49 CO 62/2021-333 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], pozemky p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] vše v rozsahu původní parcely PK [číslo], je [země] – [anonymizována tři slova] (výrok I.), a žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši 53.482 Kč, rovným dílem, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.) 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, jako právnická osoba zřízená [anonymizována dvě slova] a oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhá určení vlastnictví žalovaného 2/ k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. napadeného rozsudku (dále též pouze„ pozemky“ či„ předmětné pozemky“), jejichž současným vlastníkem je podle zápisu v katastru nemovitostí žalovaný 1/. Žalobu založila na tvrzení, že smlouva o bezúplatném převodu pozemku ze dne 28. 5. 2008, [číslo] kterou žalovaný 2/ převedl do vlastnictví žalovaného 1/ předmětné pozemky představující tzv. původní majetek registrované církve ve smyslu § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., je v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon č. 229/1991 Sb.“), a tedy absolutně neplatná. 3. Soud I. stupně rozhodl ve věci již dříve rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 7 C 413/2015-111, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 49 Co 107/2017-160, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není přezkoumatelný. Soud I. stupně uvedl, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována jako osoba potenciálně oprávněná ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., aniž by se blíže zabýval skutečností, že žalobkyně své právo uplatňuje jako právní nástupce [příjmení] [jméno] [příjmení] při farním chrámu ve [obec] na opravu kostela a mše svaté (dále též jen„ [příjmení] [jméno] [příjmení]“), která byla, resp. měla být původním vlastníkem nemovitých věcí. Ve vztahu k této nadaci soud I. stupně nezjišťoval, zda byla právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (§ 3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) či jiný subjekt splňující definiční znaky oprávněné osoby ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Rozsudek soudu I. stupně byl pro nepřezkoumatelnost zrušen a soudu I. stupně bylo uloženo, aby se nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně v uvedeném smyslu (zejména povahou [příjmení] [jméno] [příjmení]), a bude-li odůvodněn závěr, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, aby se dále zabýval otázkou, zda k převodu či přechodu předmětných pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. 4. Soud I. stupně poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 7 C 413/2015-252, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 49 Co 122/2019-286, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl opět k závěru, že rozsudek soudu I. stupně není přezkoumatelný. Soud I. stupně v rozsudku uvedl, že žalobkyně je právním nástupcem [příjmení] [jméno] [příjmení] a že„ církevní charakter nadace (§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.) byl prokázán listinnými důkazy provedenými u jednání dne 18. prosince 2018 …“, neuvedl však jaké důkazy (skutková zjištění) z provedených listin plynou a jakým způsobem byly zhodnoceny a nezabýval se blíže otázkou právní povahy nadace a zdůvodnění svého závěru, že jde právě o nadaci podle § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb. (a nikoli podle § 3 písm. c/ tohoto zákona). Soud dále dospěl k závěru, že„ dobrá víra žalovaného 1) při převodu pozemku nebyla dána. Žalovaný 1) se měl seznámit s dostupnými podklady [příjmení] [příjmení] před převodem pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1). Stát je potenciální povinnou osobou v restitučních záležitostech a podklady od Ministerstva kultury, údaje v katastru nemovitostí neměly být pro žalovaného 1) dostačující.