49 CO 20/2021-547 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 397.259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.), žaloba v části, v níž žalobce požadoval po žalovaném zaplatit částku 19.365 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 306.266 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a v protokolu o jednání ze dne 21. 12. 2020, č. l. 490, opravil v závěrečné řeči zástupce žalovaného text tak, že se na 3. řádku vypouští slovo„ možné“ a nahrazuje se slovem„ dlužné“ (výrok IV.). 2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z titulu uhrazení paušálů na cestovní náhrady, které žalovanému nenáležely. Jednalo se o dva nároky, jednak na zaplacení částky 116.624 Kč (za paušální cestovní náhrady za období 12/ 2012 – 2/ 2013) a jednak o zaplacení dalších zálohových plateb na cestovní náhrady v celkové výši 300.000 Kč, vyplacených ve dvou částkách, a to ve výši 150.000 Kč dne 25. 10. 2011 a ve výši 150.000 Kč dne 31. 10. 2011. Žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopen a žalobci bylo dne 24. 1. 2013 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 20. 1. 2013, které bylo odůvodněno odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b/ zák. práce tím, že mu nebyla vyplacena část mzdy za měsíc listopad 2012. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil fikcí dohody dne 24. 1. 2013. Žalovanému byly uhrazeny paušální cestovní náhrady i za období, po které byl v dočasné pracovní neschopnosti, resp. po které nebyl v pracovním poměru, a to za měsíc prosinec 2012 ve výši 42.208 Kč (vyplaceno dne 21. 8. 2012), za měsíc leden 2013 ve výši 37.208 Kč (vyplaceno dne 14. 9. 2012) a za únor 2013 ve výši 37.208 Kč (vyplaceno dne 16. 10. 2012). Co se týče částky 116.624 Kč s úrokem z prodlení, dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Pro závěr o tom, že se mělo jednat o výplatu paušálních náhrad právě za měsíce prosinec 2012 až únor 2013, ačkoliv se tak stalo nestandardně čtyři měsíce dopředu, soud I. stupně vyšel z vyjádření zástupkyně žalovaného učiněného u jednání konaného ve věci dne 16. 3. 2015. Zástupkyně žalovaného tehdy ve vztahu k náhradám, které byly vyplaceny za prosinec až část února 2013, nepopřela, že se o paušální náhrady jednalo. Podle soudu I. stupně tak sám žalovaný uznal, že se jednalo o náhradu za uvedené 3 měsíce, za které je žalobce požaduje vrátit. Dále se soud I. stupně zabýval skutečností, která měla bránit jejich navrácení, konkrétně námitkou započtení ze strany žalovaného za měsíce březen 2012 a červenec až listopad 2012, kdy mu nebyly paušální náhrady vyplaceny. Soud I. stupně vyšel ze směrnice [číslo] [rok] [rok] označené jako„ zásady pro poskytování cestovních náhrad ode dne 1. 1. 2012“, z nichž vyplynul způsob, jakým dochází ke krácení cestovních náhrad při absenci, dovolené nebo nemoci. V případě absence 1 týden nejsou paušály kráceny, v případě absence 2 týdny má být paušál krácen o ¼, v případě 3 týdenní absence je paušál krácen o ½ a při 4 týdenní absenci není dán nárok na žádnou paušální náhradu za cestovní výdaje za daný měsíc. Za situace, kdy měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaný v prosinci 2012, v lednu a v únoru 2013 již nepracoval, mu cestovní náhrady za tyto měsíce nenáležely. Pokud mu v březnu 2012 měla být vyplacena částka v souladu se směrnicí v plném rozsahu ve výši 45.618 Kč, avšak byla vyplacena pouze ve výši 39.893 Kč, dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalovaného na započtení je důvodný co do výše rozdílu těchto částek, tj. 5.725 Kč. Za měsíce červenec až říjen 2012 činil rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému přiznávala směrnice (45.618 Kč) a skutečně vyplacenou částkou 42.208 Kč, vždy 3.410 Kč, což za všechny 4 měsíce činí dohromady 13.640 Kč. Ohledně měsíce listopadu žalovaný nepracoval 10 dnů a soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že krácení bylo oprávněné, v ostatních měsících nikoliv. Součet částek, o které byl žalovaný krácen, činil celkem 19.365 Kč, a tudíž ve vztahu k nároku na zaplacení částky 116.624 Kč nárok žalobce uznal důvodným pouze ve výši 97.259 Kč, když provedl zápočet za předcházející měsíce, kdy byly žalovanému paušální náhrady kráceny neoprávněně. Soud I. stupně vzal též za prokázané, že zálohy byly žalovanému placeny postupně za jednotlivé měsíce, poslední za měsíc únor 2013, a že paušál za únor byl vyplacen 16. 10. 