58 CO 85/2022-115 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Kroměříži (soud I. stupně) rozsudkem ze dne [datum], č. j. 7 C 147/2021-44, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum], č. j. 7 C 147/2021-104, rozhodl takto: I. Žalovaný je povinen vystěhovat se z nemovitých věcí, a to domu [adresa], který je součástí pozemku p. č. St. [anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. St. [anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku [parcelní číslo] – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, na [list vlastnictví] pro obec Bystřice pod [anonymizováno], k. ú. [obec] pod [anonymizováno], a to do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, bez zajištění bytové náhrady.; II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.; III. České republice – Okresnímu soudu v [obec] – se náhrada nákladů řízení spočívající v odměně a hotových výdajích ustanoveného zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky, nepřiznává. 2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně uzavřel, že účastníci byli od roku 2013 manželé a během manželství měli společné bydliště v domě, který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 2. 2021, č. j. 8 C 24/2020-39, který nabyl právní moci dne [datum]. Ačkoliv žalovanému věcné břemeno užívání či jiné podobné právo k užívání nemovitosti nesvědčí, bydlí v nemovitosti s žalobkyní dosud; společné bydlení je komplikované, pro žalobkyni stresující a ani z pohledu žalovaného zde nejsou vhodné podmínky k pokojnému soužití. Žalobkyně žalovaného požádala, aby se vystěhoval, ten to však odmítl; jelikož dohoda není možná, obrátila se žalobkyně se svým nárokem na soud. Za aplikace § 769 a § 767 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jako o. z., dospěl soud I. stupně k závěru, že jsou splněny podmínky § 769 o. z., když 1. manželství účastníků zaniklo rozvodem, 2. účastníci neměli k domu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a 3. účastníci se o dalším bydlení žalovaného nedohodli. Nárok žalobkyně uznal i sám žalovaný, poukázal však na svou ekonomickou situaci a na to, že se nemá kam vystěhovat. Dle § 769 o. z. je za splnění výše uvedených podmínek na místě rozhodnout o povinnosti žalovaného se vystěhovat, a to aniž by žalobkyně byla povinna zajistit žalovanému bytovou náhradu; zajištění bytové náhrady je možné pouze dle § 768 o. z., tj. v situaci, kdy měli manželé k nemovitosti stejné nebo společné právo. Podmínky pro užití odkazu na § 767 odst. 2 o. z. umožňujícího ve výjimečných případech založit ve prospěch manžela právo odpovídající věcnému břemenu bydlení, soud I. stupně neshledal, neboť se týká zejména manžela, který pečuje o nezletilé či nezaopatřené dítě; žalovaný však o žádné dítě nepečuje, do situace, kdy se nemá kam vystěhovat, se dostal vlastním jednáním, neboť svůj byt prodal v době, kdy manželství účastníků již bylo v hluboké krizi a částku 1.500.000 Kč, kterou prodejem bytu získal, již utratil; žalobkyni nadto na provoz domu a spotřebované energie poslední 3 měsíce nepřispěl a nemá snahu se dohodnout či přistoupit na kompromis, který by soužití bývalých manželů umožňoval. Žalovaným namítané nevypořádání společného jmění manželů není předmětem tohoto řízení a ani s ním nesouvisí, když nemovitosti nejsou a nikdy nebyly součástí společného jmění manželů; postup podle § 769 o. z. vypořádáním společného jmění manželů podmíněn ani není. Předmětem řízení pak není ani výživné rozvedeného manžela. Soud I. stupně tedy rozhodl o povinnosti žalovaného vystěhovat se z předmětných nemovitostí, neboť mu již nesvědčí právo dalšího bydlení a na bytovou náhradu nemá nárok; s ohledem na věk soud I. stupně žalovanému pro vyklizení předmětných nemovitostí stanovil lhůtu 30 dnů. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako o. s. ř., ve spojení s § 150 o. s. ř., a v řízení plně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů nepřiznal, když důvody hodnými zvláštního zřetele shledal v tom, že žalovaný je starobním důchodcem s měsíčním příjmem ve výši přibližně 10.000 Kč, splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyni se soudu I. stupně za této situace jevilo jako nepřiměřené. 3. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Soudu I. stupně vytkl, že žaloba trpí vadami (odkaz na § 769 občanského zákoníku je vadný, neboť zákon č. 40/1964 Sb., byl nahrazen„ NOZ“ tj. zákonem č. 89/2012 Sb.), pro které měla být zamítnuta; že soud I. stupně použil„ výtah zdravotních diagnóz žalovaného“, které jsou 10 let staré a o jeho současný zdravotní a mentální stav se nezajímal; že není možné, aby z něj stát, ve více než 70 letech udělal bezdomovce; že návrh na rozvod žalobkyně podala na radu svého psychiatra, který jej nikdy neviděl; že manželství bylo rozvedeno během 10 minut, žalobkyně neuvedla konkrétní důkaz prokazující příčinu rozvratu manželství a jeho důkazy nebyly připuštěny; že žalobkyně nemá vyřešeno„ opatrovnictví“ psa; že žalobkyně změnila závěť, jíž mu v době trvání manželství zřídila„ zůstavitelské právo v nemovitosti“; že žalobkyni nic neplatí, neboť mu dosud nepředložila nájemní smlouvu, aby mohl čerpat sociální dávky; že nikdo nebral v úvahu, že má v nemovitosti uloženy své věci, které„ představují stejnou právní hodnotu ochrany“, jako majetek žalobkyně; že se o nemovitost po dobu manželství staral. Zástupce žalobce pak odvolání doplnil a uvedl, že jej podává proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně. Namítl, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil tvrzení účastníků a nepřihlédl k tvrzením a důkazům předloženým žalovaným; trval na svém tvrzení, že byt prodal a tím se zbavil možnosti se přestěhovat ještě před tím, než žalobkyně podala návrh na rozvod a dala mu najevo, že v manželství již nehodlá setrvat, čímž se nikoliv vlastní vinou dostal do situace, kdy bydlení nemá zajištěno a s ohledem na věk a zdravotní stav si jej ani zajistit není schopen; měl za to, že občanský zákoník jej má před rizikem bezdomovectví chránit a rovnost stran posouvá v jeho prospěch, coby slabší strany, pročež by soud v případě, že žalobě vyhoví, měl žalobkyni uložit povinnost zajistit mu bytovou náhradu; s odkazem na § 769 a § 767 odst. o. z. navrhl, aby soud v jeho prospěch na předmětných nemovitostech žalobkyně zřídil věcné břemeno bydlení za úplatu ve výši 4.000 Kč měsíčně. Závěrem navrhl, aby odvolací soud buď rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo žalobu zamítl nebo žalobu zamítl a zřídil jím navrhované věcné břemeno nebo žalobě vyhověl a žalobkyni uložil povinnost zajistit mu bytovou náhradu; žádal i přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalobkyně měla ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného rozsudek soudu I. stupně za věcně správný a odvolací námitky za nedůvodné. Uvedla, že v souvislosti s občanským zákoníkem není nutné používat i pojem„ nový“; že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a správně zjistil skutkový stav; že celá řada tvrzení žalovaného není pravdivá (manželství nebylo spořádané, mělo dlouhodobé problémy a ona psychologickou ambulanci navštěvovala již od roku 2018, žalovaný se terapie odmítl účastnit; žalovaného žádala, aby se odstěhoval již v tuto dobu; žalovaný byt prodal až poté, co věděl, že manželství je v krizi a jí sdělil, že to bylo proto, aby jej nemohla vyhodit); že z prodeje bytu obdržel částku 1.500.000 Kč a disponoval tedy dostatečnou částkou na to, aby si bydlení pořídil; že částí této částky stále disponuje a vlastní i 4 speciální závodní kola, každé v hodnotě [číslo] až 500.000 Kč; že žalovaný má možnost bydlet v bytě své dcery, která žije v zahraničí a pronajímá jej; že žalovaný je aktivní sportovec a své zdravotní potíže v řízení pouze účelově zveličuje; že se zřízením věcného břemene nesouhlasí, když soužití s žalovaným je dlouhodobě neúnosné (jeho chování k ní nese znaky psychického týrání, je se vším nespokojen a kriticky se vyjadřuje k veškerému dění v domě, trpí představou, že jej všichni chtějí okrást, nepravdivě ji obviňuje z toho, že mu něco přimíchává do čaje). Navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že je namístě rozhodnutí soudu I. stupně z důvodu věcné správnosti potvrdit. 6. Předmětem odvolacího řízení byl odvoláním žalovaného výslovně napadený výrok I., jakož i n