54 CO 261/2021-133 — Krajský soud v Brně

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], a pozemku parc. [číslo] zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [anonymizováno], [stát. instituce], pro k. ú. a [územní celek] [anonymizována dvě slova] na listu vlastnictví [číslo] (dále též„ předmětné nemovité věci“, nebo jen„ nemovité věci“), tak, že žalobkyni a) náleží podíl o velikosti [číslo] a do společného jmění žalobkyně b) a žalobce c) náleží podíl o velikosti [číslo] (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému částku 75 906 Kč. 2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 607, § [číslo] odst. 2 písm. b) a odst. 3, § [číslo], § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1 a § 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tím, že žalobci sice mají v obecné rovině naléhavý právní závěr na požadovaném určení, nicméně žaloba není důvodná, neboť žalovaný získal předmětné nemovité věci do vlastnictví na základě platné kupní smlouvy, která byla výsledkem výkonu zástavního práva, který proběhl v souladu se zákonem a podmínkami dohodnutými v zástavní smlouvě. Vyšel přitom ze zjištění, že dlužník [jméno] [příjmení] (dále též„ obligační dlužník“ nebo jen„ dlužník“) čerpal na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum], č. CA [číslo], uzavřené s věřitelem [právnická osoba] (dále též jen„ věřitel“), úvěr ve výši 450 000 Kč, který se zavázal použít pro účely podnikání. K zajištění pohledávky za dlužníkem vyplývající ze smlouvy o úvěru bylo zástavní smlouvou z téhož dne zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitým věcem (tehdy v podílovém spoluvlastnictví s podílem žalobkyně a) o velikosti id. [číslo], podílem žalobců b) a c) ve společném jmění manželů o velikosti id. [číslo] a podílem dlužníka o velikosti id. [číslo]). Podle článku 7. odst. 1. smlouvy o úvěru byla část obsahu této smlouvy určena všeobecnými úvěrovými podmínkami věřitele (dále též jen„ VÚP“). Podle čl. 10 [číslo] VÚP se považuje za případ porušení, jestliže vůči kterékoli povinné osobě nastane některá z následujících (tam uvedených) skutečností, mj. bylo-li zahájeno řízení o výkon rozhodnutí, byl podán exekuční návrh a v zahájeném exekučním řízení následně postižen majetek, ke kterému bylo zřízeno zajištění úvěru (čl. 10 [číslo]). Dne [datum] byla proti dlužníkovi zahájena exekuce a oznámením ze dne [datum] věřitel přistoupil k zesplatnění úvěru z důvodu zahájení exekučního řízení dle čl. 10 [číslo] a čl. 11 [číslo] VÚP. Následně byla pohledávka věřitelem postoupena na [právnická osoba], SE, [IČO], sídlem [adresa] (dále též jen„ nástupnická společnost“ nebo jen„ nástupce“) a postoupení pohledávky bylo oznámeno dlužníkovi i žalobcům. Ze strany věřitele ani nástupce nebylo ve lhůtě 90 dnů od doručení oznámení ze dne [datum] zesplatnění úvěru jednostranně odvoláno a ani nedošlo k písemné dohodě o nápravě případu porušení ve smyslu čl. 11 [číslo] VÚP s účinky, jako by bezpodmínečná splatnost úvěru nenastala. Za takovou dohodu či jednostranné odvolání splatnosti úvěru pak nebylo možno podle soudu prvního stupně považovat ani výzvu nástupnické společnosti ze dne [datum], kterou byl dlužník vyzván k doložení zániku exekuce s tím, že v případě vyhovění výzvě bude [právnická osoba], SE, souhlasit s pokračováním splácení úvěru formou splátek, neboť tatáž výzva současně vyžadovala dodatečné stvrzení sjednaného smíru písemnou dohodu, která však již nebyla následně uzavřena. K tomu soud prvního stupně podotkl, že žalobci v tomto řízení ani netvrdili, že by na výzvu ze dne [datum] jakkoliv reagovali. Znaleckým posudkem [číslo] (ve spojení s opraveným znaleckým posudkem [číslo]) byla zjištěna obvyklá cena předmětných nemovitých věcí ve výši 2 290 000 Kč (po odečtení hodnoty věcného břemene na nemovitých věcech váznoucího), byť znalci nebyla dlužníkem ani žalobci umožněna prohlídka a zaměření interiéru nemovitých věcí. Kupní smlouvou ze dne [datum] pak nástupnická společnost, která před uzavřením této smlouvy vyrozuměla zástavní dlužníky o započetí výkonu zástavního práva, jež bylo na základě návrhu zástavního věřitele zapsáno formou poznámky do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni [datum], převedla předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu ve výši 1 850 000 Kč. Postupovala tak zcela v souladu s postupem pro výkon zástavního práva dohodnutým v zástavní smlouvě. I kdyby snad způsob výkonu zástavního práva přeci jenom byl v rozporu se zákazem zpeněžit zástavu libovolným způsobem, tak jako tak by to nemělo podle názoru soudu prvního stupně vliv na nabytí vlastnického práva žalovaným kupní smlouvou v dobré víře. Navíc existenci okolností, z nichž by bylo možno dovodit, že žalovaný jako nabyvatel předmětných nemovitých věcí nebyl v dobré víře, žalobci v řízení ani netvrdili. 