49 CO 78/2021-459 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované společnosti zaplacení částky 59.293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované společnosti náklady řízení ve výši 75.285 Kč (výrok II.), že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov náklady státu ve výši 7.172 Kč (výrok III.), a že žalované společnosti se vrací záloha na vypracování znaleckého posudku ve výši 2.000 Kč (výrok IV.). 2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce, který u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako řidič s počátkem pracovního poměru ke dni 10. 9. 2007, domáhal (původně) zaplacení částky 78.000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že mu žalovaný od 20. 3. 2012 do 20. 5. 2015 neoprávněně zadržoval část mzdy ve výši 2.000 Kč měsíčně, celkem se za toto období jednalo o částku 78.000 Kč a mělo se tak dít na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2010. Žalobce platnost této smlouvy o půjčce rozporoval, celkově mu byla na základě této smlouvy o půjčce stržena z jeho mzdy částka přesahující 100.000 Kč, a pokud tak žalovaný činil, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatil. 3. Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci rozhodl Okresní soud Brno-venkov poprvé rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 14 C 77/2015-297, kterým (jde-li o meritum věci) žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 59.293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53.293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6.000 Kč od 13. 2. 2006 do zaplacení (výrok I.) a žalobu zamítl v částce 18.707 Kč a ve zbytku požadovaných zákonných úroků z prodlení (výrok II.). Zamítavý výrok II. nebyl napaden odvoláním a tudíž samostatně nabyl právní moci a předmětem řízení dále zůstal nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 59.293 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 12. 2019, č. j. 49 Co 158/2018-341, rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání zrušil a v daném rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodu, že soud I. stupně se nezabýval zjištěním, zda plnění ze strany žalobce ve výši 2.000 Kč měsíčně ve prospěch žalovaného bylo učiněno na základě jeho vlastního projevu vůle (ať již z důvodu náhrady škody, nebo z důvodu smlouvy o půjčce), či zda se jednalo o nepřípustné srážky ze mzdy nebo z jiného příjmu žalobce, případně o zadržování části cestovních náhrad. Dále nebylo dostatečně zjištěno, zda, kdy, komu a na jakém podkladě žalovaný částku 229.020 Kč skutečně uhradil, když skutečnost, že půjčená částka byla zaslána na účet, který dlužníku nepatří, sama o sobě nevylučuje, že reálná podstata smlouvy o půjčce byla přesto naplněna, pokud je poukázána na účet dlužníkova věřitele. Soudu I. stupně taktéž vytkl, že se nevypořádal s obranou žalovaného, že šlo o pokutu uloženou žalobci a nikoliv žalovanému udělenou zaměstnavateli rakouskou policií. 4. V nyní napadeném rozsudku soud I. stupně vyšel ze zjištění, že při pracovních cestách v průběhu období od září 2009 do ledna 2010 projížděl žalobce jako zaměstnanec žalovaného se svěřeným vozidlem [registrační značka] Rakouskem, které mělo na čelním skle připevněný GO-BOX, který slouží k úhradě elektronického mýtného. GO-BOX byl umístěný na čelním skle ve správné výši, avšak žalobce si nevšiml, že má povolený stěrač a tudíž, že tento stěrač při klidové poloze částečně mírně zakrýval předmětný GO-BOX, v důsledku čehož při projíždění některými mýtnými branami nedošlo k sejmutí kódu a tím pádem k úhradě mýtného. Současně žalobce neregistroval, že se po projetí mýtnou branou neozývá zvukový signál, který se měl ozvat při projetí mýtné brány vždy, neboť upozorňoval, že došlo k přečtení kódu. Žalobce tak projel v uvedeném období celkem 40 mýtnými branami, aniž by došlo k úhradě mýtného, což bylo zjištěno při náhodné silniční kontrole dne 3. 2. 2010, při které byla uložena pokuta v celkové výši 8.800 €. Žalovaný zajistil, aby byla pokuta částečně ve výši 7.700 € zaplacena na místě, kam za tímto účelem vyslal prostřednictvím kurýra pana [příjmení] s penězi a následně uhradil na účet určený k zaplacení pokuty zbývajících 1.100 € firemní kartou OMW. V neposlední řadě zjistil i to, že žalovaný půjčil žalobci částku 8.800 €, v přepočtu částku 229.020 Kč, která byla úročena úrokem 6,5 % ročně, že k zapůjčení finančních prostředků došlo vkladem částky 1.100 € na účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba] a vkladem částky 7.700 € na účet č. [bankovní účet] vedený u [anonymizováno]; smlouva o půjčce byla uzavřena dne 17. 