49 CO 41/2020-60 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 379.800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 91.965 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [rok], ostatní plocha o výměře [výměra], pozemku p. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], a pozemku p. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], vše v k. ú. [část obce] (dále též jen„ pozemky“). Na pozemku p. č. [rok] se nachází stavba silnice 1. třídy [anonymizováno] a na pozemcích p. [číslo] p. [číslo] se nachází stavba veřejně přístupné účelové komunikace, jejímž vlastníkem je žalovaný a správu vykonává městská část [územní celek] – [anonymizováno]. Pozemky jsou žalovaným užívány bez právního důvodu, čímž se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje. Žalobce požadoval vydání obohacení ve výši 75 Kč/m2 za rok za období od 1. 4. 2016 do 31. 12. 2018. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých se nachází veřejně přístupné účelové komunikace, jejichž vlastníkem je žalovaný, popř. komunikační zeleň. V důsledku zastavění nemůže žalobce s pozemky jakkoliv nakládat, ani je užívat. Veřejným prostranstvím se rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání a předem neomezeným okruhem uživatelů, příkladmo náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení. Takovým prostorem jsou tedy i předmětné pozemky, po kterých jsou vedeny účelové komunikace ve vlastnictví žalovaného. Z judikatury plyne, že uvedeným způsobem dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Výši obohacení soud určil na základě znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 12. 6. 2019, ve kterém znalec provedl ocenění srovnávacím způsobem a určil obvyklou cenu za užívání pozemků ve sledovaném období částkou 75 Kč/m2/rok, což činní celkem částku 379.480 Kč. Podle výměrů ministerstva financí 01/ 2016 a 01/ 2017 (část I. oddíl A), vydaných k provedení § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, činí maximální nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží jako občanské vybavení (zejména pro veřejnou správu, soudy, státní zastupitelství, policii, vězeňskou službu, pro ochranu obyvatelstva, pro sport, školy, předškolní a školská zařízení, pro kulturu, pro zdravotnictví a sociální služby), v [obec] pro rok 2016, 2017 a 2018 částku 75 Kč/m2/rok. Znalcem stanovená výše obohacení tedy odpovídá maximální výši podle cenové regulace. Soud nesdílí názor žalovaného, že by se žalobce koupí veřejnou komunikací zatíženého pozemku jakýmsi konkludentním činem vzdal práva na výnos z tohoto pozemku akceptací stávajícího stavu, naopak shledal důvod pro vyhovění návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o pozemky v blízkosti centra [územní celek], beze zbytku využívané jako veřejné prostranství. [jméno] skutečnost, že žalobce odmítá předmětné pozemky prodat žalovanému, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, případně stanovení nižší ceny za bezdůvodné obohacení. 4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání. Namítl, že v žádném ze svých podání netvrdil, že je vlastníkem stavby veřejně přístupné účelové komunikace jakožto samostatné věci. Je evidentní, že soud tento závěr bez toho, že by jej jakkoli kriticky zhodnotil, přejal ze sdělení [stát. instituce], Odboru [anonymizováno], ze dne 22. 02. 2019. Otázka povahy veřejně přístupné účelové komunikace je ale otázkou právní, kterou si měl soud zodpovědět sám. Žalovaný s odkazem na závěry Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a usnesení sp. zn. 28 Cdo 1906/2016) dovozuje, že zpevněná plocha (veřejně přístupná účelová komunikace) na předmětných pozemcích není stavbou ve smyslu občanskoprávním a ani samostatnou věcí ve smyslu práva, naopak je součástí předmětných pozemků. Pokud soud dospěl k opačnému závěru (tj. že stavba veřejně přístupné účelové komunikace je samostatnou věcí ve vlastnictví žalovaného), dopustil se nesprávného právního hodnocení, které ovlivnilo napadený rozsudek. Pokud by soud vyšel ze závěru, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemcích není stavbou (samostatnou věcí), ale součástí pozemků, potom by se nutně musely odvíjet úvahy soudu o tom, zda žalobci přísluší nějaká náhrada za to, že je v důsledku existence veřejně přístupné účelové komunikace omezen v užívaní předmětných pozemků, jiným směrem. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, podle něhož v případech, kdy vlastník pozemku poskytl výslovně anebo konkludentně souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace, respektive kdy nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas s takovým využitím pozemku, se jedná o ústavně konformní omezení vlastnického práva, neboť vlastník se tím dobrovolně zřekl oprávnění pozemek výlučně užívat a ostatní z jeho užívání vyloučit a naopak pozemek věnoval obecnému užívání. V daném případě je zřejmé, že žalobce nabyl předmětné pozemky v době, kdy se na nich veřejně přístupná účelová komunikace již nacházela. V době, kdy předmětné pozemky vlastnil některý z právních předchůdců žalobce a kdy byla na těchto pozemcích zbudována veřejně přístupná účelová komunikace, tento vlastník pozemku (právní předchůdce žalobce) poskytl přinejmenším konkludentní souhlas s takovým využitím předmětných pozemků a dobrovolně tedy předmětné pozemky věnoval obecnému užívání. Žalobce v okamžiku, kdy pozemky nabýval do svého vlastnictví, měl vědomost o právním stavu těchto pozemků, a tedy o tom, že jen stěží bude moci k těmto pozemkům jakožto veřejně přístupné účelové komunikaci vykonávat bez jakýchkoli omezení svá vlastnická oprávnění. Pak by nezbývalo než dovodit, že převod vlastnického práva k pozemkům na žalobce byl převodem spekulativním, uskutečňovaným výlučně s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s institucí veřejné moci. Touto optikou by pak bylo možno pohlížet na jednání žalobce jako na jednání nepoctivé, respektive zneužívající práva, a to se všemi důsledky, které z toho plynou (§ 6 odst. 2 a § 8 o. z.). Žalovaný uzavřel, že souhlas žalobce, respektive jeho právních předchůdců ke zbudování veřejně přístupné účelové komunikace byl v minulosti přinejmenším konkludentně udělen, což v kombinaci s existencí nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, jež je předmětnými pozemky jakožto veřejně přístupnou účelovou komunikací uspokojována, vede k jednoznačnému závěru, že žalobci žádná náhrada za omezení jeho vlastnického práva k pozemkům nenáleží. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že není správné tvrzení žalovaného, že soud při svém rozhodování vycházel z toho, že veřejně přístupná účelová komunikace je samostatnou věcí. Soud dospěl k názoru, že předmětné pozemky jsou veřejným prostranstvím a že žalobce s předmětnými pozemky v jeho vlastnictví nemůže jakkoliv nakládat, ani je užívat. Napadený rozsudek vychází z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Žalobce se ztotožňuje s tvrzením žalovaného, že veřejně přístupná účelová komunikace na pozemcích není stavbou ve smyslu občanskoprávním a ani samostatnou věcí, ale naopak je součástí předmětných pozemků. Žalobce nabyl předmětné pozemky v době, kdy se na nich veřejně přístupná účelová komunikace již nacházela, a rozhodně nesouhlasí s tím, že by současně s nabytím vlastnického práva k předmětným pozemkům projevil konkludentní souhlas s takovým využitím pozemků. Uplatnění práva žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení zásadně nelze pokládat za zneužití vlastnického práva, neboť se jedná o vznesení legitimního požadavku na vydání majetkového prospěchu po obci, jímž je současně žalobci kompenzováno omezení jeho vlastnického práva. Žalobce dále upozornil na to, že vznik bezdůvodného obohacení v důsledku využití předmětných pozemků coby veřejného prostranství není podmíněn komunikační nezbytností, požaduje se pouze určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existence funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (např. rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). Žalobce navrhl, aby odvolac