“ K tomuto závěru odvolací soud uvedl, že není zřejmé, proč v daném případě vyjádření Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2014, které je aktem státního orgánu, nemělo být dostatečné přesvědčení žalovaného 1/, že pozemky nebudou v budoucnu podléhat církevním restitucím, stejně tak není zřejmé, proč by další pátrání žalovaného 1/ v podkladech brněnského biskupství mělo být potřebné pro zachování obvyklé míry opatrnosti. Závěr o nutnosti takového postupu by mohl být namístě pouze tehdy, pokud by zde byly konkrétní důvody, které by takový postup žalovaného 1/ vyžadovaly, žádné takové důvody však soud I. stupně neuvedl, takže je ani nelze přezkoumat. Soud I. stupně se konečně nezabýval ani okolnostmi případu, které by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. Odvolací soud s odkazem na závěry soudní praxe upozornil, že dobrá víra ve spojení s mimořádnými okolnostmi případu by mohly vést k prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. Soud však v odůvodnění rozsudku uvedl pouze to, že„ pozemky jsou stále vedeny jako zahrada nebo orná půda. Sama skutečnost, že jsou zatíženy věcným břemenem a územní plán směřuje k výstavbě, pouze podtrhuje nedostatečnou obezřetnost žalovaného 1/ v relaci k restituční úpravě v průběhu času a nemůže být k tíži žalobkyně“. Soud se tedy nezabýval konkrétními okolnostmi věci (užitek pozemků pro žalobkyni, důsledky, které by mělo vydání pozemků na činnost žalovaného 1/, umístění, velikosti a tvar pozemků, délka užívání žalovaným 1/), ani nepřihlížel k tvrzením žalovaných (že pozemky jsou potřebné k realizaci potřeb města a jeho občanů, že jsou určeny k výstavbě a k dalšímu rozvoji obce či že se v jednom případě jedná o pozemek již zastavěný), i tyto závěry tedy byly nepřezkoumatelné. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně a v této souvislosti i otázkou, zda [příjmení] [jméno] [příjmení] naplňovala znaky některé z právnických osob uvedených v § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Pokud soud dospěje k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, bude se dále zabývat otázkou, zda k převodu pozemků došlo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a pokud ano, zda nejsou splněny předpoklady pro prolomení účinků tohoto ustanovení (dobrá víra žalovaného 1/ při nabývání pozemků ve spojení s případnými mimořádnými okolnostmi věci), přitom se bude řídit závěry soudní praxe citovanými ve zrušovacím usnesení. 5. V novém rozsudku ve věci, který je předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení, soud I. stupně dospěl opět k závěru, že žalobkyně je právním nástupcem [příjmení] [jméno] [příjmení] a že„ církevní charakter nadace (§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.) byl prokázán listinnými důkazy provedenými u jednání dne 18. prosince 2018“, čemuž dodal, že z provedených listin (z Kodexu kanonického práva ve spojení zejména s výkazem jmění a dluhů pozemkové nadace [jméno] [příjmení] ze dne 26. října 1926, stvrzenkou ze dne 18. ledna 1948, přípisem z biskupské konsistoře v [obec] ze dne 16. března 1899) byla„ jednoznačně prokázána subjektivita a fungování nadace jako součást registrované církve na základě zakládací listiny nadace. Byla vyvíjena činnost průběžně do doby aktu odnětí státem v roce 1949 a z rozhodnutí biskupa v roce 2002 byla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně. Námitky žalovaných, že se jednalo o účelový akt biskupa v roce 2002, prázdnou schránku, a že si [jméno] [příjmení] předplatila mše, nadace sloužila ve prospěch faráře, nejsou důvodné. Farář vykonával činnost ve prospěch církve, jednal v souladu se zakládací listinou nadace.“ K otázce dobré víry žalovaného 2/ soud uvedl, že„ dobrá víra žalovaného 1) při převodu pozemku nebyla dána. Žalovaný 1) se měl seznámit s dostupnými podklady [příjmení] [příjmení] před převodem pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného 1). Stát je potenciální povinnou osobou v restitučních záležitostech a podklady od Ministerstva kultury, údaje v katastru nemovitostí neměly být pro žalovaného 1) dostačující“. K otázce mimořádných okolností, které by mohly odůvodnit prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. soud uvedl, že„ pozemky jsou stále vedeny jako zahrada nebo orná půda. Sama skutečnost, že jsou zatíženy věcným břemenem a územní plán směřuje k výstavbě, pouze podtrhuje nedostatečnou obezřetnost žalovaného 1) v relaci k restituční úpravě v průběhu času a nemůže být k tíži žalobkyně“, čemuž dodal, že„ územní p