickou agendu na základě tohoto živnostenského listu však vykonával a vedl od roku 1996 do roku 1999 žalovaný 1/, který pod identifikačním číslem žalobce pokračoval ve svém dřívějším podnikání v úklidových pracích pro [anonymizována dvě slova], které již jako vedoucí zaměstnanec [anonymizována dvě slova] nemohl nadále uskutečňovat pod svým jménem. Živnostenský list žalobce sloužil pouze ke krytí této činnosti žalovaného 1/. Žalovaný 1/ vedl podnikání sám, organizoval práci zaměstnanců, uzavíral pracovní smlouvy či dodatky k nim, vedl účetnictví, disponoval s finančními prostředky získanými podnikáním, podával všechna daňová přiznání. Žalobce se nezajímal o výsledky svého podnikání, neinkasoval z něj žádný příjem, neuskutečnil žádný výběr či příkaz k úhradě z účtu či z pokladny. Soud proto odmítl verzi žalobce, podle které žalovaný 1/ neoprávněně použil prostředky získané z podnikání pro svou potřebu, protože podle dohody žalobce a žalovaného kryla podnikatelská činnost spočívající v úklidových pracích pro [anonymizována dvě slova] podnikání žalovaného 1/. Žalobce propůjčil žalovanému 1/ své jméno a živnostenské oprávnění k tomu, aby žalovaný 1/ přes zákaz svého zaměstnavatele nadále vykonával činnost v úklidových pracích pro tohoto zaměstnavatele, a žalobce byl srozuměn s tím, že příjmy z uvedené činnosti bude inkasovat žalovaný 1/. Vztah žalobce jako podnikatele a žalovaného 1/ jako osoby k podnikatelské činnosti použité byl pouze tzv.„ naoko“, tedy vyjadřovaný pouze ve vztahu k třetím osobám. Použil-li proto žalovaný 1/ finanční prostředky, ať už na bankovním účtu či z pokladní hotovosti, získané uvedenou podnikatelskou činností v úklidových pracích, kterou na základě dohody se žalobcem fakticky za účelem dosažení vlastního zisku vykonával, pro svoji potřebu, neobohatil se tak na úkor žalobce. Soud dále dovodil, že i kdyby přistoupil na argumentaci žalobce, že finanční prostředky byly získány činností krytou živnostenským listem žalobce, a proto k nim žalobce získal vlastnické právo, pak shledal důvodnou námitku promlčení. Tříletá objektivní promlčecí doba podle ustanovení § 106 odst. 2 a § 107 odst. 2 obč. zák. běžela u jednotlivých položek vždy již ode dne odčerpání peněz bez ohledu na vědomost žalobce. Jak soud v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, u každé z položek uplynulo od data odčerpání peněz do podání žaloby déle než tři roky. Aplikace desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 2 a § 107 odst. 2 obč. zák. není v daném případě na místě. Úmysl žalovaných bezdůvodně se na úkor žalobce obohatit nebo mu úmyslně způsobit škodu nelze dovodit ze skutečnosti, že žalovaný 1/ nakládal s finančními prostředky získanými jeho činností krytou dle dohody se žalobcem živnostenským listem žalobce. Byl to žalovaný 1/, kdo fakticky podnikatelskou činnost vykonával, činil veškeré úkony, nemohl jednat v úmyslu se obohatit či způsobit škodu, když vykonávanou činnost vykonával jako svoje podnikání. 4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná a vychází z nesprávně provedených důkazů. Soud čerpal svá skutková zjištění převážně z výpovědi žalobce uskutečněné v procesním postavení obviněného v trestním řízení, přestože mohl výslech žalobce uskutečnit i v rámci tohoto řízení. Jestliže soud výpověď žalobce jako obviněného v trestním řízení použil jako stěžejní důkaz, zcela opomněl, že ji nelze považovat za spolehlivý a zcela pravdivý popis předmětných událostí, ale je třeba ji chápat jako obhajobu osoby obviněné z trestného činu, která může v rámci své výpovědi uvádět cokoliv, tedy třeba i zkreslené či nepravdivé údaje. Nebyly dány podmínky k tomu, aby byla výpověď žalobce jako účastníka řízení nahrazena čtením jeho výpovědi z trestního řízení. Nesprávné je i právní posouzení věci. Soud totiž zcela pominul tu skutečnost, že žalobce jako osoba, na jejíž IČ bylo předmětné podnikání vedeno, na rozdíl od žalovaného 1/ odpovídal za závazky z podnikatelské činnosti celým svým majetkem. Jestliže tedy za závazky týkající se podnikání odpovídal žalobce jako osoba, na jejíž živnostenský list bylo podnikání provozováno a která je podle daňových předpisů povinna platit daně a další povinné platby, příslušely mu bezesporu také veškeré příjmy z podnikatelské činnosti, a to bez ohledu na to, zda podnikatelskou činnost provozoval sám nebo prostřednictvím jiných osob. Podle soudu byla podnikatelská činnost žalobce provozována tzv.„ na oko“ – ve vztahu k třetím osobám, fakticky se jednalo o„ podnikatelskou činnost“ žalovaného 1/, proto si i mohl ponechat pro svou potřebu i finanční prostředky získané touto činností. Takový názor není v právním státě akceptovatelný, neboť zcela nabourává právní jistotu účastníků právních vztahů. Takový názor by znamenal, že by veškeré závazky vyplývající z určité podnikatelské činnosti připadaly osobě, na základě jejíhož živnostenského listu byla podnikatelská činnost formálně provozována, zatímco s veškerými příjmy z takovéto podnikatelské činnosti by mohla beztrestně nakládat podle svého uvážení osoba zcela jiná, která by stála v pozadí tohoto podnikání, která by nemusela nikde oficiálně figurovat a která by současně neodpovídala za žádné závazky z podnikání vyplývající. Rozsudek navíc zcela opomíjí skutečnost, že žalovaný 1/ jednal na základě plné moci, kterou ho žalobce k této činnosti pověřil. Z existence této plné moci pak jednoznačně vyplývá, že žalobce měl v úmyslu podnikatelskou činnost provozovat a že žalovaného 1/ k jejímu výkonu pověřil. Samotná existence plné moci vyvrací názor soudu, že fakticky podnikal žalovaný 1/, neboť tento tak činil jako zmocněnec pověřený k této činnosti žalobcem. Vztah mezi žalobcem a žalovaným 1/ lze považovat za závazkový vztah vyplývající z příkazní smlouvy. Žalobce je proto přesvědčen, že osoba, na jejíž živnostenský list (IČ) je podnikatelská činnost provozována, má nejen povinnost odvádět z této podnikatelské činnosti daně a platit závazky, a dále odpovědnost za dodržování veškerých právních předpisů souvisejících s podnikáním (např. přepisů o bezpečnosti práce apod.), ale tato osoba má na druhé straně současně také právo na příjmy z této podnikatelské činnosti a právo s těmito příjmy nakládat. Názor soudu, že s příjmy z tohoto podnikání, které patřily žalobci jako podnikateli, mohl žalovaný 1/ nakládat podle vlastní úvahy, je zcela nesprávný a neakceptovatelný. Žalobce poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 744/2020, ve kterém Nejvyšší soud – byť v řízení vedeném proti jinému žalovanému – při hodnocení činnosti žalobce dospěl k závěru, že ne