3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání žalobci. Navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jejich žalobě v celém rozsahu vyhoví. 4. V důvodech odvolání namítli, že dlužník nebyl v prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 60 dnů, což ostatně konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Důvodem pro zesplatnění úvěru pak nemohla být ani exekuce vedená proti dlužníkovi. Připustili, že exekuce proti dlužníkovi byla zahájena a že dokonce postihovala i předmětné nemovité věci (tedy předmět zástavy), nicméně opětovně poukázali na dopis ze dne [datum], kterým byl dlužník vyzván ke sjednání smíru, a podle něhož měl dlužník do 15 dnů ode dne jeho doručení doložit zánik exekuce s tím, že pak bude věřitel souhlasit s pokračováním splácení úvěru formou splátek ve sjednané výši. I kdyby 15-ti denní lhůta stanovená dlužníkovi v posledně zmíněném dopise uplynula dne [datum], tak nejpozději dne [datum] již na příslušném listu vlastnictví vztahujícímu se k předmětným nemovitým věcech žádná exekuce zapsána nebyla. Dlužník tedy byl přesvědčen, že svoji povinnost splnil a může pokračovat ve splácení úvěru formou splátek ve sjednané výši, jak uvedl ve svém dopise ze dne [datum] sám věřitel. Na tom se rovněž dlužník s věřitelem telefonicky dohodl po obdržení dopisu ze dne [datum]. Věřitel rovněž následně všechny splátky bez výhrady přijímal a dodnes přijímá. 5. Žalobci rovněž připustili, že v zástavní smlouvě byla dohodnuta možnost výkonu zástavního práva tím způsobem, že věřitel zástavu zpeněží za alespoň 80 % obvyklé ceny zástavy stanovené posudkem znalce (znaleckého ústavu), kterého si věřitel zvolí, protože však nenastala splatnost celého úvěru (ani v důsledku zahájené exekuce, ani v důsledku prodlení se splácením úvěru delším 60 dnů), nebyly splněny předpoklady pro zahájení výkonu zástavního práva. Z posledně uvedeného důvodu rovněž žalobci neumožnili znalci prohlídku nemovitých věcí za účelem jejich ocenění pro účely zpeněžení zástavy. 6. Způsob, jakým věřitel zástavní právo realizoval, pak žalobci považují za rozporný se zákazem zakotveným v novém občanském zákoníku zpeněžit zástavu libovolným způsobem. Poukázali přitom rovněž na skutečnost, že věřitel navíc nerespektoval ani omezení podle zákona o spotřebitelském úvěru, který stanoví maximální výši všech uplatněných smluvních pokut na částku odpovídající ½ celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše pak 200 000 Kč. 7. Žalobci se rovněž ohradili proti závěru soudu prvního stupně o tom, že netvrdili existenci okolností, z nichž by bylo možné dovodit, že žalovaný jako nabyvatel předmětných nemovitých věcí nebyl v dobré víře. Poukázali přitom na to, že žalovaný byl jako kupující seznámen s obsahem znaleckého posudku oceňujícího předmětné nemovité věci, tedy i se skutečností, že znalec posudek vypracoval bez toho, že by měl možnost nemovité věci shlédnout. Jakmile byli vyrozuměni o zahájení vkladového řízení u příslušného katastrálního úřadu, obrátili se s žalobou na určení svého vlastnického práva k nemovitým věcem na soud a v katastru nemovitostí nechali vyznačit poznámku spornosti vlastnického práva. Ostatně z obsahu samotné kupní smlouvy vyplývá, že prodej nemovitých věcí je realizován jako výkon zástavního práva. Na toto, jakož i na hrozící spor ohledně přípustnosti realizace zástavního práva, pak nepochybně musel být žalovaný jako kupující věřitelem před uzavřením kupní smlouvy upozorňován. Žalovaný tedy byl upozorněn na značná rizika, a pokud i přes tato upozornění nemovité věci koupil, nebyl v dobré víře při nabývání vlastnického práva k těmto. 8. Závěrem žalobci opakovaně připustili, že obligační dlužník skutečně čerpal od věřitele úvěr ve výši 450 000 Kč, že k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru bylo zřízeno na předmětných nemovitých věcech zástavní právo, poukázali nicméně na to, že dlužník byl drobným živnostníkem