2012, tj. ještě předtím, než žalovaný onemocněl. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný věděl, že směrnice, která stanovuje podmínky výplaty paušálu, obsahuje způsob, jakým jsou paušály kráceny při nevykonávání práce, a pokud tedy práci u žalovaného nekonal v období od prosince 2012 do února 2013, nemohl být žalovaný v dobré víře o tom, že pokud paušály na toto období přijal s předstihem, že by tyto částky nemohly být ze strany zaměstnavatele požadovány zpět. Soud I. stupně dovodil, že je možné aplikovat tyto závěry i pro částky 2 x 150.000 Kč, které byly žalovanému vyplaceny v roce 2011, když nepřisvědčil tvrzení žalovaného o tom, že mu žalobce na cestovních náhradách dluží již od počátku pracovního poměru, neboť nepovažoval za reálné, že by po dobu 20 let krácení cestovních náhrad žalovaný takovouto situaci akceptoval a svůj nárok na nějaký dluh po celou dobu neuplatnil. Soud I. stupně učinil zjištění, že důvodem pro vyplacení částky 300.000 Kč byla dle svědeckých výpovědí nepříznivá životní situace žalovaného. Mělo se jednat o zálohy na budoucí cestovní náhrady, avšak závěr ohledně konkrétního období, na jaké měly být tyto částky paušálních cestovních náhrad určeny, soud I. stupně neučinil. Dospěl k závěru, že tyto částky měly být ze strany žalovaného vráceny, avšak až někdy v období po měsíci dubnu 2013, tj. v době, kdy již žalovaný nebyl v pracovním poměru u žalobce. Soud I. stupně rovněž vyšel ze zjištění, že tyto částky vykázal žalobce ve své účetní dokumentaci jako pohledávku za žalovaným, když v knize analytických účtů datovaném ke dni 17. 11. 2012 bylo v textu jako důvod uvedeno„ zálohy na paušál“. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým napadal výrok I. a III. Žalovaný tvrdil, že žalobci nic nedluží, ale naopak je to žalobce, kdo dluží jemu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce si přibližně od roku 1999 ponechával část paušálních cestovních náhrad, které zaměstnancům nevyplácel, a pokud mu tedy vyplatil 2 x 150.000 Kč, jednalo se podle něj o doplacení pozdržených částí paušálních náhrad. Žalovaný se ocitl v životní situaci, kdy potřeboval finanční prostředky, a proto o ně žalovaného požádal. Ačkoliv žalobce v řízení tvrdil, že částky 2 x 150.000 Kč měly být zálohami na cestovní náhrady, skutkově věc popisoval jako finanční výpomoc. V roce 2013 byly vztahy mezi žalobcem a žalovaným natolik vypjaté, že po ukončení pracovního poměru žalobce následně označil některé z plateb vyplacených žalovanému během pracovního poměru za vyplacené neoprávněně, ač je nikdy předtím nenárokoval, a domáhal se jejich vrácení. Soud I. stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovanému byly cestovní náhrady skutečně kráceny, a to ve vztahu k nedoplatkům za měsíce březen, červenec, srpen, září a říjen 2012, a de facto tak měl při svém rozhodování za prokázanou skutečnost, že žalovaný systematicky paušální náhrady krátil bez právního důvodu tak, jak to v řízení tvrdil a prokazoval žalovaný. Tato zjištění učinil z listin doložených samotným žalobcem, a to především z přehledu vyplacených paušálních cestovních náhrad. I přesto dospěl k rozpornému závěru, že deponované prostředky, resp. tzv.„ černý fond“, který měl vznikat krácením cestovních náhrad ze strany žalobce, nevznikl. Žalovaný namítal, že k existenci fondu či deponovaných prostředků soud I. stupně vyslýchal jako svědky pouze současné zaměstnance žalobce, čímž zásadně porušil princip rovnosti stran jako jedné ze zásad spravedlivého procesu. Tito svědci těžko mohli vypovídat volně bez obavy ze ztráty zaměstnání ohledně interního fungování účetnictví a pracovněprávních vztahů u žalobce, a pokud žalovaný navrhoval své svědky, nebyli vyslechnuti. Žalobce rovněž odmítal doložit kompletní mzdové účetnictví vztahující se k osobě žalovaného, jehož provedení žalovaný v řízení opakovaně navrhoval, přičemž z rozdílu součtu nároků žalobce a skutečně vyplacených částek by nepochybně vyplynula částka, o níž byly pracovněprávní nároky žalovaného kráceny. Dále žalovaný namítal, že byť soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na ustanovení § 331 zákoníku práce, fakticky se s ním nijak nevypořádává. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný měl s určitostí vědět, že dostává sice paušálně, avšak zálohy na náhradu cestovních výdajů, avšak zejména v případě 2 plateb ve výši 150.000 Kč, které se zcela vymykají výši paušálních cestovních náhrad a způsobu jejich vypl