2. 2010. Dle této smlouvy se žalobce zavázal, že půjčku vrátí věřiteli (žalovanému) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.000 Kč, počínaje měsícem únor 2010, pod ztrátou výhody splátek. Na základě uvedených zjištění soud I. stupně učinil závěr, že žalovaný jako zaměstnavatel půjčil žalobci jako svému zaměstnanci finanční prostředky k zaplacení předmětné pokuty, která byla uložena příslušným orgánem za přestupek v cizině, a dle soudu I. stupně se mělo jednat o pokutu uloženou žalobci jako řidiči. Soud I. stupně v dané věci dovodil, že smlouva o půjčce na částku 8.800 € (v přepočtu 229.020 Kč) byla uzavřena platně, a že na základě ní žalobce splácel svůj dluh vůči žalovanému jako zaměstnavateli. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 385/2014, z něhož vyplývá závěr, že byť byli účastníci v zaměstnaneckém poměru, pokud byla zaměstnanci uložena příslušným orgánem za přestupek pokuta, nejednalo se mezi nimi o vztah pracovněprávní, pokud zaměstnavatel zaměstnanci poskytl peněžní částku na zaplacení takovéto pokuty, a to ani v případě, že se zaměstnanec přestupku dopustil při plnění svých pracovních úkolů. Soud I. stupně dále dovodil, že pokud žalobce žalovanému na základě takovéto smlouvy o půjčce dluh splácel, nejednalo se ze strany žalovaného jako zaměstnavatele o bezdůvodné obohacení. Činil tak přitom bez námitek po dobu 4,5 roku a teprve v době, kdy měl rozvázat pracovní poměr, změnil svůj postoj a požadoval částku vrátit. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tedy bylo možno dovodit zjištění, že pokud žalobce dobrovolně splácel žalovanému částku 2.000 Kč měsíčně, dělo se tak na základě jeho vlastního projevu vůle. 5. Soud I. stupně považoval za nadbytečné zjišťovat, zda GO-BOX správně fungoval či zda u něj došlo k poruše, neboť žalobce namítal, že signály GO-BOXu byly v pořádku, neboť s odstupem 10 let toto zjistit nelze. Soud I. stupně dovodil, že pokud žalobce žalovaného nepřesvědčil o tom, že pokutu nemá hradit s tím, že ve správním řízení by se ukázala pravda, kterou tvrdil, tj. že GO-BOX fungoval řádně a pokud toto žalobce neučinil a dokonce si na pokutu půjčil od svého zaměstnavatele, jevilo se jeho tvrzení o správné funkci GO-BOXu jako problematické, když navíc měl svědek [příjmení] uvést, že pokud s žalobcem mluvil, měl mu sdělit, že o nefungujícím GO-BOXu věděl. Pokud žalobce uváděl, že žádnou smlouvu o půjčce nikdy neuzavřel, resp. od žalovaného žádnou finanční částku nedostal a že neexistoval žádný platný důvod k plnění ve formě splátek ve výši 2.000 Kč měsíčně ze strany žalobce žalovanému, pak soud I. stupně vzal tvrzení o tom, že smlouvu nepodepsal za vyvrácené na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem, dle něhož podpis na předmětné smlouvě o půjčce byl vlastnoručním podpisem žalobce. 6. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce odvolání. Ve vztahu k výroku IV. napadeného rozhodnutí vzal žalobce v průběhu odvolacího řízení své odvolání zpět, a odvolací soud proto postupoval ve smyslu ustanovení § 96 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. a odvolací řízení, v rozsahu zpětvzetí odvolání, zastavil. 7. Žalobce v odvolání namítal, že žádné peníze v hotovosti od žalovaného nedostal, a že dva účty, na něž byla částka 8.800 € zaslána, mu nepatří. Písemná smlouva o půjčce přitom měla být uzavřena dne 17. 2. 2010, tedy 14 dní poté, kdy byla na silniční kontrole v Rakousku uložena pokuta, přičemž část této pokuty byla hrazena na místě. Žalobce přitom se zaplacením pokuty na místě nesouhlasil, neboť měl za to, že se ničeho nedopustil. Podle žalobce se jednalo o pokutu uloženou žalovanému jako zaměstnavateli na základě nedbalostního jednání žalobce, za kterou odpovídá žalobce ve výši 4,5 násobku průměrné mzdy. Tento nárok byl již likvidován na základě pojistného plnění žalovaného ze strany pojišťovny Kooperativa. Žalovaný totiž uplatnil u pojišťovny z titulu náhrady škody způsobené zaměstnancem při plnění pracovních povinností zaměstnavateli nárok, v němž přímo uváděl, že požadovaná výše náhrady škody odpovídá 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce. Podle žalovaného je předmětná smlouva o půjčce neplatná. 8. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že považuje